Umida Achmedova — obžalovaná

Nedostatek fantazie nejvyšších představitelů Sovětského svazu, kteří ve 20. a 30. letech prováděli národnostní a územní parcelaci středoasijských republik, vzal za své v průběhu překvapivého navrácení nezávislosti. V roce 1991 se tak na mapě oblasti objevilo pět nových „aktérů“: Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán, Turkmenistán a Uzbekistán, které od sebe umí s jistotou rozlišit jen jejich obyvatelé a mezinárodní badatelé. Na jedné straně vedla tato situace k aktivnímu hledání vnitřní identity a tím i k postupné diferenciaci typických znaků jednotlivých států — Kyrgyzstán se profiloval jako liberální stát, ale je neustále zmítán vnitřními rozbroji, Turkmenistán jako země pohroužená do absolutní neutrality a groteskní sebeizolace, Uzbekistán si naopak nejvíce ze všech zachoval stabilitu připomínající sovětské zřízení. Na druhé straně jsou tyto státy nesmírně citlivé na mínění, které o nich má okolní svět. Výborně to dokazuje reakce na film Borat, který se Kazachstánu a jeho obyvatelům vysmívá. Kazaši prokázali opravdu málo sebeironie, když i místní Ministerstvo zahraničí vydalo proti filmu protestní nótu, ačkoliv právě díky němu se mnohonásobně zvýšil počet turistů cestujících do této země. Oba tyto faktory mají bezprostřední vliv na naše téma, ale o tom později.
Středoasijské republiky spoléhající na zkušenosti a styl sovětské státnosti, však odmítly najít ve své minulosti jakoukoli pospolitost. Vakuum, které zde nastalo po sovětské ideologii, rychle vyplnily různorodé, zpravidla eklektické „národnostní ideologie“, „národní mentality“ a tradice. Důležitým, ne-li přímo zásadním a určujícím faktorem všech těchto procesů, se stal jejich ahistorismus. Skutečně, ve státě, který náhle vytvořil „dokonalé zřízení“ odpovídající staletým tužbám národa, není místo pro opravdový historický vývoj — takový stát může mít jen výsledky a úspěchy. V souladu s tím je návrat do minulosti prakticky totéž co mytologie — neexistuje už pojem „Turk“ pouze „Turkmen“, počátky kazašského státu sahají až do druhého tisíciletí před naším letopočtem a tádžická árijská dynastie Samanidů vládla v desátém století dokonce císařství. Místo, které patřilo historii, najednou obsadil amorfní a vratký pojem „svatá národní tradice“.
Naprosto jasně to dokazuje, co má určující vliv na tvůrčí práci ve státech střední Asie, částečně slabší v zemích s kočovnou tradicí a silnější v zemích, jež vznikly na základě různých forem usedlého života. Po sovětském zřízení se zachovalo „oficiální“ umění, které oslavuje a mytologizuje postavy z minulosti (Köroğlu, Timur, Samani) i současnosti („Vůdce národa“ prezident Nazarbajev, „Otec všech Turkmenů“ Nijazov). Poněkud stranou, ale přitom stále v proudu oficiální politiky, se nachází obrovské množství vzájemně téměř neodlišitelných děl, jež opěvují krásy národních obřadů, svátků a života. Další hledají uznání na neméně mýtickém „Západě“ a snaží se co nejpřesněji vyjádřit tutéž „národní povahu“ pomocí instalací, koláží a konceptů, které během posledních desetiletí pravidelně plní galerie po celém světě. To samozřejmě neznamená, že se tu nenajdou umělci zabývající se opravdu do hloubky otázkami vlastního tvůrčího hledání. Tito umělci jednoduše riskují, že se jim nepodaří zapadnout do existujícího, nutno podotknout, že ne příliš působivého, tvůrčího rámce, což jim za současné politické a ideologické situace může způsobit značné komplikace.
Vše, co bylo řečeno, platí v plné míře o Uzbekistánu — zemi, která vyrostla na křižovatce cest Hedvábné stezky a která dokázala nasát kulturu a tradice mnoha národů s jejich úspěchy i problémy. Nejen že se po umělci nechce, aby zachytil otevřený a čestný obraz vícerozměrné reality v současném Uzbekistánu, ale bohužel ho za to může čekat i trest. Právě to pocítila na vlastní kůži známá fotografka a dokumentaristka Umida Achmedová. Tato absolventka univerzity VGIK (Všeruská státní univerzita kinematografie S. A. Gerasimova v Moskvě), první uzbecká kameramanka a účastnice a kurátorka mnoha mezinárodních projektů, byla rozhodnutím taškentského trestního soudu 10. února 2010, opět jako první žena v historii země, odsouzena podle paragrafu 139/3g (pomluva) a paragrafu 140/2 (urážka). Ačkoliv ji stejný soud vzápětí omilostnil, žádný z dalších pokusů o odvolání nevedl ke zrušení rozsudku.
Formálně byla odsouzena za spolupráci na genderových programech podporovaných švýcarským velvyslanectvím, jež následně vydalo fotoalbum Ženy a muži od svítání do západu Slunce a zveřejnilo film Břemeno panenství, který Achmedová natočila se svým manželem Olegem Karpovem. Během sledování těchto programů zaujaly uzbeckou státní informační službu materiály, které mohly být urážlivé vůči mentalitě a hodnotám uzbeckého národa a které měly očerňovat jeho dobré jméno. Mezi tyto materiály patřil i film a fotoalbum, jež vytvořila Achmedová. Byla vytvořena speciální expertní komise, která označilo činnost Umidy Achmedové za trestný čin.
Není nutné na tomto místě dopodrobna popisovat průběh procesu s Achmedovou, mimo jiné i proto, že se vlastně o žádný „proces“ v pravém slova smyslu nejednalo — zřejmá absurdita a neprůkaznost obvinění nezabránila soudu v tom, aby v této věci několikrát nezasedl a nevynesl od začátku očekávaný rozsudek. Úroveň a charakter argumentace žaloby nejlépe dokládá text vědeckého posudku, který hodnotí některé z fotografií:
„V albu Ženy a muži od svítání do západu Slunce (...) se nachází 111 fotografií Umidy Achmedové. Devadesát procent z nich bylo pořízeno v odlehlých a zaostalých osadách s cílem ukázat těžký tamní život. (...) Umida Achmedová zobrazuje naše národní obřady v temných barvách. Například plačící dívka, která se loučí s otcem a žádá jeho požehnání. Jinde jsou zachyceny ruce nevěsty, která velmi nejistě stojí vedle ženicha, z něhož vidíme jen pěst. Na první pohled se obě tyto fotografie zdají obyčejné, ale takovými obrázky chce fotografka ukázat, že dívka tím, že se provdala, zcela ztratila svou svobodu a při loučení s otcem proto pláče. V Evropě nevěsty při svatbách nepláčou, (...) proto si může západní člověk, když uvidí takové fotografie, pomyslet, že se dívky v Uzbekistánu vdávají nedobrovolně a právě kvůli tomu pláčou. (...) Objektiv Umidy Achmedové nezachycuje krásná místa, moderní budovy a vzkvétající osady. Místo toho sleduje ženu v telefonní budce, která čeká na klienty, ženu s mokrou hlavou prodávající koberce a zadumanou květinářku hledící přímo do objektivu. (...) Ženy se na jejích fotografiích buď starají o dům nebo těžce pracují, zatímco muži sledují kohoutí zápasy, hodují nebo se jinak baví. (...) Jednoduše řečeno, je tam místní život zachycen velmi odpudivě. (...) Toto dílo neodpovídá estetickým nárokům a je třeba zabránit jeho šíření mezi obyvatelstvem.“
Základním rysem obvinění vznesených proti Umidě Achmedové nebyla jejich naprostá právní nepodloženost, ale jejich absurdita, která postupně působila až groteskně. Na námitku obhajoby, že pomluva a urážka jsou podle uzbeckého práva trestné jen v případě, že jsou namířeny proti konkrétní osobě, odpověděla obžaloba, že celý uzbecký národ tvoří konkrétní osoby a právě proto je tato urážka a pomluva namířena proti každému občanovi Uzbekistánu.
Stejně neodůvodněnou a paranoidní se ukázala obava z „chybného úsudku Západu“, která se zakládala na nedůvěře „expertů“ ve schopnosti evropských turistů udělat si na věc vlastní názor a pochopit, že opravdu ne všechen uzbecký život se odehrává na pozadí taškentských fontán a módních butiků. Je pozoruhodné, že reálné mínění stovek lidí z celého světa, kteří vyjadřovali své rozhořčení nad trestním stíháním Umidy Achmedové a označili její tvorbu za pravdivou a veskrze prodchnutou opravdovou láskou k vlastní zemi, obžalobu vůbec nezajímalo. Podle slov jednoho ze zahraničních diplomatů žijících v Uzbekistánu, „proces s Achmedovou názorně předvedl celému světu, jak zbytečné je úsilí vedení státu představit Uzbekistán jako demokraticky se rozvíjející zemi. Je velice těžké určit, nakolik tato fraška uškodila renomé mladé republiky.“
Na závěr chci dodat, že podle našeho názoru není na celém „případu Achmedová“ nejhorší porušení práva na svobodu tvorby ani nepodložené obvinění, ale to, že byl za pomluvu a urážku souzen umělec, který se soucitem poukazoval na dobře známé, i když často zamlčované aspekty života svého národa. Fotografie a filmy Umidy Achmedové nepodaly světu žádné dosud neslýchané svědectví o hrozném postavení uzbeckého národa a jeho krutých obřadech. Jejich síla je právě v tom, že se jim jednoduchými a výraznými uměleckými prostředky podařilo hodit rukavici pomalu se rozrůstajícím amorfním a lživým mýtům o „nacionální ideologii“. Ahmedovová se odmítla podřídit ahistorické doktríně o neměnnosti a posvátnosti „národních tradic“, poukázala na fakta z reálného života Uzbeků v celé jejich šíři a nechala vyniknout jejich rozpor s ideou „svaté duše národa“, která, jak jsme všichni předpokládali, zanikla navždy v roce 1945.




Z ruštiny přeložila Anna Černá.

01.01.2011