Časopis Umělec 2002/4 >> Co teď ďelá Vladimír Skrepl Přehled všech čísel
Co teď ďelá Vladimír Skrepl
Časopis Umělec
Ročník 2002, 4
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Co teď ďelá Vladimír Skrepl

Časopis Umělec 2002/4

01.04.2002

Václav Hájek | umělec | en cs

V listopadových a prosincových dnech probíhala v brněnské galerii Na Bidýlku výstava nových prací Vladimíra Skrepla.
Na čem teď Vladimír Skrepl pracuje? Na zabydlení určitého prostoru… V souvislosti se Skreplovou tvorbou se ostýchám psát v písmu Arial velikosti 12. Snad by bylo lépe zvolit velikost 30 nebo různě se rozbíhající, v určitých místech se zhušťující a překrývající škrabopis. Psát v pavoucích a sítích křižujících stránku jako jistá spontánní událost myšlení.


Událost
Jak se děje událost? Událost musí vyrůst sama ze sebe. Musí se nechat proudit, dokud nenastane. Událost se tvaruje v sobě (chaos), až povstane nový kontext, nová konstelace prvků. V události není nic předem dáno. Proces stávání se události začne a skončí zcela spontánně, ale pak je možno zaznamenat, že se cosi odehrálo, že cosi povstalo. Z chaosu se vynořil tvar. Tento proces pozorujeme u Skrepla jak v malbě, tak v instalaci či akci. Vlastně všechno jeho počínání můžeme do určité míry označit za akci – tj. za povstávání události (tvaru). Na sérii fotografií z katalogu výstavy Überlebenskunst (Berlín, 2000) autor zápasí (v jeho případě jde spíš o “kočkování” – tj. o nevážný zápas) s mladou ženou. Těla a tváře ustavují v prostoru jisté konstelace, zastavení. Gesta jsou tvarující, z chaosu pohybů vyvstávají vyvážené, nutné kompozice.

Gesto
Skrepl je nucen pracovat rychle. Je nucen zachycovat pohyblivý proud dění. Nemůže napříč tomuto proudu postavit projekční plochu a snažit se znehybnit jeho určitou fázi (vytvořit obraz, respektive odraz). Proud přináší stále nové prvky, které se navzájem překrývají a popírají. Je to proud podvědomí, bez racionálního plánu. Podvědomí produkuje pochopitelně i osobní konvence a obsese, symboly (kočka, pes …). Gesto však znamená, že není pracováno podle plánu respektive není pracováno systematicky, metodicky. I plán totiž může vznikat jako gesto. Vladimír Skrepl vytváří projekty svých instalací, ale jsou to plány vystavující se určitému samopohybu. U Skrepla se nesetkáváme s konstrukcí, kde jde o systém zaměnitelných, nahraditelných prvků. Hierarchie mezi hodnotou celku a pouhou funkčností částí zde neexistuje. Prvky jsou individualizované: nekladou se do bodů struktury, naopak kolem sebe místo (vztahy) teprve vytváří. Tvary se zde nechovají ani jako konstrukce ani jako koncept. Bez bezprostředního vnímání (postavení se dovnitř jejich vztahů) se nedají zprostředkovat, vysvětlit. Nemůžeme je vyprávět jako anekdotu s pointou (neokonceptualismus). Jsou gestickou událostí, vyvstávající v prostorové realitě. Jedna věc se klade vedle druhé: gesto a osobní nebo kolektivní symbol. Celek je také gesto (spontánně, asociativně vznikající). Člověk má chuť se k takto rozehrané partii připojit; podobně jako jsme sváděni k reagování na skrumáže informačních událostí pokrývajících stěny veřejných záchodků. Na těchto místech se však setkáváme s nepůvabnou, odvrácenou tváří lidské komunikace.

Ošklivost
Nepůvabné je to, co je příliš všední, hrubé (kost, pes, staré kalhoty…). Tak bývá charakterizován realismus. Vladimír Skrepl však zjevně využívá deformací až karikaturních (figury s nestejně velkými končetinami, opičí prdele…). Rozvěšené staré oblečení je všední; deformované figury jsou nepříjemnými vizemi ze snu. Kelímky nalepené na strop galerie představují zprávu o civilizačních problémech. Postavy skřetů se zvířecí tváří. Zdánlivá idyla zjasněných barev? Občasné zklidnění mezi karikaturními, pokřivenými výjevy. Všednost a karikatura. To je dopad odhalení zákoutí individuální intimity. Skrepl na rozdíl od mnoha jiných českých umělců netematizuje idylu. Není dědicem Josefa Lady, ale spíš Ladislava Klímy. Přichází na nové možnosti deformací. Tím, že vytváří tyto nové deformace, pracuje s ošklivostí, také narušuje konstruování. Konstrukce je krásná ve své klasické harmonii, funkčnosti. Skrepl rozehrává disharmonii jako možnost otevření se spontánnímu nastávání události. Řekněme, že je to jedna z možností, ale možnost účinná, jak spolehlivě rozrušovat konvence – osobní i kolektivní. A o to jde: prolomit konvenční vidění světa – zde za pomoci formování ošklivosti. Strašidelně vyhlížející postavy nejsou strašidelné, jsou jiné. Když někdo narušuje tradiční, obecné představy, stává se společensky nepřijatelným. Skrepl však ze svého úsilí neslevuje.

Nekompromisnost
Skrepl pracuje stále nekompromisně. Nechává rodit se nové druhy tvarů a vztahů, a právě v této novosti spočívá ona absence kompromisu s obecným očekáváním. Novost je šokující, ošklivá, protože je neznámá a potenciálně nebezpečná. Novost představuje přirozené vyústění ponechání volného pole působnosti rodící se události. Skrepl neslevuje v poskytování volnosti seberodící události, které pouze dává mantinely v podobě určitého prostoru. Vymezuje události její pokoj k bydlení, její místo (galerie, plátno...). Když ji takto částečně limituje, ale hlavně nelimituje, něco se stane. Toto něco je však v konečné fázi potřeba lokalizovat, což se děje za pomoci signatury.

Signatura
Signatura přitahuje seberodící událost zpět k individuu. Je to označení této události jako okamžiku z intimního života. Pochopitelně, že sám individuální přístup je signaturou. V instalaci nás zve Skrepl k sobě domů. Označování prostoru vlastní signaturou je postup vlastní členům hnutí graffiti. Skrepl také používá spreje a hrubou kaligrafii, avšak mnohem méně esteticky zaměřenou než projevy graffiti. Jedná se o jakousi předestetickou hrubost, nepřijatelnou ani pro různá alternativní společenství. Hrubost a šok v galerijním prostoru lze pochopitelně chápat jako očišťující.
Tvorba Vladimíra Skrepla je především životní inspirací. Nechejme ve svém životě vyvstávat události, které můžeme signovat jako součást naší individuální historie.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Nick Land — experiment s nehumanismem Nick Land — experiment s nehumanismem
Nick Land byl britský filozof, který už není, aniž by byl mrtev. Jeho takřka neurotický zápal pro šťourání se v jizvách skutečnosti svedl nemálo nadějných akademiků na obskurní cesty tvorby, která obtěžuje svou původností. Texty, které po něm zůstaly, dosud spolehlivě znechucují, nudí a pudí k vykastrování jejich zařazením do „pouhé“ literatury.
Magda Tóthová Magda Tóthová
Práce Magdy Tóthové zpracovávají moderní utopie, sociální projekty a jejich ztroskotání s pomocí výpůjček z pohádek, bájí a science fiction. Probírají osobní i společenské otázky nebo témata soukromého a politického rázu. Personifikace je dominantním stylovým prostředkem všudypřítomné společenské kritiky a hlavní metodou užívání normotvorných prvků. Například v práci „The Decision” („Rozhodnutí“)…
No Future For Censorship No Future For Censorship
Author dreaming of a future without censorship we have never got rid of. It seems, that people don‘t care while it grows stronger again.
Obsah 2016/1 Obsah 2016/1
Obsah nového čísla.