Časopis Umělec 2005/2 >> Hope-Stop! Přehled všech čísel
Hope-Stop!
Časopis Umělec
Ročník 2005, 2
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Hope-Stop!

Časopis Umělec 2005/2

01.02.2005

Alena Boika | moskevské bienále | en cs de

Zatímco v Leninově muzeu probíhala 26. ledna tisková konference u příležitosti Prvního moskevského bienále, byla ve Zverevově centru současného umění zahájena výstava Hope-Stop!, kterou samotní autoři považují za antibienále.

Na otázku známého moskevského uměleckého kritika Andreje Kovaljeva, zda je výstava Hope-Stop! skutečně antibienále, jak se o ní mluví, účastníci odpověděli:
Alexej Penzin: Pomohl bych si definicí ideologie od F. Jamesona, podle níž je ideologie „strategií omezení“. V případě Bienále platí tato definice doslova – pokud vím, určitá témata prostě nemohla být na přehlídce zastoupena. Myslím, že by bylo komické, a to v pozitivním i negativním smyslu, kdyby umělci výstavy Hope-Stop! představili práce na témata jako Putin, Čečna, ruská pravoslavná církev v jednom obludném, duši drásajícím mixu… Můžeme za alternativu můžeme považovat pouhé pasivní, autistické ignorování, což je přístup zvolený tvůrci projektu Rusko 2? Obojí by představovalo negativní, resp. nepřímou závislost na ideologickém rámci Bienále, který je určován nám všem dobře známým širším politickým kontextem. Je nanejvýš charakteristické, že slovo „alternativa“, užívané především v jazyce médií, odkazuje ke skutečnosti dichotomie, která produkuje jakési abstraktní, prázdné rozdíly. Co může být opravdovou alternativou Bienále? Jestliže je Bienále ideologickou instancí selektivní reprezentace, opravdovou se může stát jedině úplná absence reprezentace, „mimoparlamentní“ partyzánský boj o prostředky umělecké tvorby.
Anatolij Osmolovskij: V situaci zdánlivého triumfu barvotiskové a líbivé estetiky předkládá výstava Hope-Stop! komplikovanější pohled na situaci současného ruského umění. Mě osobně krajně zneklidňuje morálně-etická stránka organizace Prvního moskevského bienále.
Stas Šuripa: Když organizátoři moskevského Bienále vyhlašují „privatizaci naděje“ (viz odkaz Téma na www.moscowbiennale.ru), mluví jazykem ekonomů. Tím, že nahlíží umění výlučně v tržních kategoriích, se Bienále snaží usměrnit umělecký proces do kulturního průmyslu. Výstava Hope-Stop! formuluje otázku po hranicích „předem daného a neměnného sociálního systému kapitalismu“ (tamtéž) a snaží se o rozšíření úhlu pohledu.
Alexandr Sokolov (kurátor projektu): Spíše bych tuto výstavu, co se týče jejího vztahu k Bienále, označil za komplementární. Video Anny Jermolajevové (Sankt Petěrburg – Vídeň), pojmenované Ass Peeping (Pozorování zadků), působí jako soukromý komentář k tématu Bienále „Dialektika naděje“: „Potřeba naděje vzniká v důsledku ztráty pocitu bezpečí a nemožnosti plně se na někoho nebo na něco spolehnout,“ můžeme si přečíst na webových stránkách Bienále. A dále v duchu „opia lidstva“: „schopnost mít naději … umožňuje hledět s optimismem do budoucnosti, osobní i kolektivní…“
Pulzující interiér vídeňského nákupního centra se stává scénou pro sledování zadků, v nichž splynutí anatomického a ontologického středu připouští bezprostřední komunikaci. Tato pozvánka k hlubokému zkoumání nás nutí pohybovat se vpřed, aniž bychom přitom měli sebemenší naději zahlédnout druhou stranu žádoucího objektu. Takže dychtěte, ale stejně tak neustávejte v pohybu. A nezapomínejte při tom, že ten, kdo nás sleduje, je beze vší pochyby formován tím, kdo vede.
V rámci výstavy se uskutečnila celá řada uměleckých akcí a diskusí. Největší pozornost veřejnosti vzbudila akce Nálepky. Autoři vyrobili nálepky o velikosti 35 x 45 mm. Nálepky tohoto druhu se využívají ke komunikaci, která je „alternativní“ vůči běžným masmédiím, neboť dovoluje kompenzovat nejrůznější filtry běžných médií. Nálepky se rozdávaly všem zájemcům, kteří Zverevovo centrum navštívili 26. ledna. Vylepeny pak byly nazítří, v den oficiálního zahájení Bienále, v prostorách hlavních expozic, tj. v Leninově muzeu, v Ščusevově muzeu architektury a ve stanici metra Vrabčí hory. Lidé nelepili různobarevné obrázky jen po zdech, ale také na vystavené artefakty. Zábavné bylo zjištění, že se někteří umělci zúčastnili obou akcí. Byl mezi nimi např. Dmitrij Gutov, který se představil v projektu Marata Guelmana Rusko 2 i v Zverevově centru. Na rozčilenou otázku redaktora petrohradského listu Co dělat? Dmitrije Vilenského, jak se mohl podílet na oficiálním Bienále a ignorovat přitom etickou stránku věci, Dmitrij Gutov klidně odpověděl: „V první řadě jsem umělec. Budu se účastnit každého uměleckého projektu, ke kterému budu přizván.“
31. ledna se uskutečnila veřejná debata nad novým číslem listu Co dělat?, nazvaným Výjimečný stav. Diskuse se zúčastnili levicově orientovaní umělci, filosofové a teoretici (Dmitrij Vilenskij, Boris Kagarlickij, Alexej Penzin, David Riff a další). Účastníci vyjádřili znepokojení nad změnami politické situace v Rusku, které mají dopad i na sociální a kulturní oblast.
Po nedávných událostech v Rusku a v dalších zemích SNS (Společenství nezávislých států, tj. země bývalého SSSR mimo Pobaltí – pozn. překl.) sílí pocit výrazné změny oproti uspořádání, které existovalo ještě přednedávnem.
Vývoj událostí kolem Ukrajiny opět dokazuje, že staré imperiální vzorce studené války jsou nejen stále živé, ale mají dokonce rozhodující vliv na vnímání a interpretaci událostí. Je zjevné, že tyto trendy politického rozvoje budou mít paralelu i v oblasti kulturní politiky.
Nezávislý kritický projev v Rusku (jako všude jinde) se v současnosti nachází pod systematickým tlakem tržních struktur ze strany jedné a politické sféry ze strany druhé. Ta od kulturních osobností vyžaduje populistickou legitimizaci svého kurzu. V dnešní situaci často pozorujeme, že se jedná o vzájemně provázané tlaky.
Diskuse se zúčastnilo kolem dvaceti lidí, z toho asi sedm aktivně… Můžeme doufat, že malá skupinka ruských intelektuálů dokáže ovlivnit chod byrokratického mechanismu velmoci? Nezbývá než věřit historické zkušenosti.
5. února se v rámci výstavy uskutečnila prezentace sborníku Velký projekt pro Rusko: materiály ke konferenci (vydal jej Umělecký časopis společně se Zverevovým centrem současného umění), který byl sestaven na základě doporučení formulovaných předními světovými kurátory k organizaci moskevského Bienále (přípravu konference řídil Viktor Miziano, nejznámější ruský kurátor, později na základě intrik odstraněný z kurátorské skupiny pověřené přípravou Bienále; konference se uskutečnila v Moskvě v prosinci 2003). Prezentace se zúčastnili Viktor Miziano, Anatolij Osmolovskij, Dmitrij Gutov, Oksana Sarkisjan, Čubarov, Alexandr Panov, účastníci Bienále Alexej Kallima a Irina Korina a další. Následná debata podle očekávání rychle opustila rámec hodnocení příspěvků ve sborníku. Přítomní se shodli na tom, že hlavní projekt Bienále nebyl ani efektní podívanou, ani intelektuálně zajímavou událostí. Jak poznamenal Viktor Miziano, „pro úředníky bylo hlavní, aby se Bienále vůbec uskutečnilo, přičemž úroveň měla až druhořadý význam, neboť v popředí teď stojí úkol vytvořit systém státní kontroly nad uměním“. Celkově lze říci, že prezentaci provázela živá diskuse, vyznačující se vysokým výskytem „filosofických“ termínů, jejichž základem bylo ruské slovo „chuj“ (doslova „čurák“; jen na okraj poznamenejme, že toto slovo je v ruštině základem mnohem většího množství výrazů než jeho český ekvivalent, výskyt slov se základem „chuj“ tak může být v některých vzrušenějších neformálních diskusích značně vysoký – pozn. překl.).
Umělecká stránka výstavy Hope-Stop! plně ospravedlňovala zmíněné označení „antibienále“. Mezi oběma akcemi šlo stanovit tři zásadní rozdíly. Jednak se výstava Hope-Stop! odlišovala od oficiálního Bienále svým celkovým pojetím a respektováním kurátorské ideje. Za druhé – byla soustředěna v jediném objektu Zve- revova centra, zatímco návštěvník Bienále byl odkázán na průvodce z tiskového centra a při hledání různých projektů (hlavního, zvláštních a paralelních) téměř nemohl nezabloudit, nemluvě již o chaotickém systému různých otevíracích dob, které mohly být bez varování měněny. Další podstatný rozdíl spočíval v záměrné „neuměleckosti“ vystavených prací – návštěvníkům byla předložena především konceptuální tvorba, která nahrazovala bohatou podívanou asketickou zdrženlivostí a nutila k přemýšlení.

SVASTIKA Z OBUVI, instalace, 2004
...Šel nějakým jižním městem. Všude bylo plno lidí, jako na trhu. Cosi pokřikovali neznámým jazykem. Kurský nikdy nebyl ve městech Střední Asie. Mohl to být Taškent nebo Samarkand, nebo třeba také Kábul. Okolo stály nízké staré domy v koloniálním stylu. Šel po horké špinavé zemi bos, boty držel v ruce. Připadlo mu to hloupé; na zemi mohly být střepy, zbytky jídla, různé nečistoty, jedovatý hmyz. Zastavil se a boty si obul. Šlo se mu teď mnohem lépe. Neušel však daleko a zjistil, že jde opět bos, s botami v rukou. Zřejmě začal na něco usilovně myslet a mimoděk si boty zul. Musel tedy zastavit a znova se obout. Šel dál, přivíraje na prudkém slunci oči, ale všechno se opakovalo. Zase byl z ničeho nic bosý a boty nesl v ruce. Procházka vypadala zajímavě, město příjemně rozptylovalo, musel ale opět převést svou pozornost jinam – jeho nohy šlapaly po nebezpečné zemi, ruce třímaly boty. V tu chvíli se rozhodl bot zbavit: rozmáchl se a mrštil jimi do otevřeného průjezdu nějakého zchátralého domu. Dopadly na dřevěné schody, které vedly do prvního patra. Chtěl pokračovat v procházce městem, ale nemohl. Pohled na dvě černé, dokonale naleštěné boty, ležící na rozeschlých zaprášených stupních jej očaroval. Stál a nemohl od nich odervat oči. V jejich nemístné eleganci, bezmoci a pokoře, s jakou ležely na schodech, bylo cosi bolestně dojemného. A současně i významného, jakoby religiózního. Ne, nemohl je nechat takhle ležet v cizím a nepřátelském městě. Vešel do průjezdu, opatrně vkročil na staré schody, riskuje poranění třískou nebo rezavým hřebíkem, a znova vzal boty do ruky. V té chvíli se ho zmocnil vztek; uvědomil si, že ho boty táhnou do blouznivé hlubiny, prašné, horké a ztracené, jako tohle město. Sebral všechny síly a vyhodil boty na nejvyšší schod. Dopadly s pokorným úderem, jak se zádumčivě odevzdaly vrtochu svého pána. A zase mu jich přišlo líto, jak tam ležely jako dva černí krokodýlci a hleděly na něj dírkami pro tkaničky. Vystoupil až k nim, zvedl je a znovu odhodil. Dopadly na podlahu v nějaké tmavé chodbě. Zase se mu jich zželelo... Konečně pochopil, že boty někam vedou jeho. Ocitl se v chodbě, ze které vedly několikery vysoké, oprýskané dveře. Začal je postupně otevírat a nahlížel dovnitř. Všechny místnosti byly prázdné a sešlé, zaprášenými okny do nich mdle pronikalo sluneční světlo a ruch jižního města. V místnostech však žily symboly. Na podlaze každé z nich byly boty, mnoho párů bot, a ty vytvářely symboly.
V první místnosti byly boty postaveny do kříže. Stály (byly všechny obnošené, ale důkladně vyčištěné) v párech těsně vedle sebe. Byly tu pánské polobotky, dámské střevíce, dětské sandály a dokonce i pantofle. Boty ve druhé místnosti tvořily pěticípou hvězdu, v další hvězdu Davidovu. Pootevřel dveře do páté místnosti; tam byl z bot složený půlměsíc. Všechny symboly byly přísně symetrické. Svastika se podle očekávání nacházela v místnosti číslo čtyři. Stejně jako ostatní symboly se skládala z bot, konec jednoho ramene však zůstával nedokončený, k dosažení dokonalé symetrie chyběl jeden pár. Kurský opatrně postavil své boty na prázdné místo. Teď byla svastika úplná. Boty se zjevně od počátku snažily dostat sem, proto se chovaly tak podivně. Kurský chtěl tiše odejít, ohlédl se však a viděl, jak ho jeho boty stejně jako prve s láskou sledují dírkami na tkaničky. Vrátil se a vsunul nohy do bot, aniž je zvedl z jejich místa ve svastice. Nehybně zaujal místo na konci jednoho z ramen svastiky a neměl potřebu dalšího pohybu. Věděl, že od teďka zde bude už navždy nehnutě stát, v této prázdné staré místnosti, aniž by zakusil únavu, nudu nebo smrt.

Článek vznikl na základě materiálů publikovaných na www.artinfo.ru, katalogu výstavy a účasti na uvedených akcích.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Nick Land — experiment s nehumanismem Nick Land — experiment s nehumanismem
Nick Land byl britský filozof, který už není, aniž by byl mrtev. Jeho takřka neurotický zápal pro šťourání se v jizvách skutečnosti svedl nemálo nadějných akademiků na obskurní cesty tvorby, která obtěžuje svou původností. Texty, které po něm zůstaly, dosud spolehlivě znechucují, nudí a pudí k vykastrování jejich zařazením do „pouhé“ literatury.
Obsah 2016/1 Obsah 2016/1
Obsah nového čísla.
Magda Tóthová Magda Tóthová
Práce Magdy Tóthové zpracovávají moderní utopie, sociální projekty a jejich ztroskotání s pomocí výpůjček z pohádek, bájí a science fiction. Probírají osobní i společenské otázky nebo témata soukromého a politického rázu. Personifikace je dominantním stylovým prostředkem všudypřítomné společenské kritiky a hlavní metodou užívání normotvorných prvků. Například v práci „The Decision” („Rozhodnutí“)…
Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona
V oblasti kultury již není nic, co by nebylo použito, vyždímáno, obráceno naruby a v prach. Klasickou kulturu dnes dělá „nižší vrstva“. Ve výtvarném umění jsou někdy umělci pro odlišení nazýváni výtvarníky. Ostatní umělci musí hledat v jiných vodách a bažinách, aby předvedli něco nového, jiného, ne-li dokonce ohromujícího. Musí být přízemní, všední, političtí, manažerští, krutí, hnusní nebo mimo…