Lukas Duwenhögger

Lukas Duwenhögger je malířem v klasickém slova smyslu. Ale zároveň naplňuje naši představu o koncepčně uvažujícím umělci.
V centru jeho uvažování stojí bytí umělce jako exponovaného tvůrce kultury a také člověk se svými osobními předpoklady. Duwenhögger ve svém díle i v osobním životě vyvozuje důsledky z veřejného přijímání svých děl. A proto se přestěhoval z Berlína do Istanbulu.

Systematizace umění a výzva trhu
Lukas Duwenhögger je odpůrcem obvyklé umělecké systematizace i způsobem tvorby. Každoročně namaluje jen omezený počet obrazů a těší jej, že si jeho práce získává v rámci uměleckého systému velké uznání. Sám řídí trh se svými díly, která velmi cíleně vyrábí a vzápětí uvědoměle prodává, čímž nabývají výrazné tržní hodnoty.
Jde mu především o to, aby malba, konkrétně olejomalba, ustálila na vícero úrovních svou hodnotu a obsahovou komplexitu, a tak vyzvala trh k tradičnímu vytváření cen. Pokouší se tím vědomě se vymezit vůči mezinárodně prosazovaným postojům, jaké zaujímají například Elizabeth Peytonová či John Currin.

Homosexualita
a společenský požadavek
Se zmíněnými umělci ovšem Duwenhöggera spojuje konceptuální pojetí malířství. Vychází totiž z opozice vůči malířství moderny a vystupuje i proti požadavku všezahrnujícího obsahu dnešní malby. Proto zdůrazňuje intimitu a představuje sám sebe jako homosexuálního malíře. Toto odkrývání soukromí ovšem dává smysl pouze v případě, že jeho ikonografii zkoumáme z nadhledu. Nejde tolik o rukopis či o subjektivní vyjádření v různých situacích, ale o obecněji prožitou konfrontaci s očekávanými společenskými postoji a požadavky. V tomto smyslu jde o velmi čestný přístup spojený se značným odhodláním jít s kůží na trh a, obrazně řečeno, vystavit se.
Na rozdíl od Neo Raucha mu nezáleží na tom, aby si vyvinul vlastní styl, který se jednou bude sám prodávat. Ovšem individuální obrazová řeč, kterou si přesto vytvořil, je v ikonografii malířské produkce zřetelná a je tudíž i chápána jako monolitická.

Luxus izolace
Nejde tedy o rukopis či styl, ale o autenticitu. Lucas Duwenhögger se dává všanc a na veřejnosti se prezentuje jako homosexuální malíř. Tím nám nabízí klíč k pochopení svého díla. Uvnitř homosexuální komunity existují různé strategie, jak se svým zaměřením zacházet. Někteří chtějí, aby bylo ignorováno, jiní, včetně Duwenhöggera, prosazují, aby tato dispozice byla jednoznačně zviditelněná jako kvalita a aby měla rozhodující vliv na volbu obraznosti a vyjádření syžetu. Jednou z jeho nejdůležitějších podmínek je v této souvislosti požadavek rozhodného odvratu od vládců malířství, jakými jsou Pablo Picasso nebo Markus Lüpertz.
Rozhodnutí žít v Istanbulu je podobným odvrácením od obvyklého chápání osobnosti umělce jako bohéma a příklonem ke klidu a osamělému pokoji. Mnohé jeho obrazy nám ukazují situace, v nichž se lidé oddávají nečinnosti či rozmýšlení. Tento izolovaný a sebe izolující postoj považuje izolaci za luxus, jež skýtá volný prostor, který je pro aktuální uměleckou tvorbu tohoto druhu zásadní. Tak se Duwenhögger brání uměleckému systému a navrací umění exkluzivitu v původním smyslu slova.

01.02.2004