Časopis Umělec 2004/4 >> MNAC Přehled všech čísel
MNAC
Časopis Umělec
Ročník 2004, 4
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

MNAC

Časopis Umělec 2004/4

01.04.2004

Maria Rus Bojanová | commentary | en cs

Inaugurace nového Národního muzea současného umění v Bukurešti, která proběhla na konci října, nakonec spustila boom, který rumunská umělecká společnost potřebovala, aby se dostala ven ze svého transformačního zápasu. Muzeum leží ve východním křídle Ceauşeskova paláce na ploše 16 000 m2, což jsou „pouhá“ 4 % z 400 000 m2 celkové rozlohy obrovské budovy, která je druhou největší na světě – po Pentagonu.
Po revoluci, která v prosinci 1989 ukončila Ceauşeskovo diktátorství, nastala veřejná diskuze o roli a „potřebnosti“ Paláce lidu, který je světoznámý svými megalomanskými rozměry. Bylo rozhodnuto, že budova bude hostit dvě komory rumunského parlamentu, mezinárodní konferenční centrum a několik státních institucí. Vytvoření muzea současného umění nebylo v posledních několika letech prioritou. Nicméně tlak na dokončení paláce způsobil, že se úřady rozhodly spojit různé potřeby a věnovat zbývající prostor – původně apartmány Ceauseskovy rodiny – nové kulturní instituci i přesto, že náklady na projekt znamenaly velký finanční výdaj, odpovídající polovině celkového národního kulturního rozpočtu na jeden rok.
V jakékoliv společnosti funguje umělecký prostor jako rezonanční komora, která pohlcuje šokové vlny a pak je přesměrovává, aby zajistila permanentní výměnu myšlenek a názorů. Nepřekvapuje, že rozhodnutí vytvořit muzeum, jemuž nepředcházely diskuze s uměleckou komunitou, vyvolalo živé debaty. Místo vybrané vládou pro muzeum považovali mnozí z umělců za ohavné a protesty začaly velmi brzy a v různých formách. Většina umělců pochopila, že pro muzeum neexistuje žádná jiná praktická alternativa, ale přesto pokračoval z mnoha stran nátlak, aby se stavba přerušila a muzeum se postavilo jinde. Nejradikálnější frakce v rumunském uměleckém prostředí považovala tuto iniciativu za urážku umělců, současné umění se totiž tak dostalo jedním tahem pod nos mocipánu – parlamentu – který umělci považují za nekulturní a zastaralou instituci. Možná se projevil instinkt zděděný z období vlády komunistů. Umělci se ptali: může být člověk nezávislý, je-li tak blízko moci? Premisou této otázky bylo, že vztah mezi uměním a mocí během diktátu byl naprosto deformován komunistickou paranoiou a pro mnohé z umělců to znamenalo život v pekle.
Vytvořením tohoto nového zřízení se však také změnily oblasti vlivu v rumunské umělecké společnosti, všechny existující polemiky se zesílily na maximum a zájmy v tomto oboru se ještě více rozdělily.
Tradiční umělci – těch je nejvíce – tvrdí, že prostory muzea jsou příliš velké pro tak nevý-znamné umělecké hnutí, jakým jsou podle jejich názoru nová média. Na oplátku vizuální umělci, které bychom mohli nazvat „současnými“, obvinili tradicionalisty, že jejich prohlášení postrádají otevřenost či pohled za horizont toho, co nazývají „postmoderní postimpresionismus“; trčet v tradičnosti prý není nic jiného než odmítání pravdy a pokroku přinášeného současným uměním.
Jak se v podobných situacích často stává, osobní nálady a frustrace převládly a propast mezi odpovědnými lidmi a těmi ostatními se zvětšovala. Neutrálních a spravedlivých tu bylo jen málo. V tak polarizovaném a rozervaném uměleckém prostředí, jako je to rumunské, je udržení a vyjádření objektivní pozice často gestem velké odvahy. Válka mezi různými frakcemi je běžný stav a nejmodernější postoj je být proti jakékoliv iniciativě.
Samozřejmě, novou a otevřenou instituci v srdci již jednou zakázané citadely moci v Rumunsku nelze zrovna nejsnáze prosadit ani přijmout. Ale pokud znamená umístění muzea uvnitř Paláce lidí velký problém pro mnoho umělců, lze totéž říci o politicích: většina z nich nesouhlasila s umístěním tak „nebezpečné“ instituce pod stejnou střechu. Politické rozhodnutí, jež bylo výsledkem diskuze mezi umělci i v parlamentu, je hodné zopakování, protože znamená začátek nového vztahu mezi uměním a mocí. Rozhodnutí vytvořit muzeum explicitně odkazuje k „neustálému připojování se k novým proudům a trendům, které se objevují ve vývoji současného výtvarného umění“, ale také k „podpoře nového estetického chování“ a tato skutečnost představuje první vítězství nad mocí. Je to ale také příznak, že rumunská politická společnost vyrostla a nyní je schopná strávit i ty nejpřekvapivější projekty současného umění.
Podle mého názoru byly některé hlavní cíle dosaženy právě v tomto projektu: je tu pozitivní precedens v architektonické přeměně Paláce lidu. Nový prostor je lidský, pozoruhodně současný a v příkrém kontrastu se sousedními budovami. Předpokládám, že v následujících letech parlament rozhodne o dalších architektonických změnách v této budově – která je sama velká jako město – právě proto, že rozdíl mezi muzeem a ostatními budovami by měl být méně rušivý. Představte si atraktivní krásku vedle nafintěné staré ženy po botulotoxinové kůře! Tohle srovnání mě napadlo jako první.
Přestože je prostor neskutečně obrovský a jen těžko zvladatelný, je to prostor, který láká svou monstrózní historií. Mnoho mezinárodně uznávaných umělců vyjádřilo zájem o vystavení svých vlastních utopií v prostoru, který je výtvorem Ceauşeskovy utopie jako nejnekulturnějšího evropského diktátora.
Posledním, ale nikoliv zanedbatelným efektem diskuzí v uměleckém prostředí je ozdravný účinek, protože potřeby umělecké komunity tak byly zveřejněny a vysvětleny všem. Tento masový brainstorming dal nakonec vzniknout uměleckému hnutí národních rozměrů. Podle mého názoru jsou tyto bouře nejjistějším příznakem toho, že jsme v Rumunsku svědky opravdové evoluce současného umění. Otevření bukurešťského muzea přecházelo Bienále mladých, doprovázené mezinárodním sympoziem. V Kluži bylo uspořádáno mezinárodní sympozium a série výstav a v Iasi byla nedávno otevřena mezinárodní výstava. Všechny tyto události vypovídají o zájmu a touze po otevřené soutěži mezi umělci, kurátory a manažery v rumunském uměleckém prostoru.
Nesouhlasím s tezí některých rumunských kurátorů, podle nichž potřebujeme dovážet kurátory a umění, abychom rumunský prostor naplnili obsahem. V tomto ohledu hovoří výstavy organizované při příležitosti otevření muzea samy za sebe. Nedávno zemřeli dva velcí umělci – Horea Bernea a Paul Neagu –, kteří byli zosobněním rumunského umění sedmdesátých let, a byla jim vzdána patřičná úcta. Výstava, jejímž kurátorem byl generální ředitel muzea Mihai Oroveanu, potvrzuje znovu uměleckou hodnotu skutečných disidentů během nejdrsnějšího období Ceauşeskova diktátu. I když se ohledně výstavy ozvaly pochybnosti – byla nazvána zjednodušující či dokumentární –, mám jiný názor, neboť se domnívám, že znovuuznání práv těch, kteří přímo přispěli k rozvoji uměleckého klimatu a vyjadřování během ideologickému tlaku za tak těžkého období, je první povinností muzea. Nelze pochopit současnou reprezentaci, aniž bychom znali aspekty rumunské umělecké modernity, jež byla po tolik let skrytá a nepřístupná.
Kurátorem výstavy sugestivně nazvané „Rumunští umělci (a nejen) milují Palác!?“ (Romanian artists (and not only) love the Palace!?) byla Ruxandra Balaciová, umělecká ředitelka muzea. Představila výsledky výzkumu, který se zabýval zobrazeními Paláce lidu v dílech rumunských i zahraničních současných umělců. Ukázal se dvojí přístup, který umělci mají k „velké základně“, na jejíž stavbu se obětovalo několik rumunských generací. Do popředí se dostávají tyto problémy: nelze ignorovat fakt, že budova stojí na nejvyšším místě v Bukurešti, ať se nám to líbí nebo ne, a tak je tento kolos obdařován rozmanitými symbolickými významy. Umělci představili postoje týkající se těchto symbolických vrstev na umělecké úrovni, a výsledkem byla výstava, která nikoho nenechá lhostejným a vysvětluje alespoň některé až do- nedávna skryté aspekty Paláce lidí. Za zmínku stojí projekty dobře známých umělců devadesátých let, jako jsou Dan Mihaltianu a Teodor Graur, skupina Subreal a jejich projekt Hrad v Karpatech (Castle in the Carpathians) ale i individuální projekty, které připravili členové skupiny Iosif Kiraly a Calin Dan, dále Ion Grigorescu – Dialog se soudruhem Ceauşeskem (Dialogue with Comrade Ceausescu), nebo projekty mladých umělců, jako jsou Vlad Nanca, Stefan Cosma, Irina Boteaová a Alexandra Croitoruová. Mezinárodní výstava organizovaná ve spolupráci s Muzeem moderního umění v Paříži či s Palais de Tokyo, na níž se podíleli velcí kurátoři jako Hans Ulrich Obrist a Nicolas Bourriaud i dobře známí mezinárodně umělci, ukazuje, že podobné muzeum vzniklé v této lokalitě může vzbudit v evropském prostředí obrovský zájem. Pokud bude tato image hlavního města správně vytěžena, můžeme se stát v budoucnu svědky pozoruhodných projektů, které zhodnotí podivné rysy, jež činí Palác lidí tak jedinečným.
Otevření Národního muzea současného umění je bezpochyby více než jen kulturní projekt. Je to vítězství svobodného ducha nad místním konzervativním smýšlením. Nicméně nebude to jednoduché, ostatně jako každá průkopnická práce. Muzeum nemá schválený rozpočet a technický tým muzea není připraven na události velkého měřítka, což ztěžuje práci vedoucích pracovníků. Právě od nich, zevnitř, však musí přijít reforma, oni musí prosadit svůj úhel pohledu a nastavit standardy kvality zodpovědnějším způsobem než dříve.
Je to ale skutečně možné? To je rétorická otázka, kterou klade část umělecké komunity. Není to zase jen utopie? MNAC není MOMA, nemůže získat ani rozpočet, který by jiná evropská instituce obdržela automaticky. Je také pravda, že umělecké prostředí ještě není dostatečně vyzrálé, a tak budeme v budoucnosti svědky dalších rozepří a diskuzí, které jistě určí skutečný posun hodnot a názorů, nezbytný k dovršení evolučního procesu rumunské společnosti.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Magda Tóthová Magda Tóthová
Práce Magdy Tóthové zpracovávají moderní utopie, sociální projekty a jejich ztroskotání s pomocí výpůjček z pohádek, bájí a science fiction. Probírají osobní i společenské otázky nebo témata soukromého a politického rázu. Personifikace je dominantním stylovým prostředkem všudypřítomné společenské kritiky a hlavní metodou užívání normotvorných prvků. Například v práci „The Decision” („Rozhodnutí“)…
Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona
V oblasti kultury již není nic, co by nebylo použito, vyždímáno, obráceno naruby a v prach. Klasickou kulturu dnes dělá „nižší vrstva“. Ve výtvarném umění jsou někdy umělci pro odlišení nazýváni výtvarníky. Ostatní umělci musí hledat v jiných vodách a bažinách, aby předvedli něco nového, jiného, ne-li dokonce ohromujícího. Musí být přízemní, všední, političtí, manažerští, krutí, hnusní nebo mimo…
Má kariéra v poezii aneb Jak jsem to hodil za hlavu a oblíbil si instituce Má kariéra v poezii aneb Jak jsem to hodil za hlavu a oblíbil si instituce
Amerického básnika pozvali do Bílého domu, aby jim přečetl svou kontroverzní vykradačskou poezii. Vyfintěn a připraven dělat si věci po svém dospívá ke „skandálnímu“ zjištění, že již nikomu nic nevadí a že místo narážení hlavou do obecných zdí, je lepší stavět vlastní zdi či alespoň zíďky.
Nick Land — experiment s nehumanismem Nick Land — experiment s nehumanismem
Nick Land byl britský filozof, který už není, aniž by byl mrtev. Jeho takřka neurotický zápal pro šťourání se v jizvách skutečnosti svedl nemálo nadějných akademiků na obskurní cesty tvorby, která obtěžuje svou původností. Texty, které po něm zůstaly, dosud spolehlivě znechucují, nudí a pudí k vykastrování jejich zařazením do „pouhé“ literatury.