Tip zcca

Nomád – umělec
Čím více přestávám
někam patřit,
tím víc si uvědomuji,
že odněkud pocházím.
14. 6. 2002 (Kniha povzdechů)

Zboží si našlo už jiné, rychlejší cesty než karavany. Nezbývá tedy než kočovat pro dříve jen postraní efekt: poznávání a kulturní výměnu – opojné, možná iluzorní vědomí, že jsi součástí určitého pohybu.
Časté střídání míst ale vyžaduje i zcela odlišné sociální chování: citové neulpívání, schopnost existovat bez přítomnosti svých nejbližších (pokud nějací jsou). Snadné, rutinní navazování nejen účelových přátelství, která všechna pro jejich četnost nelze udržovat, je také jednou z nezbytných zručností. Okamžikem rozloučení se tak nedokončené rozhovory (vždy znovu překvapivě pro všechny zúčastněné strany) někdy přeruší na roky, desetiletí, někdy navždy.
Ti umělci, kteří si osvojili nomádský princip důsledně a skutečně nemají zázemí, někdy ani trvalou adresu, putují z výstavy do výstavy, z rezidence do rezidence, žijí z grantu do grantu. Kufry se svými věcmi rozstrkány po celém světě. Ti jsou pak zcela závislí na udržení si určité popularity. Musí to být mistři plánování a self-promotion. Jedna akce musí navazovat na druhou. Jakýkoliv úraz nebo nemoc, protože ve většině případů jsou bez větších rezerv i bez dostatečných komerčních vazeb, situaci vážně komplikují. Naruší se posloupnost. Ani energie není bezedná. S přibývajícím věkem vše stále únavnější. Zase někam jet? Zase noví lidé?
Rodina, ta se zřejmě pro “kočující” umělce nepředpokládá. Většina akcí, když už se podaří dostat na úroveň, na které se za účast platí, je plánována tak pro svobodné umělce. V lepším případě po nich zbude v kapse “pár korun” ještě na několik týdnů. Ale jen tak pro jednoho. Rodina ale kromě finančních problémů přináší i nesnadnosti emocionální. Absenci v klíčových okamžicích. Tak se například stane, že při odjezdu se kočovník rozloučí s dítětem a po návratu ho přivítá mladá dáma. V určité fázi je vývoj dítěte až neuvěřitelně rychlý a i měsíce jsou velmi dlouhá doba.
Na druhou stranu ale dochází k uvědomování si sounáležitosti, limitované jedinečnosti, kterou není jiný než kariérní důvod přeceňovat. Jsou stovky skvělých umělců. Některých známých, některých neznámých. Podíl všech na pohybu lidského vědomí (vnímání) je nezastupitelný. Část toho, čím přispívají, je stále ještě i nejnovějšími komunikačními technologiemi nepřenosná. Nejde jen o přenos, zprostředkování informací, jde o roubování charismat, aur. Generování témat.

Nemoc, stáří – oběh
Nepodaří-li se zacirkulovat nějaké své produkty do trhu s uměním, anebo nalézt mecenáše, čekají umělecké nomády přes obrovské množství kontaktů velmi skromné konce (pokud nemají to štěstí, že umřou “na cestě”). A když ještě netakticky hodnotili otevřeně (podle věkem se vyostřujících kritérií) práce svých kolegů – i s velkým množstvím nepřátel.

Tak tohle je to co chceš?
Být “světový” umělec?
17. 6. 2002 v Praze

Kapernaum – Akko, Izrael, 1996

01.04.2002