Žebříček polských umělců roku 2001

Žebříček polského on-line časopisu Raster je výsledkem subjektivního hodnocení jeho redaktorů, kteří však při jeho sestavování brali v úvahu také objektivní měřítka. Kromě ocenění hodnoty prací umělců mezi ně patřilo to, zda a do jaké míry si loni jejich působení všimla veřejnost (kritici nebo kurátoři, stejně jako tzv. nezainteresovaní diváci). Uvažovali, zda umění, které provozují vytipovaní umělci, nalézá “příjemce” ve společnosti, zda proniká k lidem, zda vzbuzuje emoce a zájem. Všímali si rovněž pracovitosti umělců i jejich jednotlivých aktivit.
Tak vznikl seznam deseti nejlepších umělců minulého roku. Aby však Raster nabídl úplnější obraz toho, co umělci vytvořili, doplnili tuto desítku o pomocné kategorie, mj. nejnedoceňovanějších a nejpřeceňovanějších umělců, nejlepší práce atd. V rámci těchto kategorií už není určeno přesné pořadí a jednotliví umělci jsou seřazeni abecedně.
1. Cezary Bodzianowski
Bodzianowski svou činností ztělesňuje všechno, co bychom mohli pokládat za parametry ideálního umělce. Je naprosto nepředvídatelný, originální a výrazný, nepotřebuje umělecké instituce ani davy diváků. Jeho umění je básnickou kvintesencí skutečnosti a v ní se i odehrává. Třebaže se vlastně málokdo stane vědomým svědkem jeho akcí, lidé o nich vyprávějí známým a v těchto vyprávěních akce žijí a rozvíjejí se dál jako písně trubadúrů. Bodzianowski je velice aktivní a jeho jemná činnost se vyznačuje tím, že nevytyčuje ostrou hranici mezi tím, co je “ještě” umění a co už “jenom” život. Můžeme dokonce říct, že se Bodzianowski zabývá — doslova — vylepšováním skutečnosti. Jeho překvapující “umělecké chování” vzbuzuje naději, že je ještě místo pro iracionální krásu a dobro, že onoho místa je tím víc, čím absurdnější podoby nabývá náš život. Když se v krakovském Národním muzeu konala výstava impresionistů, Bodzianowski strávil celý den stáním v dlouhé frontě před vstupem jen proto, aby si pokaždé, když už byl skoro před vstupem, vyměnil místo s náhodným člověkem až z konce fronty.

2. Paweł Althamer
Paweł Althamer se stále ochotněji stahuje do ústraní, aby veškeré místo, které mu nabízejí kurátoři a ředitelé různých uměleckých institucí, přenechal obyčejným lidem. V Chicagu zaměstnal dávného přítele, aby přemaloval zdi muzea; v Rakousku pozval do galerie gastarbeitery a bezdomovce; v Berlíně, kde pobývá na stipendiu DAAD, jezdil na popelářském voze. Pro diváky, kteří přišli na přednášku do varšavského Zamku Ujazdowskiho, uspořádal jarní vycházku, na níž učil lidi dívat se na všední skutečnost jako na přitažlivý film. Althamer se věnuje čemusi, co je milionkrát užitečnější než samotné umění — buduje mezilidské vztahy, učí společnému cítění, bedlivému pozorování a toleranci. Paradoxně při tom všem setrvává v ústraní: Není to současný Beuys, ale skromný Marťan, který se před zraky veřejnosti ukrývá v domečku na stromě.

3. Katarzyna Józefowicz
Její pracovitost a zároveň skromnost budí obdiv: Veškeré své umění totiž vystřihuje a lepí z papíru. Příprava jedné práce jí tak trvá několik let. Po letech v domácím ústraní v posledních dvou letech stále více vystavuje. Loni měla kvaziretrospektivní výstavu v Galerii Foksal, která jí vydala úhlednou knížku/katalog; zúčastnila se berlínského bienále současného umění, dostala razítko ocenění od konjunkturálního týdeníku Polityka; dokonce vyhrála mezinárodní trienále tkanin v Łodži, což je podnik, který lze podezírat z kdečeho, jen ne z toho, že ocení dobré umění. Ale umění Józefowiczové je překvapivě dobré. O jejím Koberci slepeném ze statisíců novinových tváří se říká, že je to humanistické dílo, které naléhavě odmítá spěšnost, chvilkovost, mámení a nepravdy prosazované současnými médii. Stěží s tím nesouhlasit a ještě těžší by bylo nedocenit práci, které se K. Józefowicz trpělivě věnuje.

4. Wilhelm Sasnal
Mezi všemi umělci své generace má Sasnal nejblíže k čestnému označení “generačního umělce”. V komiksech a obrazech dokumentuje svůj vlastní “všední život”, ale i život značné části mladé inteligence. Jeho řada “anarchistických” obrazů (Patricie přestala jíst maso, Anka nechodí k volbám, Anka a Markéta vychovávají děti v atmosféře nevraživé vůči státu) čímsi připomíná současnou kinematografii mravního neklidu a zahrnuje všechno, co nás denně trápí: angažovanost a ironii, snadno dostupné rozkoše i touhu po odříkání. Dokáže být politicky korektní (např. když maluje podle komiksu Maus) i odzbrojujícím způsobem dětinský (když si hraje s autíčky). V Polsku už je hodně známý, a to v celé řadě prostředí. Navíc zahajuje mezinárodní kariéru, přičemž letošní rok pro něj bude rozhodující. Loni se zúčastnil bienále v Tiraně, všech důležitějších kolektivních výstav v Polsku, měl samostatné přehlídky v galeriích Foksal a Raster a nakonec se jeho práce jako jediného autora pod třicet let (kromě Maciejowského) dostaly do stálé expozice sbírky v Zamku Ujazdowskim.

5. Monika Sosnowska
Její práce jsou podmanivě vitální. Sosnowska činí architekturu činí barvitější, což často znamená také absurdnější, nemožnější, nepravdivější. Právě Monika spadla na polskou uměleckou scénu jako šťastná hvězdička z nebe. V Polsku dosud umění tohoto druhu chybělo — umění plné rozmachu a zároveň humoru. Málokdo se zabývá vytvářením architektonicko-malířských instalací a už vůbec nikomu nepřišlo na mysl, že je lze dělat ve filmově pohádkové konvenci. Práce Sosnowské totiž připomínají scénografické práce do puntíku přenesené z magických pohádek (Alenka) nebo veselých animovaných filmů (psychedelické báby na průčelí Bielské galerie v Bielsku-Białé) či z nedoceněných a děsivých filmů Stanisława Bareje (Chodba v Bydhošti, Hřiště v Bielsku). Při tom všem lze o pracích M. Sosnowské mluvit velmi vážně, což je za jistých okolností rovněž podstatné.
Kromě toho stojí za povšimnutí (viz kategorie Objev roku), že to byl Moničin první rok po absolvování studií v Amsterdamu. Prožila ho velmi pracovně — škálou realizovaných prací ji předhání snad jen Leon Tarasiewicz.

6. Oskar Dawicki
Život s nálepkou performera může člověku skutečně ublížit. Performance zůstávají navzdory různým působivým snahám stále sportem jakýchsi izolovaných skupinek (zvláštní akce, specializovaní závodníci atd.), na čemž tratí především samotní performeři. Bodzianowski by byl zřejmě naším idolem už před několika lety nebýt toho, že působil v performerské síti, kde byl “jedním z mnoha”. A tu se zničehonic ukazuje, že stojí za to sledovat, co se mezi performery děje! Oskar Dawicki je případ trochu podobný Bodzianowskému. Do performerského prostředí dobře zapadá, ale v podstatě rozhodně přerůstá tuto specializovanou tvůrčí disciplínu. Jeho akce jsou plné kouzla a inteligence. Oskar pořádá spíše ontologicko-iluzionistická minipředstavení. Má v sobě také něco z černokněžníka (konkrétně sako). Jeho akce — nemýlíme-li se, což je možné — vyprávějí o paradoxech a vadách všedního duchovního života v době masmédií a masové spotřeby. Kromě toho má Dawicki tu dobrou vlastnost, že je nepokorný a rád dělá věci navzdory. Svým způsobem je jeho osoba také symbolem nedávných snah, aby performance znovu došla uznání široké veřejnosti. Loni se účastnil mj. přehlídky mladé performance Breaking News v Zamku Ujazdowskim, kde mezi kolegy a kolegyněmi působil skoro profesorsky. Kromě toho vystoupil na každoročním Zámku fantazie (Słupsk–Ustka–Zielona Góra) a v Krakově v zahradách archeologického muzea na performancích u příležitosti výstavy švýcarského umění v Bunkru umění.

7. Leon Tarasiewicz
Tarasiewicz se loni rozjel! Reprezentoval Polsko na Benátském bienále (a to nebyla přes všechno a navzdory některým názorům vůbec špatná výstava!). Kromě toho byl po celou dobu přítomen v Polsku i v Berlíně. Navzdory zlomyslnostem a drobným nepřejícníkům postoupil ve Varšavě ve své akademické kariéře; zatloukl prkny “matejkovský” sál v galerii Zachęta, měl také vlastní výstavy v Lublinu (Galerie Biała) a v Krakově (Galerie Starmach). Dostal dobrý nápad — realizoval řadu malířsko-stavitelských prací: pevností-bednění, zadržujících obrovské množství barvy. V případě Tarasiewicze — umělce, který už velice dlouho pobývá na výsluní — to možná zní směšně, ale loňský rok byl pro něj přelomový. Prorazil z úzce uměleckého prostředí do mainstreamu polské kultury, což vyjadřuje například pozvání do ambiciózně snobského televizního programu Rozmluvy pro nové století. Možná je to rozhodný a definitivní krok směrem k akademičnosti, ale snad to rovněž znamená (kéž by), že se mění kvalita naší akademičnosti.

8. Mirosław Bałka
Těžko si představit jakýkoliv žebříček polských umělců bez Mirosława Bałky. Zbývá jen otázka umístění. Bałka — mimořádný a vynikající sochař — si bezpochyby zaslouží vyšší než osmé místo. My jsme však po jeho velké výstavě v Zachętě očekávali trochu víc. Jako obvykle perfektní Bałka se také poněkud křečovitě drží otwocké osy svého umění a vlastní umělecké mytologie. Přestal překvapovat. Na druhé straně vlastně patří do jiného kontextu než všichni ostatní hrdinové tohoto hodnocení — je jedním z několika desítek známých mezinárodních umělců s respektovaným jménem a postavením. Pozornost si zaslouží odhodlanost, s jakou čelí příliš rychlému zakademičtění a zmuzejnění. U příležitosti výstavy v Zachętě (což byla svým způsobem hra s retrospektivními výstavami různých umělců) se zase jednou vyhnul vydání “velkého, pořádného katalogu”. To má svůj půvab.

9. Marcin Maciejowski
Neměli bychom začít konečně spekulovat, zda se v Polsku nesetkáváme se zrozením malíře formátu Edwarda Dwurnika? Marcin teprve loni dokončil studia (plakát jako diplomka!) a hned si získal pevné postavení na polské umělecké scéně. Přitahuje pozornost stejně jako Sasnal (někdy je dokonce oblíbenější), s nímž se také dostal do stálé sbírky v Zamku Ujazdowskim. Jeho společenské malířství, které vykvetlo z úrodné půdy polského populárního tisku, má nepopiratelnou sílu. Jestliže je Sasnal umělcem mladé inteligence a kosmopolitní umanutosti, pak Maciejowského bychom mohli označit za rodinného malíře, který nemá trému před obecně oblíbenou karikaturou.
Rád maluje postavy a detaily oděvů, což ho ještě víc přibližuje kategorii epika, který maluje příběhy všedního dobra i hlouposti. S úspěchem prošel všemi loňskými výstavami “mladých”, odjel na stipendium do Německa, kde zjistil, že v blahobytu vládne nuda, ale také — což je zajímavé — dokázal, že tytéž obrazy jako v Polsku, lze malovat
stejně tak v Německu a německy.

10. Ryszard Górecki
Nowy Targ je prozatím nejvýchodnějším městem, ve kterém Ryszard Górecki vystavoval. Jednou z největších hádanek polské scény je, proč je tento velmi zajímavý umělec — využívající aktuální, ba i módní témata jako nadnárodní společnosti, konzum, globální kapitalismus — stále na okraji zájmu domácích kurátorů a galeristů. Že by mu překáželo jeho vlastní dítě — obecně ceněná a oprávněně chválená słubická Provinční galerie, kterou vedl dvacet let, aby se jí nakonec na počátku tohoto roku vzdal? Bude letošek pro Góreckého přelomový? On sám zatím hodně pracuje, a to nejen jako kurátor. Loni namaloval sérii obrazů (předvedl ji ve słupské baště čarodějnic), navázal spolupráci s jednou z berlínských galerií a připravil instalaci na mezinárodní výstavu Ostensiv, kterou tato galerie pořádala. Je to umělecká osobnost hodná zvláštního doporučení!

Subkategorie
Nejpřeceňovanější
Magdalena Abakanowicz
Tato umělkyně, známá v Polsku i ve světě, si za dlouhá léta své skvělé kariéry už několikrát zasloužila, aby na doživotí získala “rastrovské” označení “nejpřeceňovanější”. Loni ji nejvíc přecenil ředitel Zamku Ujazdowskiho Wojciech Krukowski, když umístil její pytlíkový houfek na výstavě stálých sbírek Zamku — peníze nejsou všechno!

Zuzanna Janin
Loni Zuzanna Janin absolvovala a na video zdokumentovala svůj boxerský zápas se známým boxerem Przemysławem Saletou. Tento počin se setkal se značným zájmem a mediálním ohlasem. Není však známo, kdo z toho měl víc: Janin nebo Saleta?

Joanna Rajkowska
Dva loňské projekty — jeden realizovaný, druhý dosud nerealizovaný — neočekávaně vynesly Joannu Rajkowskou na vrchol mediálního zájmu. Dodejme, že žádný z nich (Deník snů v Galerii XX1 a nápad postavit palmu na De Gaulleově náměstí ve Varšavě) nebyl špatný, ale ani úchvatně geniální (ačkoliv palma má nepopiratelný půvab). Šokující je pouze míra bezmyšlenkovitosti a nadšení, která oba podniky provázela.

Izabela Gustowska
V hodnocení “multimediálních instalací” této poznaňské umělkyně a profesorky a významu její tvorby se Raster bohužel diametrálně liší od mnoha známých a vážených polských kritiků. Nás ty věci nejen přerůstají, ale i děsí.

Nejnedoceněnější
Rafał Bujnowski
Je to ten třetí ze skupiny Ładnie (Pěkně), která — jak jsme kdysi předvídali — pokračuje ve své kariéře, přestože de facto dávno neexistuje. Za to, že není přijímán tak dobře jako Sasnal nebo Maciejowski, vděčí Bujnowski asi tomu, že se od nich značně liší a jeho činnost je v jistém ohledu závažnější a méně konvenční. Jeho malířství není fabulativní, spíše konceptuální. Přitom se však Bujnowski ze svých vrstevníků nejzajímavějším a nejautentičtějším způsobem zabývá procesem změny místa a smyslu umění v našem společenském životě. Právě on ověřuje, nakolik ještě umění potřebujeme či nepotřebujeme.

Oskar Dawicki
Viz Umělec roku, č. 6

Ryszard Górecki
Viz Umělec roku, č. 10

Nejokázalejší kariéra
Magisters
Hubert Czerepok a Zbigniew Rogalski spojili síly na podzim 2000 a celý minulý rok intenzivně zkoumali oblasti nudy, absurdity a anarchické blbosti. Nikdo z “mladých” ještě neměl tak velkou samostatnou výstavu, jako byla ta jejich v Galerii Arsenał v Białystoku (Greatest Hits, letos se jako celek přestěhuje do Španělska). Jejich umění nepatří k nejoptimističtějším, ale snad právě proto zapadlo do své doby a vyvolává zájem. Také rozčiluje, protože Magisters — jak se patří na mladé, kteří dělají rychlou kariéru — vzbuzují kontroverze. Někteří vysoce postavení úředníci přes umění je označují za hračičkáře a odmítají je vystavovat ve větších dávkách.

Julita Wójcik
Za jeden večer se proměnila z “venkovské holky” v mladou hvězdu domácí scény a médií. A to všechno díky škrábání brambor! Její akce provází neustálý zájem tisku, rozhlasu a televize. Po počátečním šoku se Julita bleskově této hře naučila a stále záměrněji provokuje, přičemž média se klidně provokovat nechají. Sbírá všechny výstřižky — a je toho už pořádná kolekce. Stále víc se soustřeďuje na hru s vlastní podobou, což může přinést další spektakulární úspěchy. Jedním z nich v minulém roce bylo, že ji pod svá křídla přijala Galerie Foksal (do níž vstoupila s warholovským sloganem “moje umění je žert”).

Leon Tarasiewicz
Zdálo by se, že je to umělec, který už dávno dosáhl vrcholu, ale v minulém roce nastal skutečný přelom: stal se někým jako Nowosielski, Beksiński, Duda-Gracz, Dwurnik nebo Tarasin — všeobecně známým a přijímaným, veřejnou postavou v Polsku. Viz Umělec roku, č. 7.

Objev roku
Monika Sosnowska
Odnikud najednou do první “pětky” nejlepších polských umělců roku. To zní neuvěřitelně. Ovšem doopravdy nikoliv odnikud, ale z Amsterdamu, kde dva roky studovala (i když Poznaňští tvrdí, že právě oni tento talent vypěstovali). Viz Umělec roku, č. 5.

Klasici na pravém místě v pravý čas
Paweł Susid
Na výstavě ve Studiu Bayer předvedl staré i nové obrazy. V těch nových se překvapivě vyslovil jménem své generace (debut na přelomu 70. a 80. let) a jeho hlas zazněl velice opravdově. Udělal to za lidi z někdejší Skupiny. Nebo je prostě sesadil z trůnu? Tím spíš, že Sasnal nebo Bujnowski mají blíž k Susidovi než k Modzelewskému a Sobczykovi (a naopak).

Edward Dwurnik
Retrospektiva v Zachętě navzdory klackům házeným pod nohy. Sportovci čili důkaz, že realistické, komiksové, reportážní a karikaturní malířství vůbec nestárne (na rozdíl např. od malířství hmoty).

Stanisław Dróżdż
Plakát na billboardech Vnější galerie AMS (AVU), výstava v Bunkru umění čili objevování nových, psychedelických a přízračných kvalit prací klasika vizuální poezie.

Nejlepší práce

Anna Baumgart
Opravdové?, Malý salón Zachęty, Varšava, Galerie BWA ve městě Zielona Góra
Anna Baumgart vstoupila do filmu Jeřábi táhnou. Nepřekročila hranici mezi fikcí a skutečností, ona ji jednou provždy setřela, když se na okamžik objevila na filmovém pásu, aby zase zmizela — a tak donekonečna, neboť fragment vyňatý z filmu byl zasmyčkován. Rozhodně nejlepší práce Baumgartové, strhující filmová projekce, ale také projekce klišé a stereotypů ze života — a taky z filmu.

Rafał Bujnowski
Malování — obnovování, galerie Bunkr umění, Krakov
Rafał Bujnowski vyprojektoval a provedl (téměř zcela vlastnoručně) obnovu památkové části fasády Bunkru umění. Samotnému malování předcházelo vyjednávání s památkovým úřadem (volba barvy), příslušná vyšetření (povolení k práci ve výškách) a podpis smlouvy o dílo s ředitelem galerie (1900 zlotých hrubého). Manifestační snaha učinit umění užitečným a vytvořit malířské dílo společensky přínosné.

Monika Sosnowska
Alenka, Galerie Laboratorium, Zamek Ujazdowski, Varšava
Řada čtyř průchozích místností, z nichž každá následující je značně menší než předcházející. Do první lze normálně vstoupit jako do výstavního sálu, pak už se člověk musí sklánět a do poslední už lze nanejvýš strčit ruku. Interiéry pokrývají sladké dekorativní nástěnné malby v pohádkově měšťanském stylu z počátků dvacátého století. Kouzelné hýbadlo, které narušuje náš smysl pro měřítka a — což s tím souvisí — náš vlastní smysl pro velikost a malost.

Katarzyna Kozyra
Taneční hodina podle Stravinského Petrušky, Zamek Ujazdowski, Mezinárodní taneční festival
Překvapující dílo — zběsilé mystérium za účasti živých herců, videoprojekce a davu diváků. Herci vystupující živě před publikem se snaží napodobovat pohyby postav ze současně probíhajících projekcí. Dvě starší ženy sedí na židlích s mužským porostem na tvářích a odhalenými ňadry. Šest mladých mužů visí na otáčivé přepážce v punčochových kalhotách s přišitými vagínami, a když se stěna otočí směrem k publiku, začínají provozovat fragmenty choreografie. Představení je spontánní, velmi expresivní variací na hraní rolí přidělených pohlavím. Kozyra udělala krok směrem k představení, které už není pouhým naaranžováním situace a podáním zprávy pomocí videokamery. Z vůdčího tématu své hry — těla a jeho pohlaví — vytvořila bezmála mystérium s rouhavým, ale v pádném stylu artikulovaným předpokladem, že se v životě účastníme velké maškarády, převlečeni do vlastních těl a vybaveni atributy pohlaví jako divadelními rekvizitami.

Wilhelm Sasnal
Anarchie, Galerie Foksal, Varšava
Videofilm: poslední vyučovací den na základní škole Władysława Broniewského v Tarnowě-Mościcích. Na školním hřišti stojí skupina několika set dětí zformovaných do anarchistického znaku. Po chvíli se rozbíhají na všechny strany a pomalu opouštějí záběr. Po této chvilkové manifestaci zůstává pouze nepatrná stopa křídy na asfaltu. Film o potenci, která v nás tkví, a pokušeních anarchie, která nám taky nedávají pokoje.

01.02.2002