Časopis Umělec 2005/2 >> Vernisáže Přehled všech čísel
Vernisáže
Časopis Umělec
Ročník 2005, 2
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Vernisáže

Časopis Umělec 2005/2

01.02.2005

Spunk Seipel | rituály | en cs de

K uměleckému provozu to prostě patří: na vernisáži se lidé setkávají a získávají kontakty. Vlastní důvod akce – totiž zahájení nové výstavy a prohlídka děl – často ustupuje do pozadí. Pro většinu návštěvníků je to nudná rutina. Pořád je ale naděje, že zažijeme něco zvláštního.

O vernisáži se často hovoří jako o události. Vývoj těchto událostí ukazuje také posun ve vnímání umění. Jak říká legenda obchodu s uměním Paul Maenz, pokud měla ver- nisáž v šedesátých a sedmdesátých letech několik desítek návštěvníků, byl to úspěch. Dnes ale nikoho nepřekvapí, když přijde desetinásobné, někdy až stonásobné množství lidí.
K tomuto vývoji přispívají kromě nového ohodnocení mladých umělců i důležité změny, jež iniciovali například galeristé v Berlíně v devadesátých letech. Kunsthistorickým proslovům a povinnému jazzu je konec. Lidé si povídají u piva a DJ za mixážním pultem odbourává zábrany. Umělecké dění dodnes ovlivňují ideje galerijních legend, jakou je třeba berlínská galerie Berlin-Tokio, která v druhé polovině devadesátých let konečně proměnila vernisáže v párty.
Mnohé instituce naopak víceméně dodržují tradiční rituály, například Kunstverein Wiesbaden, ale i galerie jako je Lothringer Laden v Mnichově. Proslov zasvětí návštěvníky do vystavovaného umění, je jim představena kontaktní osoba. Vernisáž nadále slouží jako důležité místo pro uzavírání obchodů a získávání kontaktů.
Otevření výstavy bývá zřídka námětem uměleckých děl. Ano, více než deset let známe distancované obrazy Alexe Katze a slavnou instalaci Edwarda Kienholze v Berlinische Galerie. Ale dnes? Možná Tino Seghal? A dále? Za zmínku by snad mohlo stát něco od Johna Bocka, Jonathana Mense nebo Joepa van Lieflanda. Jinak se na umělecké scéně posledních desetiletí nic podstatného neobjevilo.
Možná je to tím, že kritika ovlivňuje umělecký provoz a jeho mocenské struktury spíše omezeně, a to se týká i kritických umělců. (Odhlédneme-li ovšem od takových výjimek, jakou byla snadno kritizovatelná výstava Flick-Connection z minulého roku.)
Úplně jinou pozici zaujímá Poison Idea, což je spolupráce Bandura Burwitze (*1971) a Christofa Zwienera (*1972). Dosud předvedli čtyři performance, jejichž výchozím bodem se stala vernisáž a kterými zároveň tematizovali výstavní prostor. Návštěvníci se stávají součástí jejich akcí a více či méně nedobrovolně spoluúčinkují. Umělci zároveň naplňují jejich touhu po vzrušení, po neobvyklých zážitcích, vytvářejí tlak očekávání, který obsahuje i jisté množství strachu.
Poison Idea zkoumají hranice možností, které vernisáže nabízejí, a troufají si jít do extrémů. Důležitým předpokladem jejich práce je pojetí vernisáže jako párty, kde je k dispozici hudba a pivo.
Na své první akci v květnu 2003 postavili v projekční místnosti Vysoké školy výtvarného umění v Braunschweigu menší místnost z překližky. Jednu stěnu během večera nejprve nepozorovaně, ale později stále znatelněji zezadu posouval vysokozdvižný vidlicový vozík. Po čtyřech hodinách se taneční plocha zmenšila na úzkou chodbu, v níž se nedalo vydržet. Oslava skončila, protože společnosti chyběl potřebný prostor.
O rok později, v červnu 2004, přinesli do Offspace „Elektrohaus“ v Hamburku nad bar a dýdžejský pult krabici, z níž ventilátor vyfouknul 11 000 much. Publikum znechuceně prchlo z místnosti.
Třetí akce proběhla na podzim 2004 v Kunsthalle Faust v Hannoveru. Deset rockerů, nalezených přes inzerát, vtrhlo na párty, aby v několika minutách rozmlátili všechno nacimprcampr a vyhnali návštěvníky z galerie.
Při nejnovější akci v lednu 2005 v galerii Olaf Stüber v Berlíně shromáždili pot návštěvníků v galerijním prostoru a naplnili jimi pokojovou fontánku na stole v zadní místnosti galerie, která sloužila také jako bar. I tady byli mnozí znechuceni, když viděli vlastní pot smíšený s potem ostatních návštěvníků tryskat z fontánky.
Provokací byla už sama instalace – zurčící strojek mezi oddělenými stěnami, který bylo výkladem vidět z ulice. Většina berlínských galerií tehdy sázela na snadno stravitelné, ale o to lépe prodejné umění.
Poison Idea učinili z vernisáže skutečnou událost, nejen tržiště kontaktů a názorů. Právě skrze „neprodejnost“ vlastních akcí agresivně tematizovali mechanismy uměleckého provozu. Zároveň ale stále znovu překvapují tím, jak otevřeně ukazují strukturu svých akcí. Vidlicový vysokozdvižný vozík je stejně nenápadný jako kompresor, který odsává pot a srážející se vodu z těl návštěvníků. Neskrývají, hrají s otevřenými kartami. Důležité je, že Burwitz a Zwiener naplňují podmínky událostí (events), když vytvářejí zvláštní večer, a zároveň tyto rituály násilnými prostředky ničí a ruší. Vernisáž zde není rutinním provozem, ale sama se stává tématem.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Afričtí upíři ve věku globalizace Afričtí upíři ve věku globalizace
"V Kamerunu se hojně šíří fámy o zombie-dělnících, kteří se lopotí na neviditelných plantážích podivné noční ekonomiky. Podobné příběhy, plné posedlé pracovní síly, pocházejí z Jihoafrické republiky a Tanzanie. V některých z nich se nemrtví na částečný úvazek po celonoční lopotě namísto spánku budí ráno vyčerpaní."
Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona
V oblasti kultury již není nic, co by nebylo použito, vyždímáno, obráceno naruby a v prach. Klasickou kulturu dnes dělá „nižší vrstva“. Ve výtvarném umění jsou někdy umělci pro odlišení nazýváni výtvarníky. Ostatní umělci musí hledat v jiných vodách a bažinách, aby předvedli něco nového, jiného, ne-li dokonce ohromujícího. Musí být přízemní, všední, političtí, manažerští, krutí, hnusní nebo mimo…
Nick Land — experiment s nehumanismem Nick Land — experiment s nehumanismem
Nick Land byl britský filozof, který už není, aniž by byl mrtev. Jeho takřka neurotický zápal pro šťourání se v jizvách skutečnosti svedl nemálo nadějných akademiků na obskurní cesty tvorby, která obtěžuje svou původností. Texty, které po něm zůstaly, dosud spolehlivě znechucují, nudí a pudí k vykastrování jejich zařazením do „pouhé“ literatury.
MIKROB MIKROB
"Sto třicet kilo tuku, svalů, mozku a čisté síly na současné srbské umělecké scéně soustředěných do 175 cm vysokého, 44 let starého těla. Jeho majitel je známý pod množstvím jmen, včetně pojmenování Bambus, Mexikán, Ženich, Sráč, ale nejčastěji je známý jako hrdina všech ztroskotanců, bojovník za práva bezdomovců, lidový umělec, bavič maloměšťáků, domácí anarchista, sběratel desek, milovník…