Časopis Umělec 2008/1 >> Kdo se bojí mateřství? | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Kdo se bojí mateřství?Časopis Umělec 2008/101.01.2008 Zuzana Štefková | birthing pains | en cs de es |
|||||||||||||
Zmnožení definic „matky“ je zároveň místem zesíleného útlaku a potenciálního osvobození.1
Carol Stabile Psal se rok 2003 a v houštinách lesa Lapák na Kladně postávala u cesty žena v pokročilém stádiu těhotenství. V rámci výstavy Umělci v lese mohli kolemjdoucí zahlédnout záblesk jejího klenutého břicha, které v exhibicionistickém gestu odhalovala speciálně pro ně. Právě tahle performance Lenky Klodové Bojíte se mateřství? se stala mým východiskem při psaní tohoto textu. O zviditelnění tématu těhotenství v současném českém umění se v poslední době zasloužila především dvojice výstav s názvem Umění porodit, z nichž první proběhla ve vile Portheimka v roce 2006 a druhá o rok později ve Veletržním paláci. Bohužel se tyto dvě výstavy nevyhnuly jisté schematizaci a kvalitativním kompromisům. Ve své knize Těhotné obrazy zdůrazňují autorky Sandra Matthews a Laura Wexler, že zobrazení těhotenství mělo většinou „extrémně omezenou, idealizovanou a ahistorickou podobu“,2 a přesně takto by se bohužel dala komentovat velká část děl prezentovaných v rámci těchto dvou výstav. Drtivé většině z nich dominovalo samotné (těhotné) břicho, plod či porod zbavené jakéhokoli sociálního kontextu. Až na výjimky se tedy jednalo o více či méně stylizované aktéry „velkého mystéria vzniku života“3, čímž bylo těhotenství a mateřství redukováno na řadu fyziologických pochodů a nebo naopak zcela odhmotněno a přeměněno v abstraktní symbolické kompozice. Mezi čestné výjimky, které se vyhnuly fyziologické doslovnosti i povšechné abstrakci, patřila na jedné straně zobrazení využívající parodii a osvobodivý humor a na straně druhé obrazy odidealizované psychologické reality mateřství. Tento přístup zvolila Minna Pyyhkälä, finská fotografka žijící v Praze, ve svém diptychu nazvaném Split Up (2004). Na jedné fotografii je zachycena žena objímající své kulaté břicho sebevědomým gestem matky, zatímco na druhé (nebo na první, v závislosti na tom, jak diptych čteme) sedí tatáž žena na zemi se zoufalým výrazem a tentokrát bez břicha. Fotografie přiznávají svou aranžovanost, ale zároveň působí psychologicky přesvědčivě díky způsobu, jímž sugestivně situují mateřství na emocionální „minové pole“ mezi uspokojením a frustrací, naplněním a prázdnotou, spokojeným sebeobelháváním a krutou upřímností. Zcela jiný přístup zvolil Jiří Surůvka ve svém dnes už známém díle Otcovství (2003). Jeho laminátový modrý otec s maskou Batmana výrazně Surůvkovských proporcí a rysů dobře ilustruje specifika porodu v mužském podání. Autor se prezentuje v roli hrdého otce–supermuže schopného rodit děti bez námahy a bolesti. Divák si při tom může vybavit nejrůznější zázračné porody, v nichž byla matka vystřídána otcem, ať už šlo o Athénu, která vyskočila z Diovy hlavy, nebo Dionýsa, zrozeného z Diova stehna. Stejně jako v řeckém mýtu je zde fyziologická podstata porodu nahrazena eskamotérským trikem, odkazujícím spíše k mužské duchovní kreativitě, než k temnému bujení v ženském lůně. Muž-autor má porod zcela pod kontrolou. Přivádí na svět svůj klon, a tak o jeho otcovství nikdo nepochybuje. Podobně jako Surůvka, i Lenka Klodová řeší mateřství s nadsázkou, ale na rozdíl od něj se věnuje tématu soustavně a zdá se, že ještě nevyčerpala svůj arsenál motivů s ním spojených. V kontextu výstavy Tento měsíc menstruuji (galerie Art Factory, 2004) se vyhnula jinak obligátní „vložkové“ ikonografii a zvolila formu symbolické kampaně nazvané Demonstrace (2004). Dílo sestávalo z procesí papírových figurek těhotných žen třímajících transparenty s protimenstruačními slogany, jako například „Řekni ne menstruaci“ nebo „Za život bez menstruace“. Demonstrantky rozehrály netradičním způsobem jednu biologickou „danost“ spojovanou s ženským pohlavím proti druhé. Klodová zde vyšla ze zobrazení považovaného za zdroj stereotypního pojetí „ženské role“, ale přitom mu dala nečekanou, (sebe)ironickou a zároveň bytostně optimistickou podobu. Její obrazy ženy lze označit za subverzní i přesto, že přitakávají tradičním ženským hodnotám. Toto přitakání totiž umožňuje nahlédnout situaci novým způsobem, na míle vzdáleným stereotypním zobrazením ženského pokolení. Mateřství je v jejím podání obohacené o rozměr hry nahlížející „velké mystérium“ s nadhledem. Klodová se k tématu těhotenství vrátila v sérii fotografií nazvané Vítězky, prezentované v roce 2005 v rámci projektu Artwall. Vítězky pojala jako vizuální analogii mezi těhotenstvím a sportovním výkonem, tedy jakousi „poctu matkám“. Na druhou stranu si lze představit i jinou interpretaci; zneklidňující dojem, kterým na nás tato vyboulená břicha působí, souvisí se všeobecně sdíleným předpokladem, že těhotná sportovkyně vystavuje své nenarozené dítě ohrožení. V této souvislosti tedy vítězky demonstrují paradoxy těhotenství chápaného jako vrcholný výkon hodný medaile i jako handicap. Prostřednictvím svých těl, ostře kontrastujících s tradičním obrazem pasivního, estetizovaného těhotenství, poukazují na omezenost vizuálního (stejně jako sociálního) pole, v rámci kterého je těhotenství akceptováno jako normální. Na stejném místě se o dva roky později objevil jiný projekt věnovaný mateřství, a totiž Otázky Silvie Vondřejcové. Ta prostřednictvím veřejného dotazníku zkoumala preference diváků ohledně jejich reálného či hypotetického dítěte. „Kdybyste měli možnost výběru, méně by vám vadilo, kdyby vaše dítě bylo okolím považováno za a) hloupé, b) ošklivé?“ táže se Vondřejcová v jedné ze sedmi otázek, které není – přes jejich zdánlivou jednoduchost – snadné zodpovědět. Všechny se totiž vážou k našim často nejednoznačným očekáváním a soupeřícím žebříčkům hodnot. Projekt Vondřejcové vypovídá o těhotenství v jeho psychologických souvislostech. Ukazuje jej, respektive dítě, které se z něj narodí, jako plod našich nadějí, představ a obav. Otázky nebyly prvním autorčiným dílem založeným na zážitku těhotenství. V roce 2005 přišla Vondřejcová s nápadem cíleně přibírat na váze spolu se svou těhotnou sestrou. Během tohoto projektu ztloustla téměř o devět a půl kila, ale stejně přibrala jen polovinu toho co její sestra. V dopise adresovaném své sestře v souvislosti s projektem popisuje autorka svůj strach z toho, jak se její postava promění, ale zároveň je odhodlána: „Jít proti konvenci a proti zažitým ideálům krásy, ovládnout svojí vůlí svoje tělo.“4 Její pokus v sobě spojoval radikální přehodnocení imperativu „dokonalého“ vzhledu a zároveň vyjádření mentální i fyzické sounáležitost se sestrou. Tato vazba se překvapivě projevila o rok později. Přesně rok po té, co začala programově tloustnout se sestrou, zjistila Silvie Vondřejcová, že je sama těhotná. Tak začala druhá, neplánovaná fáze projektu Hmotnost. V rámci vlastního těhotenství autorka opět zaznamenávala svou rostoucí hmotnost a nasbíraný materiál konfrontovala s předchozím experimentem. Výsledkem bylo několik pozoruhodných paralel mezi oběma sestrami: Otěhotněly rok po sobě. Během těhotenství přibrala autorka téměř na dekagram stejně jako při procesu tloustnutí se sestrou. Její dítě se narodilo o rok (bez tří dnů) později než dítě její sestry. Následující dvojice případů naráží na téma, které stále provází příchuť tabu, a totiž sex v těhotenství. Tohoto motivu se dotkla Lenka Klodová v rámci své disertační práce, pornografického časopisu pro ženy nazvaného Ženin 1/05. Jedním z cílů, které si na jeho stránkách kladla, bylo oživení souvislosti mezi sexem a rozením dětí. „Myslím si, že početí, které stereotypně pro pornograficky vzdělaného muže je noční můrou, může být v ženské pornografii zdrojem vzrušení. Vědomí, že mám v sobě živé pohyblivé dítě a při milování se v mém těle pohybuje i muž, a tak se v mém těle integruje celá rodina, může být pro ženu velmi erotické a vzrušující. Myslím, že stejně to dokáže prožít i muž, milující celou svou rodinu.“5 Přístup Lenky Klodové nahrazuje motiv „zmocnění se“, obvyklý v standardní pornografické produkci, principem „integrace v ženském těle“. Tato představa nejen že vyzývá k přehodnocení tradiční logiky pornografie, vycházející z binárního vztahu subjekt-ovládající objekt-ovládaný, ale ukazuje i cestu k proměně chápání subjektu jako takového. Dvojjedinost mateřského těla totiž překonává „majetnický individualismus, zrádně ,přirozenou‘ zdánlivou jednotu těla“6 a rodinná rétorika zase odkazuje k sebevědomé ženské sexualitě, pro kterou není otěhotnění vězením, ani naplněním biologického poslání ženy, ale zdrojem fyzického a psychického uspokojení. Na rozdíl od většiny témat v časopisu Ženin, kde dominuje kombinace fotografií a textu, zobrazila Klodová sex v těhotenství pomocí analytické kresby souložící dvojice připomínající vyobrazení v medicínských či sexuologických příručkách. Tento postup zvolila částečně z praktických důvodů vzhledem k tomu, že byla v ostatních případech sama sobě modelkou, a tak mohla jen těžko narychlo otěhotnět. Na druhou stranu jí tato forma umožnila zachytit celou rodinu a zdůraznit přítomnost dítěte uvnitř těla v místě „integrace“. Plod hraje titulní roli i ve videu Ondřeje Brodyho nazvaném Dominik (2007). Zatímco Klodová se orientuje na ženské publikum, Brodyho snímek představuje mužskou heterosexuální fantazii o sexu s těhotnou pacientkou v gynekologické ordinaci. Do této základní osnovy však Brody vkládá reálné vyšetření ultrazvukem prováděné skutečným gynekologem. Ve srovnání s typickou pornografickou produkcí tak výsledek působí docela podvratně; příliš mnoho prostoru věnuje interakci matky a gynekologa a vlastnímu vyšetření a naopak detailní záběry soulože jsou až v druhém plánu. Na rozdíl od klasického porna je zde mužská rozkoš vykreslená jako cosi podružného a většinu času působí upoceně až trapně, což podtrhuje i zjevný nezájem ze strany nastávající matky, kterou zajímá především stav jejího dítěte a svého partnera většinu času ignoruje. Na druhou stranu způsob, jakým Brody konstruuje těhotný subjekt, zůstává ve sféře vymezené patriarchálními kódy. Hlavní protagonistka sice není tou hypersexualizovanou nymfomankou z pornografického časopisu či videa, ale její roli neomylně charakterizuje závislost na mužích, vůči kterým je situována jako pacientka, sexuální objekt a matka-živitelka. V tomto smyslu je příznačná „tatínkova“ reakce na zjištění, že se jedná o dítě mužského pohlaví: „To musíš být šťastná jako blecha,“ konstatuje spontánně, čímž reprodukuje tradiční názor odvozující hodnotu matky od její schopnosti počít a porodit syna. Matka je v této souvislosti podřízena falické logice hned nadvakrát: přijímá milencův penis a zároveň se ztotožňuje s rolí privilegované „majitelky“ mužského potomka. Ondřeje Brodyho, stejně jako Lenku Klodovou, zajímají sexuální aspekty těhotenství, ale na rozdíl od ní mu nejde o stimulaci erotického prožitku (a to ani toho mužského). Těhotenství a sexualita jsou v jeho podání spíše diskurzivními nástroji, pomocí kterých analyzuje různé režimy zobrazení na hranici pornografie a divákovu reakci na tabuizované téma. Jeho „odpudivost“ přitom vychází z předsudků, které sex v těhotenství odsouvají do říše zvrhlých praktik či ho opřádají pomyslným nebezpečím. Na tomto místě stojí za to ocitovat přispěvatele jedné internetové diskuse, podle něhož hrozí mužům při styku s těhotnou vážné nebezpečí, že by je dítě mohlo pokousat.7 Obloukem se tedy vracím k původní otázce Lenky Klodové ztělesněné její performancí Bojíte se mateřství?. Jak je vidět z uvedených příkladů, není Klodová ve své fascinaci znepokojivými aspekty mateřství sama. Je-li však podle Julie Kristevy mateřství „katastrofou identity“,8 výše zmínění umělci a umělkyně hledají různé způsoby, jak zkolabovaný koncept „identity“ nahradit řadou proměnlivých pozic, které v sobě spojí domněle protikladné koncepty „já a druhý“, „vnitřní a vnější“, „soukromý a veřejný“, „fyzický a duchovní“, a tak vytvoří nové souřadnice, v nichž se může odehrávat projekt mateřství. 1 Carol Stabile, Focení matky, citováno v Rosemary Betterton, Intimate Distance, xxx, s. 127. 2 Sandra Matthews, Laura Wexler. Pregnant Pictures. Routledge 2000. s. 1. 3 Nadia Rovderová, Eugen Kukla, Umění porodit (katalog), Praha 2007. 4 Vondřejcová, S., Dokumentace k projektu Hmotnost, 2005. 5 Klodová, L.: Zásady pro vytvoření pornografického časopisu pro ženy, disertační práce VŠUP, 2005, nestr. 6 Cit v pozn. 2, s. 14. 7 http://zdravi.idnes.cz/sexualita.asp?r=sexualita&c=A031208_150805_sexualita_jkl, vyhledáno 7.2. 2008. Tento odkaz zmiňuje Eva Hauserová ve svém článku O sexu v požehnaném stavu, Rozrazil 02/2006, s.67-68. 8 Julia Kristeva, Jazyk lásky. Praha, One Woman Press 2004, s. 200
01.01.2008
Doporučené články
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář