Krátká PITVA jedné "SPOLUPRÁCE" aneb Když se jedno oko dívá doleva a druhé do pravého horního rohu…

Na podzim roku 2007 jsem se na konferenci v Helsinkách setkala s jednou umělkyní a velice zajímavě jsme si popovídaly. Byla přesně ten typ člověka, s nímž si přejete zůstat v kontaktu, a na jaře dalšího roku se mi zmínila, že její známý hledá umělce, kteří by s ním spolupracovali na uměleckém projektu v České republice. Když jsem mu později zavolala, vysvětlil mi, že účelem celého projektu je přinést umění do kulturně zaostalého „satelitního městečka“ u Prahy, do Neratovic. Hledal skupinu „evropských partnerů“, kteří by se podíleli na práci, která bude mít možná něco do činění s lidmi a možná bude imateriální – Maroš tomu říkal „akce“. Jediná podmínka, kterou musel žadatel splnit, aby dostal podporu z EU, byla, aby pár lidem ze skupiny bylo pod třicet.

Sešli jsme se s několika dalšími přáteli, kteří měli zájem pracovat společně a navíc na téměř neznámém místě a s neznámými lidmi – byla to velmi zajímavá nabídka! Sepsali jsme svou část grantové žádosti a během vyplňování konkrétních formulářů nám došlo, že vlastně vůbec nejde o umělecký grant, nýbrž o evropský fond mládeže v akci. Tak ať! Naše finanční požadavky nebyly vysoké (jen 2000 euro z celkové sumy), protože jsme věděli, že máme být v projektu jen partnery (projekt mohl zahrnovat i další partnery, i když to nebylo z žádosti tak docela jasné, neboť kromě naší části byla celá v češtině). Prostředky měly být použity na naše cestovní výlohy a na produkci a propagaci našeho „imateriálního“ díla. Mluvilo se o tom, že by nám česká strana uhradila ubytování, a všechno se zdálo být jen věcí dohody.

Dostali jsme zprávu, že žádost prošla, a dali se do práce.

Jako jednotlivci jsme zažádali o finanční podporu Skotskou uměleckou radu, pro niž však byli přijatelnými kandidáty jen někteří z nás. Tento subjekt neposkytuje „skupinové dotace“, a tak naše jednotlivé žádosti na společný projekt neuspěly. Evropské kulturní fondy mají zase pro udělování grantů několik kategorií a my do žádné z prioritních zón nepatřili, a tak nám mělo rovnou dojít, že naše žádosti nemohou být vyslyšeny. Pro každý případ jsme se tedy připravili na obvyklý plán B každého umělce, tedy že uskutečníme menší dlouhodobý projekt poháněný vlastním nadšením.

Poslali jsme našim spolupracovníkům text o tom, kdo jsme a co bychom chtěli dělat (umělecká spolupráce s dalšími umělci) a hrubou pracovní verzi časového harmonogramu jednotlivých akcí. V říjnu nás pak Maroš přijel navštívit s dalším členem svojí skupiny a my mu během pobytu připravili samostatnou alternativní prohlídku města s výkladem, díky níž se dostal i mimo centrum města, do míst, k nimž se vážou naše osobní vzpomínky a vyprávění. Právě to byl totiž jeden z našich plánů pro Neratovice – jeden z mnoha…

Všechno šlo jako po másle a našim hostům se výlet zjevně líbil, i včetně jejich vlastních cestovních plánů, přestože je neblaze narušil a nakonec i překazil faktor „ztratili jsme se“. Příliš jsme se nedostali k tomu, abychom probrali, jak přesně bude naše „spolupráce“ probíhat (cestování je někdy hodně náročné a jazyková bariéra činí komunikaci poměrně složitou). Nicméně jsme pochopili, že v naší partnerské skupině nejsou žádní vizuální umělci, nýbrž lidé se zájmem o sociální studia, psychologii a divadlo. No dobře, tak tedy ne „účastníci umělecké spolupráce“, ale spíš „spolupracující umělci“, to je fuk! Musíme si to jenom jinak poskládat v hlavě. Taky jsme konečně zjistili, kde by se naše akce/ výstava mohla konat – ve Starém mlýně.

Při definitivních přípravách naší cesty do Prahy jsme obdrželi několik tajuplných emailů o možném projektu v Rudolfinu a o jakýchsi nočních prohlídkách. Chyběly ale jakékoliv detaily, spíš šlo o možnost visící ve vzduchu.

Náš pobyt proběhl v termínu od 8. do 12. února. Cestu jsme si zaplatili sami s tím, že nám bude zpětně proplacena na základě dokladů. Spoléhali jsme na to, i když jsme to neměli nikde stvrzené písemně. Byl pro nás připraven prázdný byt na Žižkově, jednoduchý ale pěkný (i když ze slíbených dvou spacáků tu byl jen jeden a jeden z nás musel spát pod prostěradlem – ale to byla maličkost). Vernisáž výstavy proběhla ve vstupní části foyer neratovického kulturního domu. Sara z naší skupiny na tuto příležitost připravila pokračování svého dlouhodobého projektu, v jehož rámci lidé vlastnoručně vyrábějí knoflíky zdobené zvířecími a rostlinnými motivy a vzájemně si je vyměňují. Přivezla s sebou potřebný materiál a také hotové knoflíky ze Skotska a doufala, že do práce vtáhne celý dav návštěvníků výstavy.

Nepřišel na ni ale vůbec nikdo, jen mladí lidé z Marošovy skupiny, s nimiž jsme si hezky popovídali u čaje. Maroš nám vysvětlil, že tohle je právě problém Neratovic – lidem se něco připraví a oni stejně nepřijdou – dokonce ani na výstavu obrázků jejich vlastních dětí. Vnímáme sice depresivní účinek toho prvně tak velkoryse vylíčeného výstavního prostoru, ale zároveň v nás roste touha přijmout výzvu a zkusit vymyslet něco, co by tuhle apatii prolomilo. Měli bychom zkusit něco jiného? Co je potřeba udělat? Ptáme se tedy, jestli by s námi někdo ze skupiny nechtěl spolupracovat na nějakých nápadech, které by mohly zaujmout místní komunitu, ale nikdo se nehlásí.

V Praze pokračujeme velice příjemným večerním soirée se skupinou milých lidí, jak se později ukázalo, byli to studenti a Marošovi kamarádi většinou z teologické fakulty.

Poslední den se jedeme podívat do mlýna, opuštěného místa vhodného pro umělecké i hudební události s velmi autentickou atmosférou. Je to vzrušující ale velmi nevšední místo, a tak mu budeme muset náš projekt přizpůsobit a znovu se nad ním zamyslet. Do úvahy je třeba vzít i fakt, že i když je mlýn poměrně daleko od Neratovic, je to vyhledávané kulturní místo pro místní hudební a uměleckou komunitu, proto bychom možná mohli větší část naší výstavy/ instalace/ performance/ interaktivní malby/ videoartu uskutečnit tady ve mlýně a k tomu domyslet něco, co by proběhlo v samotných Neratovicích. Údajně hrozí, že mlýn bude prodán a tím ztracen pro místní komunitu, a tudíž by náš projekt, kdyby byl dobře zdokumentován a medializován, mohl pomoci k odkoupení nebo pronájmu mlýna a jeho zachování jako úžasného místa svobodného ducha i pro budoucnost. To se nám zalíbilo a všichni vypadali spokojeně.

Na konci února nám Maroš poslal první třetinu peněz z grantu. Hodně se nám tehdy ulevilo.

Na další emaily poslané během jara, ve kterých jsme se ptali na informace o mlýně, datech a dalších věcech, jsme odpověď nedostali. V květnu jsme se konečně zeptali na další detaily a také na zbytek peněz na cestu do Prahy, když naše akce měla probíhat už za několik měsíců.

Mezitím jsme plánovali a pracovali na přípravách týdenního projektu ve mlýně.

V odpovědi jsme se dozvěděli, že peníze od EU ještě nepřišly, a proto musí Maroš zatím všechno platit z vlastní kapsy, a tak máme počkat. V tu chvíli už nás bylo o dva méně: dva lidé z naší skupiny už nad projektem zlomili hůl, protože informace lezly z Maroše jako z chlupaté deky.

I když jsme byli dost rozpačití, čekali jsme dál, co nám taky jiného zbývalo? Peníze přišly akorát v polovině června. S radostí si tedy konečně zapsali nadcházející akci do diářů a koupili si letenky. Za pět dní nám přišla zpráva, že mlýn byl prodán a akce se v něm konat nemůže. Maroš navrhuje, ať uděláme něco ve Skotsku, nebo mu pošleme peníze zpátky. Pracovat „s místními“ se zdá v tuto chvíli zcela nemožné. Ale my máme letenky!

Maroš se nabízí, že najde výstavní prostor v Praze a navrhuje Ekotechnické muzeum. Ptáme se na detaily o novém místě a na možnost ubytování, protože jsme plánovali, že se utáboříme přímo ve mlýně. Ubytování prý není vůbec problém (žádné detaily nám ale nesděluje) a ostatní otázky neřeší. Místo toho nás informuje, že kontaktoval různé „galerie a továrny“ a nakonec dostal nápad, že nás vezme do Lunarie – planetária z devatenáctého století kdesi na severu, kde přebývá ekologická umělecká komunita a kde je jen jediná elektrická zásuvka. Znělo to hodně zajímavě a my jsme se nemohli rozhodnout, jestli chceme uskutečnit nápady, na kterých už více než rok pracujeme, na místě, které známe a víme, že bude fungovat, nebo se vydáme kamsi na sever a možná z toho bude zajímavá a úžasná toulka přírodou plnou zvířat. Když jsme se konečně všichni sešli a probrali naše možnosti, nápad s planetáriem a jedinou zásuvkou jsme rychle zamítli a rozhodli se, že zkusíme z celé akce vytěžit maximu a zůstaneme v Praze, kde snad budeme mít nad svou částí projektu alespoň nějakou kontrolu. Na přemýšlení už nám moc času nezbývalo, protože většina z nás musela vyrazit za vlastními závazky. Poslali jsme Marosovi/šovi zprávu, že chceme zůstat v Praze a uskutečnit svou akci tam (mysleli jsme, že tím pádem platí, že můžeme využít prostor Ekotechnického muzea). Maros/š si nemyslel, že je to dobrý nápad, protože měl v úmyslu uspořádat akci mimo Prahu, ale slíbil, že nám pomůže. Odpověděli jsme, že máme stále v záloze jednodenní akci, kterou můžeme uskutečnit v Neratovicích, pokud si myslí, že je to dobrý plán (Sařin knoflíkový projekt a performanci, kterou jsem připravila já). Kromě toho jsme chtěli, aby naše akce v Praze vycházela z toho, jak jsme chápali vztah mezi Neratovicemi a Prahou.

Připomněl nám, ať přivezeme účty z minulé návštěvy. Poslali jsme mu několik mailů s detaily o našem pobytu, o tom, co chceme dělat a požádali ho o případnou pomoc, ale odpověď jsme nedostali. Když jsme dorazili do Prahy, byli jsme hodně zvědaví, jestli nás někdo bude čekat na letiště (ne), nebo se nám ozve (ne), nebo nás kontaktuje přes ubytovací agenturu (ne). Zatím jsme pracovali s tím, co jsme si přivezli a co jsme našli. Bylo krásné horké počasí a z našeho balkónu se město jako zázrakem otvíralo do dálky a zlatě zářilo. Spali jsme, jedli a zase spali (dvoudenní Spánek). Cítili jsme se trochu, jako bychom žili v igelitové tašce, a tak jsme se všemožně snažili proniknout do města a prozkoumat každý kout v našem bytě. Kromě jiných činností, které jsme během týdne vyzkoušeli, jsme v pátek, tedy v den naší plánované „akce“, uskutečnili výstavu v našem bytovém muzeu s komentovaným výkladem a oslavovali vlastním představením Tance smrti na Staroměstském náměstí. Namísto původně naplánované spolupráce, z níž se později vyklubala reprezentační výstava, jsme si vytvořili intenzivní a tvůrčí umělecký „úkryt“, z něhož se zrodilo mnoho nových nápadů.

Poslední den jsme se chtěli ujistit, že přece jen někde v Praze jsou umělci a umění, a vyrazili jsme do Karlín Studios. Tam jsme měli možnost seznámit se se sympatickou umělkyní, která se s námi vydala do našeho útočiště na sklenku šampaňského a oslavné opěvování pražského panoramatu. Konečně jsme našli své diváky! Mohli jsme odjet spokojení!

Po návratu do Británie na nás čekal email od Maroše:
Ahoj,
poslal jsem váš email ostatním. Budu na severu země, takže se s vámi v Praze nemůžu potkat.
Budu bez internetu (možná se k němu na chvíli dostanu aspoň jednou během týdne).
Možná se vám ozve někdo jiný z naší skupiny
Maroš

Nikdy se tak nestalo.

01.01.2011