Vítám vás pane pokorný, za jiných okolností by to mohla být pravda (Za jiných okolností, Dům pánů z Kunštátu, Brno)

Za jiných okolností by to mohla být pravda,
Petr Brožka, Filip Cenek, Ondřej Doležal, Soňa Goldová, Jiří Havlíček, Barbora Klímová, Jana Kalinová,
Milan Mikuláštík, Jan Nálevka, Tomáš Ronovský,
Pavel Ryška
Kurátor: Jana Kalinová
Dům Pánů z Kunštátu, Brno, 6. 2. – 9. 3. 2003

Otevření výstavních prostor rekonstruovaného Domu Pánů z Kunštátu se jeví jako velký brněnský příslib. V době, kdy se aktuálnímu umění v Praze komercializuje i Špálova galerie, se totiž může lehce stát, že Brno začne promlouvat silným hlasem. Poukazuje na to už angažmá Marka Pokorného, který před odchodem do Itálie modeloval české prostředí 90. let s nevídanou brilancí. Jeho návrat by skutečně měl očekávat uvítací výbor.
Pokorný si však první výstavu DPzK nenechal pro sebe a dirigentskou hůlku svěřil mladé umělkyni Janě Kalinové. Jistě věděl proč. Zadání, aby bylo zmapováno mladé brněnské prostředí, zvládá hladce. V Brně vede miniaturní galerii Eskort, kde sice obtížně a se střídavými úspěchy, ale přesto prezentuje zejména mladá jména moravského okruhu.
Kalinová ovšem není ideálem nezatíženého kurátorského cheruba. Má svůj styl, v hrubých obrysech odpovídající jejím vlastním vizuálním preferencím. Dohledává možnosti konceptuálního umění s vazbami na sociální kontexty a technologický model hyperreality. Souhr jmen na “Za jiných okolností by to byla pravda” proto musí obeznámenější osoby vést k domněnce, že kurátorka neopustila zajeté koleje. Petr Brožka, Pavel Ryška, duo Jan Nálevka a Milan Miluláštík coby Mina, 2.1 D (za týmovou značkou se skrývá také Jiří Havlíček), Barbora Klímová … jsou samí staří známí. Zdání ovšem většinou klame a “Za jiných okolností by to byla pravda” představuje zajímavě namíchanou výstavu s velmi subtilním akcentem.
Rozložena je do 4 menších sálů a pohrává si s barevným míčkem reality a její umělecké iluze. Vyhýbá se ovšem formální jednotě autorských optik. Bez zájmu přechází rovinu vyvřelé autenticity umělce s průniky surreálna, ale pozorně se přiklání k vědomému uchopení tématu, k manipulaci a vyprávění v jejich prostotě i ironii. Přitom zesiluje zájem o vědomé nabourávání citových soustav návštěvníků galerie a o vizuální hedonismus.
Například Pavel Ryška perfektně odvede sérii grafických setkání roztomile oživlých ready-made a milníků konceptuální historie v duchu, co by stalo, kdyby … . Lyricko-komiksovým uchopením však současně útočí na dojímavou náturu milovníků smutných kukadel a dalších infantilně-staropanenských rozkošností. 2.1 D promítnou černobílý filmový příběh hrabavého psa na procházce – bez pointy a až zenově zamyšlený, ale s logem BBC v horním rohu obrazu.
Brožkovy malířské abstrakce Kaprůn 1 a 2 jsou zase směsí krystalické dynamiky tvarů a přesně vyvážené, povadle krotké barevné škály. Jenže v podstatě se u jeho “abstrakcí” jedná o dekonstruované uchopení zážitků z hor, malované až ke hranici znečitelnění. Jestliže tyto obrazy vyznívají kryptogramicky, nejsou snad na výstavu dosazeny úplně šťastně. Spekulativní nátuře se ovšem nabízí k úvaze, zda nezpochybňují samotný základ “galerijního umění” svým nárokem na dlouhodobé “pokojové” objevování.
Kurátorka Kalinová našla holubici míru v odstrašující siluetě ptáka na skleněné tabuli. Vyfotografovala ji asi kvůli tomu, že tabule je rozbitá. Buď se stala nehoda (snad nepozornému ptáčkovi?!), nebo někdo tolik míru už nezvládl. A že by svět mohl být například modrý, kdybychom jednali důsledně, dokazuje na svém fotografickém zátiší z výhradně modrých předmětů Soňa Goldová.
Do nabízeného vějíře emocí však Kalinová včas vložila klidové intermezzo post-konstruktivního umění Barbory Klímové. Ta zpevnila rámec svých objektů a prosadila do něj nejen přibližování se běžným prvkům interiéru (krytů pro větrací systémy či žaluzií), ale rovněž efemérní záblesk překvapení. Disponují totiž tak dokonalými mimikrami, až je možné projít místností k instalaci Miny, aniž by nás napadlo, že i zde máme hledat umění. Malý minimal ze zápalkových škrtátek od Tomáše Ronovského pak tuto odpočinkovou místnost vcelku dobře, protože nenáročně, doplnil.
Jenže Mina se nakonec této klidové poloze opět nevybíravě vzpříčí projekcí textu vzrušující porno-blasfemie Robert a René, doprovozené hlučnými videy ohňových a plynových ejakulátů.
Artefakty se za této konstelace nabízejí své významové koridory, neodporují si a vytvářejí chytrý meziprostor. Sám bych se bránil pouze banálním fotografickým Krajinám Ondřeje Doležala, na nichž pohled na tuzemské rostlinstvo komentují dálniční známky, jakoby byly snímány z distance předních sedaček automobilu. Když však posoudím, že je kurátorka umístila do vstupní místnosti, uvažuji o nich spíše jako o základním kameni celé výstavní narace. A tak se lze i s nimi smířit bez větších obtíží.
“Za jiných okolností by to mohla být pravda” proto z brněnské scény destiluje něco jiného než soudobou českou scénou do vysílení protěžované komentáře věcí, prostředí a dějů. Staví na možnosti kombinovat je s komentářem vlastní i cizí emotivní reality.
Jde o čerstvý prožitkový model, a to vždy oslovuje. A Kalinové se podařil výjimečný kousek: ukázala, že známý brněnský konceptuální okruh nezemdlel.

01.04.2002