Časopis Umělec 2006/1 >> Ross Cisneros (USA) versus Mindaugas Lukosaitis (Litva) Přehled všech čísel
Ross Cisneros (USA) versus Mindaugas Lukosaitis (Litva)
Časopis Umělec
Ročník 2006, 1
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Ross Cisneros (USA) versus Mindaugas Lukosaitis (Litva)

Časopis Umělec 2006/1

01.01.2006

Solvej Helweg Ovesen | box | en cs

aneb „transparentní síly“ versus „stíny vrhané realitou“
aneb konzumerismus versus černý trh


„Illegal Speech, Illegal City“ byl boxerský zápas na téma produkce kultury. Vymyslel ho americký umělec Ross Cisneros pro vernisáž 9. baltického trienále Blackmarket Worlds (BMW) v CAC Vilnius. Proběhl 24. září 2005.1
Box na „Illegal Speech, Illegal City“ doplnila řada prohlášení o ustavování hodnot a pravidel v šedé zóně mezi „transparentními silami“ a „stíny vrhanými realitou“. Za úvahami o hranicích mezi zákonnými a nezákonnými aktivitami ve Vilniusu, „starém městě nové Evropy“, stály dvě osoby – Normunds Kozlovs (sociolog z Lotyšska) a Gintautas Mazeikis (filozof z Litvy). „Illegal Speech, Illegal City“ proto byla soubojem na pěstí i slov. Vyvolala agresivní a iritující atmosféru – obdobu syrového kapitalismu, který se rozvíjí v post- sovětské Litvě.
Boxující umělci – Ross Cisneros a Midaugas Lukosaitis trénovali celý měsíc. Během zápasu je doprovodila tříčlenná skupina bubeníků Drum Extasy z Běloruska. Ta vystupovala hned vedle ringu a svými rytmy stimulovala hru, zvedala diváky ze sedadel a dostávaly se boxerům do krve.
„Illegal Speech, Illegal City“ ztělesňoval hlavní otázky letošního Baltic Triennial - výstavy deklarující své zaměření „proti konzumerismu“ a mnoha způsoby formulující kritiku takzvaných „transparentních sil“, jež beteme jako prostředek demokratické kontroly. Vyžaduje si např. přístup ke všem společenským aktivitám skrze svou symbolickou reprezentaci. Proč? Jak?

„Illegal Speech“
Mezi jednotlivými koly do ringu vstoupili moderátoři Normunds Kozlovs a Gintautas Mazeikis, odborníci na otázky transformace v baltských zemích. Jejich kritika tak vstoupila přímo do boxerského klání, bubny se ujaly „ilegálního proslovu“, slova se vracela a předstihovala boxující těla… Co je dnes ilegální v souvislosti s výměnou zboží a informací v Litvě? V druhé polovině hry zarepoval Gintautas Mazeikis několik krutých faktů:
„Dnes jsou v Litvě nežádoucí aktivity, které se týkají kriminality, od pašování a obchodu s lidmi (většinou ženami) až po matení veřejnosti, soukromé zájmy a tajuplnou mafii. [...] Neautorizované normy se vztahují na korupci, klany, místním alkoholické zvyklosti, trestance a narkomany i vyvrácenou víru a rituály. Včetně všech možných nekřesťanských okultních rituálů a ceremonií, šamanistického tranzu a prorockých obřadů. A nejvíc zakázanou aktivi-tou je podněcování k revoluci.“2
Podíváme-li se blíže na to, co je definováno jako „nevítané a zakázané“, zjistíme, že jsou protikladem k tomu co je legální? Otázka po „neautorizovaných normách“ nás přivede k vyřčení nepojmenovatelného: nedovoleného stavu kultury. Mapování hra-nic vládnoucí státní ideologie, „právního symbolického systému“, odkrývá dva podsystémy, které se vzájemně utvářejí - legální a ilegální. Také odkrývá dialektiku, kterou stát procházející politickou transformací vytváří spolu s historií („nejzakázanější aktivitou je podněcování k revoluci“). Činy „ilegální promluvy“ rpvněž ukazují, jak se kostýmy kulturní produkce a distribuce mění v důsledku politického vývoje. Například jisté fenomény černého trhu, jako pirátské kopie filmů, přispěly k malé kinematografické revoluci. Mazeikis k tomu říká:
„V devadesátých letech bylo na litevském trhu možné koupit veškerý software či audio a video technologie. Nakonec filmové pirátství donutilo nezisková staromódní sovětská kina, aby změnila zaměření. Jinak zbankrotovala. To ovlivnilo rozšíření nového audiodigitálního vybavení a podpořilo rozvoj multifunkčních malých kin a nový způsob sledování videa.“3
Logicky z toho vyplývá, že černý trh byl základem vlastní organizace, distribuce a také místem svobodné kulturní produkce. Bylo by ale riskantní pohlížet na černý trh romanticky. Pro místní kulturní scénu, stej-ně tak jako pro okolní svět, je důležité reflektovat základnu kulturní produkce a její vztah k ideologickým koncepcím, jež vládnou produkčnímu aparátu. Proto je především kritické uvažování o „transparentních silách“, který jako koncepce odkazuje k abstraktním, demokratickým „kontrolním prostředkům“, knokautem, který „lekce v boxu“ a celé letošní Baltic Triennial dali svému okolí. Samotný návrh sledovat transparentnost jako utopickou koncepci, která po dlouhou dobu prostupovala institucemi a jazykem „staré Evropy“ a dnes se stala v této části světa normou, je zajímavým příspěvkem k uvažování o různých druzích občanského dohledu. Normunds Kozlovs argumentuje:
„Evropský model sociálního zabezpečení jako společenské smlouvy mezi pracujícími a kapitálem na východě nefunguje: v legislativě se sice objevuje, ale zavadádí se do praxe. Takový model zahrnuje zodpovědné rovnostářství a týká se každého sektoru veřejného společenského života tím. Je spojen s vnitřní disciplínou a sdílením stejného přesvědčení. Naopak východní Evropa přijímá americký způsob, a nechává trh rozhodnout, kdo je způsobilý k účasti (…)“4
Vezmeme-li v úvahu, kdo ustavuje kulturu v bývalých sovětských státech, tak toto prohlášení patrně vysvětluje jak závislost, tak i kreativní svobodu, jež Litevci zakoušeli ve svém vlastním myšlení a konání. Na druhou stranu to vysvětluje drsné a se sociálními státy nesrovnatelné formy „autonomních“ a „liberálních“ trhů, které v těchto zemích vznikají.
V neposlední řadě „ilegální promluva“ zprůhledňuje dialektiku a paralely mezi starými a novými ekonomickými skutečnostmi, potřebu poznat jejich temná zákoutí a zahrnout nesymbolickou, ničím nezastoupenou skutečnost do oblasti kulturní produkce. „Symbolický svět dnes neodráží všechny možnosti stínů vrhaných skutečností,“ říká Gintautas Mazeikis.

Win-win
Aneb proč musíme zmizet?

Projekt „Illegal Speech, Illegal City“ si pohrával s faktem, že sport často nejlépe odráží národní identitu a mentalitu lidí. Nevíme, zda to měli domluvené, ale během zápasu napadl Američan Ross Cisneros agresivně svého litevského rivala (jistě proto, aby vyhrál) a ten se bránil tím, že běhal kolem ringu. Nicméně nepodlehl, vytrval a v boji zblízka Cisnerose málem porazil. To nicméně v Američanovi probudilo bojovného ducha, rozčílil se a zapomněl na obranu. I když měl stále rychlé reakce, ztrácel respekt. Lukosaitis byl pro změnu čím dál víc průbojný a především v posledních kolech byly jeho rány přesnější a nebezpečnější. Na konci hry byla pravidla hry, hra sama i národní projekce rozpuštěna a ROZHODČÍ vyhlásil win-win situation.5 Bude budoucí hra s uměním jen odstraňováním nás samotných ze symbolického řádu a vymazáváním informací namísto akumulování symbolického kapi-tálu? Toto byl jeden ze způsobů, jak se vyhnout tomu, abychom byli zkonzumováni…

Poznámky:
1. Kurátorkou Blackmarket Worlds byla Sofia Hernandez Chong Cuy (NYC), Raimundas Malasauskas (Litva) a Alexis Vaillant (F), výstava se konala od 23. 9. do 20. 11. 2005.
2. Gintautas Mazeikis, „Illegal Speech, Illegal City,“ CAC, 24. 9. 2005. Text publikován také v The Weird but True Book „Twilight Zones: Between the Legal Symbolic Order and Illegal Reflections of Reality“, Revolver, 2005, str. 134.
3. Tamtéž, str. 135
4. Normunds Kozlovs, z přednášky „Illegal Speech, Illegal City“, CAC 24. 9. 2005.
5. ...praxe i teorie ukazují, že naše práce nikde nekončí, je to uzavřený okruh, který má jasný cíl: win-win situation. Osmý bod: „Win-win situation“ (tj. situace oboustranného prospěchu). Setkání v rámci lobbystické kampaně patří k tomu nejobtížnějšímu, co lze v Bruselu dělat. Sedíte tváří v tvář někomu z úplně jiného politického a kulturního prostředí. Při každém setkání musí být cílem, aby nastala určitá „win win situation“, tj. aby oba partneři byli nakonec spokojeni. Konkrétně to znamená, že nikdy nesmí vzniknout situace, aby měl váš protějšek dojem, že mu něco vnucujete. Ideální situace je, když informaci, kterou mu poskytnete, chápe naopak jako určitý dárek, jako jistou exkluzivní hodnotu navíc. K tomu patří také neustálé sledování „řeči těla“ vašeho protějšku. Pokud vidíte, že zájem opadá – příslušná osoba se naklání dopředu a pokukuje po hodinkách – raději skončete...
(http://www.fesprag.cz/doc/06_cesky.pdf Lobbování v Bruselu: Co je třeba vědět před vstupem do EU? – pozn. red.)





Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006 Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…
Magda Tóthová Magda Tóthová
Práce Magdy Tóthové zpracovávají moderní utopie, sociální projekty a jejich ztroskotání s pomocí výpůjček z pohádek, bájí a science fiction. Probírají osobní i společenské otázky nebo témata soukromého a politického rázu. Personifikace je dominantním stylovým prostředkem všudypřítomné společenské kritiky a hlavní metodou užívání normotvorných prvků. Například v práci „The Decision” („Rozhodnutí“)…
MIKROB MIKROB
"Sto třicet kilo tuku, svalů, mozku a čisté síly na současné srbské umělecké scéně soustředěných do 175 cm vysokého, 44 let starého těla. Jeho majitel je známý pod množstvím jmen, včetně pojmenování Bambus, Mexikán, Ženich, Sráč, ale nejčastěji je známý jako hrdina všech ztroskotanců, bojovník za práva bezdomovců, lidový umělec, bavič maloměšťáků, domácí anarchista, sběratel desek, milovník…
Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem
„Musíš člověku třikrát potřást rukou a přitom mu upřeně hledět do očí. To je způsob, jak si s jistotou zapamatovat jméno. Takhle jsem si postupně pamatoval jménem pět tisíc lidí, kteří kdy přišli do Horse Hospital radil mi naposledy Jim Hollands, autor experimentálních filmů, hudebník a kurátor. Dětství prožil v těžké sociální situaci a často žil na ulici. Živil se také jako dětský prostitut a…