Tuhle výstavu nikdy neuvidíte - Redas Diržys: Buďme součástí systému! - Radniční věž, Bílina, 30.4.–30.5. 2004

Poslední výstava Redase Diržyse Let’s Be Part of the System! byla otevřena 31. dubna 2004 v předvečer vstupu České republiky do Evropské unie. Neměla šanci, že by si jí někdo všiml. Koneckonců, dějištěm byla věž městské radnice v městečku Bílina, na pokraji severočeského pohraničí.

Slavný den na Zapadákově. Budova radnice vypadá jako štíhlý jehlovitý maják, uvězněný ve strouze mezi dvěma vlnami, jež na sebe plnou silou narazily. Na povrchu, ve vzdálených městech, ve skutečném světě, práskají ohňostroje a lidé tančí. Nahoře ve věži umělec trpělivě, velmi soustředěně a pozorně, vrtá vrtačkou do betonové podlahy věže, podle šablony dělá dírky, aby zobrazil tvář prezidenta Lukašenka. Na stěny věší podobizny litevského mediálního magnáta Linase Ryškuse, Pol Pota ... Kdo ho zastaví?
Nebo možná lépe: Proč by ho někdo zastavoval?

Vrtání do systému
Redas Diržys, pesimistický umělec a učitel výtvarné výchovy z Litvy, se chvěl ironií, stával se součástí systému, pokoušel se navázat kontakt s celým světem. Byli jsme se na hranici České republiky a Německa, daleko od velkých show v Praze, Berlíně, Bruselu, a Diržys po celý týden každou noc klečel na kolenou a ryl své novinové zvětšeniny do podlahy. Tu noc, kdy Evropa učinila svůj rozhodující krok ke sjednocení, vrtal s takovým nadšením, gustem a inspirací, až se celá věž roztřásla a začala nekontrolovatelně vibrovat. Zničehonic, někdy kolem půlnoci, zatímco z vrtu stále vystřeloval prach sytící vzduch, rozkopli dveře dva místní policisté s pistolemi v rukou. Po tvářích jim stékal pot. Nebojácná pojistka systému. Přítel nebo nepřítel?
Vypadalo to, že policii nikdo neinformoval a že Diržys, mávaje bílou vlajkou, míří svou rozpálenou hlavou přímo do srdce systému. Policie očividně nebyla varována, že se šílence s vrtačkou na pokraji ztvárnění „něčeho“ a na hranici kolapsu z celoživotního boje s litevskou byrokracií, nemusí bát.
Umělec vyměnil své pero a jazyk za vrtačku a vyráběl tváře na podlaze, na stěnách, usmívající se Lukašenky a poklidné zesnulé Pol Poty. Vlastně se měnil v most, na němž by Evropa mohla bojovat za své definitivní sjednocení: Přiváděl domů rodné syny Evropy.
V okamžiku, kdy se rozletěly dveře, umělec pozvedl vrtačku (na pozdrav? v sebeobraně? v náhlém návalu síly?) a začal ji túrovat. Uniformovaní muži na něj vyděšeně zírali, příliš vystrašení, než aby zakročili, a on se začal smát jako šílenec a vrtal vrtačkou do vzduchu, jako by to byla puška na irácké svatební oslavě.

Pravidla umělecké byrokracie
Diržysův „vrtací projekt“ se vrací až do roku 1997, kdy se fotografie Alexandra Lukašenka začaly pravidelně objevovat v novinách a umělec je začal sbírat. Semínka kolaborace se „systémem“ nás zase vedou až k Diržysově pobytu v New Yorku, kde žil a kde potkal českého umělce Martina Zeta. Tento okamžik Diržys označuje za rozhodující. Ovlivnění Zetem (a vice-versa) bylo téměř totální. Do Litvy se vrátil s novou inspirací, s novým pohledem na svět a konstrukty, které jej utvářejí. Už nic neodmítal a nezůstával stranou věcí. A vy- vrcholením se stala otázka: „Jak být součástí systému a zároveň mu vzdorovat?“ Diržys se rozhodl, že bude pracovat s materiálem, který zná nejlépe: s uměleckou byrokracií.

„Jaké jsou základní rysy běžného byrokrata umění?
Vždy zdůrazňuje roli a význam instituce, k níž patří.
Vždy prezentuje dobře vypracovanou misi a vizi této umělecké instituce.
Jasně artikuluje úkol mezinárodní spolupráce institucí.
Zná dobře definice a obvykle je používá tak, aby s jejich pomocí zahalil skutečný význam.
Má dobrý vkus.
Je politicky korektní.
Vždy se zmíní o koktail párty pro zvané, kterých se zúčastnil, a sem tam utrousí několik hvězdných jmen.
Byrokrat udržuje hierarchii systému.
Byrokrat/ka věří, že instituce jej/ji chrání před zodpovědností.“1

Proti takové byrokracii tedy umělec nabízí velmi efektivní zbraň, uměleckou atomovou bombu, která nese stopy toho, co by mohlo definitivně strhnout skutečné stěny a hranice světa: „upřímnost, čestnost, zveřejnění pochyb.“ Musíme ovšem použít stejných byrokratických forem sociální prezentace, aby se systém chytil do pasti svého vlastního stvoření a sám se anuloval.
Tuhle výstavu nikdy neuvidíte, protože už skončila. Jen já jsem, když jsem tam byl, pojal skryté podezření, že nebyla určena k prohlížení (možná jen do novin se mohla dostat). Že to bylo jen osamělé pípnutí na umělecké scéně dvou systémů, Západu a Východu, jejichž setkání nedoprovázel velký třesk, ale pomalý, bolestný, dýchavičný vzdech. Jestli vás to ale zajímá, Lukašenkův ksicht je stále ještě na podlaze bílinské radnice. Radní slíbili, že jej tam nechají. Pokud si tedy můžete udělat výlet, zúčastněte se a podívejte se na zobrazení pochyb jednoho muže.

Poznámky:
1. Diržys, Redas: Let’s Be Part Of The System. Praha 2004, s. 3

01.02.2004