Časopis Umělec 2003/1 >> Dobrodružství svaloviny Přehled všech čísel
Dobrodružství svaloviny
Časopis Umělec
Ročník 2003, 1
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Dobrodružství svaloviny

Časopis Umělec 2003/1

01.01.2003

Jan Suk | svaly | en cs

"Místo vykládání potřebujeme umění milovat.
Susan Sontag

Před dvěma lety jsem v lublaňské galerii uviděl fotografii, záznam z performance jednoho balkánského umělce (jehož jméno jsem už dávno zapomněl), na které umělec vzpírá a posiluje. Kontrast jeho svalnatého těla zasazeného do intelektuálního kontextu galerie mne nesmírně nadchl. V tu dobu jsem zrovna četl knihu Magic of the State od Michaela Taussiga, která mapuje rituály, chápání těla a vliv státu a moci na lidské tělo a jeho interpretaci v Jižní Americe. Rozdíl obou obrazů zcela jiného přístupu v chápání těla mi vnukl myšlenku napsat tento článek. Nyní, při setkání s dílem Pavla Doskočila - českého sochaře a performera, a jeho připravovanou výstavou, nadešel pravý čas. Chápání těla v evropské, potažmo americké kultuře je vizuálně nadmíru dominantní, hédonistické, a proto se jím budu z hlediska pohledu na západní umění zabývat. Jihoamerické pojetí ideálního těla, popřípadě tělesnosti je zcela odlišné, dá se říci, že je méně individualistické. Krása těla neznamená takovou “osobní výhru,” krásné a zdravé tělo je daleko více spjaté s přírodou a státem. Nadcházející Doskočilova výstava promlouvá o síle a tajemství těla, hledá ten ideální klíč k objetí makrokosmu mikrokosmem. Jeho téměř metafyzická těla jako by se chtěla dotknout něčeho dokonalého

Mužný muž
Velmi zjednodušeně a obecně, primární a sekundární funkcí svalů je vytvářet pohybový a podpůrný aparát těla. Míra svalové hmoty u jedince je dána z části geneticky dána a asi ze dvou třetin na ni má vliv náš život a trénink. Jedním z nejvíce ovlivňujících faktorů při tvorbě svaloviny je hormon testosteron, který je dominantním hormonem mužským (u žen se však také vyskytuje a jeho produkce ze začíná v jejich případě zvyšovat po tzv. přechodu). Proto daleko častěji vídáme “korby”, svalovce, daleko častěji než svalnaté ženy, “mužatky.” Posilování bylo tedy také spíše mužskou záležitost. Současné západn umění, stejně jako celá společnost, vnímá krásné tělo velmi pragmaticky. U mužů vyzdvihuje spíše atributy síly, moci a nesmrtelnosti, kdežto u žen krásu, šarm a dokonalost. V osmdesátých letech se dívčí americká skupina výtvarnic Guerrila Girls zaměřila velmi propagandistickou formou na zdůraznění odlišnosti vnímání krásy ženského a mužského těla, a vytvořila v něm paralelu v ženském a mužském umění. Díla jako např. Do Women have to be naked to get into Met. Museum? (Musí být ženy nahé, aby se dostaly do Metropolitního muzea?) svým názvem myslím dostatečně jasně definují postoj autorek k postavení umělkyně ve světě současného výtvarného umění. Nahé ženské tělo v té době reprezentovalo opravdu něco odlišného než nahý muž; krásné nahé tělo muže objímalo ideu krásy obecněji, spíše vyjadřovalo celkovou čistotu nebo jednoduchost, krystaličnost. Nahé ženské tělo umístěné do galerijních prostor daleko více poukazuje na ženský rod (tolik populární slovo “gender”). Jedno je však společné, v obou případech, jak u žen, tak u mužů, byla krása a dokonalost těla vždy záhodná.
Samotný fenomén krásného těla je poněkud dvojsečný. Na jedné straně poukazuje na zdraví, sílu, a bezpečí, dokonce také na cosi božského (krásným příkladem v populární kultuře je scéna z amerického velkofilmu - první role Arnolda Schwarzeneggera - Herkules v New Yorku, kde se Herkules setkává se svým imitátorem, simulakrem na plakátu divadelního představení). Na druhou stranu si pojem krásného těla náse znaky doby ve formě buď extrémě vychrtlých (čaj piggy, čaj piggy silnější je než twiggy), nebo nezdravě obtloustlých jedinců - ikon (v Japonsku například je obezita znakem modernosti a bohatství, jakéhosi módního “in”, jelikož právě k obezitě Japonci fyziologicky daleko méně inklinují). S novými vyjadřovacími formami umění přišla i nová možnost definovat a formulovat pojem krásného těla.
V díle Petera Weibela, jednoho z Vídeňských Akcionistů, nabývá pojem krásného těla politických významů. Přítomnost těla v umění je “politickou zkušeností”. Podobně jako třeba Valia Export se Weibel zmocňuje těla konceptuálně. Naproti výše zmíněné západní individualitě je Weibelovo tělo chápáno jako socializační fenomén. Dekonstruktivistickou analýzou nabízí jeho Media Lung (1968) jakousi násilnou syntézu člověka s přírodou. Mužné Weibelovo tělo je konfrontováno s mrtvým kožichem - jelenicí, aby vytvořilo obraz nemohoucnosti vlastního silného těla, nemohoucnosti zůstat sám, přežít. Tato jednoduchá paralela vytváří jakýsi kód moderního člověka. Metafora se stává příkladem. Podobný rozměr dostává také fotografie Marka Wallingera, vystavená rovněž v Praze, která zachycuje mokrá záda s krásně načesanými chlupy ve stylu van Gogha. Příměr umně namalovaného obrazu a krásně načesaných mokrých chlupů je korunuje fotografická reprezentace díla. S příchodem fotografie je to právě malba, malba realistická, která se stává mrtvou formou.
Z umění se stává řemeslo. Stejná řemeslnost umělce dvacátého století, jakým je řemeslnost kulturisty a sportovce, cesta opakování a zlepšování se. Je to cesta mého Balkánského umělce - vzpěrače.

Tělesná zkušenost
Analogicky k intelektuálnímu studiu jako duchovní cesty nese i posilování atributy osobního růstu a rozvoje, cestě k dokonalosti. Dokonalosti varovné. Cvičení znamená pokrok. John Ruskin varuje, že požadavek dokonalosti vždy dokazuje neporozumění možnosti umění. Ve své eseji Benátské kameny dále doplňuje, že na sebe autor musí vzít masku zdánlivé sobeckosti, aby byl schopen naplnit vyšší vůli, kterou je obdarován. Cena za tento boží dar je vysoká. Umělec je božím nástrojem a jediným způsobem, jak zachovat jiskřičku genia a - díky tomu, čím je obdařen - tvořit, je zachovat si onu povrchní sobeckost.
Shon po dokonalosti, dosahování nejvyšších met díky anabolickým látkám, steroidům, proteinovým dávkám, to vše je v posilování velmi aktuální fenomén platný i pro každodenní realitu. Tento svalnatý přístup je v přesné opozici k tomu, co říká Ruskin. Podle něj je právě v nedokonalosti pravda: nedokonalost je nezbytnou pro život, je známkou změny v životě, důkazem života v mrtvém těle, a nepravidelnost, nerovnoměrnost, různorodost jsou zdrojem krásy. Což jen ilustruje například tvorba Orlan, která je právě onou sebedestruktivní, seberekonstruktivní kosmetikou devadesátých let tak silně charakterizována. Jako další se nabízí třeba Stelarc se svým násilným odlidšťováním se (např. implantace třetího ucha druhých úst s mikrofonem, vkládání skulptury do vlastního žaludku atd.), v kontinentálních performancích hledající právě onu Ruskinovu pravou krásu.
Jinouí bezbřehá studnice dokonalých těl je k nalezení v gay umění. Práce s tělem je i zde nahlížena odlišně - opatrněji a citlivěji. Množství maleb a kreseb Toma of Finland (1920-1991) se zaobírající se krásou svalnatého a mužného těla je zcela exemplární definicí, co je krásné a co ne. Elektrizující performance a filmy Isaaca Newtona jenom dodávají Tomovým kresbám na aktualitě. Jeho Looking for Langston (Hledání Langstona, 1990) je série performancí na různých veřejných místech, ve kterých 20 gayů v oblecích předvádí stylizované svádění, aby celé představení vyvrcholilo na hřbitově zjevením svalnatého homosexuálního anděla. Stejně jako Tom of Finland se Isaac Newton neváhá dotknout problému krásného těla a zmocnit se ho zcela osobně a přesvědčivě.
S pojmem krásného těla je neoddělitelně spjata otázka sexuality. Zřejmě nebylo autora, který by se, ať už přímo nebo nepřímo tohoto tématu nedotkl. V tomto spojení však nesmíme alespoň opomenout snad největšího autora - hledače 20. století Marcela Duchampa. Jeho dílem se nadčasově nese neustálé, ale jemně zamaskované téma věčné lásky, lásky nebeské. Chalupecký cituje z Duchampova dopisu z 28. května 1961: “samozřejmě žádný z našich smyslů se nedá aplikovat čtyřrozměrným způsobem, leda s výjimkou hmatu, a tedy milostný akt jako hmatová sublimace by mohl dát zahlédnout či spíše zahmátnout hmotnou interpretaci čtvrtého rozměru.” Tento čtvrtý rozměr, zdá se, cítil jak Ruskinem obdarovaný autor, tak Tom of Finland či Isaac Newton ve svém Andělu na hřbitově: dokonalý oxymoron, metafora vyzývavě jasná a krásná.

Androgyn a cesta ven
Metafyzika mužnosti, ženskosti a milování se odráží v existenci androgynů.
Androgyn je symbol věčné touhy po jiném a přeci stejném.Je to výraz sjednocení protikladu,v jungiánském jazyce bychom řekli, že jde o symbol “úplného bytostného já”. Androgyn je základem celého hermetického umění, spojení makrokosmu a mikrokosmu, plurality muže a ženy. Androgyn vyjadřuje jak sexualitu, tak asexuálnost. Mezi celou plejádou autorů zabývajícími se tímto předmětem vystupuje giganticky postava samouka Henryho Dargera (1892 - 1972), jehož dílo je celé postaveno na postavách androgynních mýtů. Žil ve vlastním světě a celý jej tvořil jiný, lepší, krásnější, ošklivý a horší. Dargerova nomadická snaha nám přináší unikátní dotek sí něčím nadpozemským, něčím, za čím stálo vytrvalé utrpení autora.
Jak v západních tak ve východních tradicích je utrpení silným symbolem, téměř nevyhnutelně propojeným s láskou.
Utrpení a pohlavní neschopnost je leitmotivem tvorby spousty současných autorů, např. Vita Acconciho, Paula McCarthyho nebo Johna Duncana. Patos a téměř bezbřehé rouhání charakterizují zlomovou performanci Johna Duncana Blind Date (Rande s neznámou, 1980). Duncan si v Tijuaně opatřil mrtvolu ženy, a poté s ní uskutečnil pohlavní styk a celou akci zachytil videokamerou. Po této zkušenosti “nepopsatelného pocitu odporu k sobě samému,” se vráti, aby prodělal vasektomii, aby si prý byl jist, že “poslední potentní sémě, které mám skončilo v mrtvole”. Tato zoufalá, ale klíčová akce demonstruje autorovu psychickou bolest, nemohoucnost, a uvědomění si vlastní slabosti v navazování vztahů. Může být také chápána jako hříšné vytrhnutí se z obyčejného, blížení se k božskému univerzálnímu principu androgyna. Podobným způsobem dokládá svůj strach ze ztráty mužství, ztráty pohlavní mohoucnosti.
Hlas Vita Acconciho, “žijícího” a onanujícího pod podlahou galerie, byl zas zesilován přes mikrofon. Svým vyprázdněným a zároveň vyprazdňovacím gestem ukazoval slepou cestu, zoufalost v hledání a nacházení pravé lásky.
Analogickým příkladem právě onoho hledání lásky, lásky nebeské, je klasický manichejský mýtus: Dobrý bůh, který chce pomoci světlu, zajatému do hmotných temnot, aby z nich vyvázlo, použije lsti: promění androgynní Archonty - tvůrce a vládce pozemského světla - v “nejkrásnější panny”, mužští archonti při pohledu na jejich nahotu ejakulují a s jejich semenem jm unikají i částečky světla. Semeno padá k zemi, odkud pak začíná dlouhá pouť světelných částeček zpátky ke slunci. Symbolika platí vždy obousměrně. Jak je tento obraz nesplnitelné lásky symbolem incestu, stejně je incestní láska symbolem nesplnitelnosti lidské touhy, marného vzněcování “benzinem lásky”. Samotný termín “benzin lásky” (který je náhodou zcela špatně parafrázován také populistickým “zpěvákem lásky” Daliborem Jandou do názvu alba Jsi můj benzín) je Duchampovou manifestací svaté, téměř posvátné lásky. Takovou nadlidskou, nadpozemskou, metafyzickou polohu lásky a krásy právě zkoumají i Doskočilova poslední díla. Skrytá sexualita a zvýrazněná tělesnost se odráží v jeho objektech - trofejích a kresbách. Instalace děl Doskočilovy nadcházející výstavy, otevřené od 11. září v Galerii moderního umění v Hradci Králové, zkoumá otázku identity z pohledu umělce - lovce. Spíše než světobornými gesty se nám autor pokouší poodhalit jemnými gesty, tvary a liniemi svých děl, realitu světa velkých a silných, mužných mužů. Dalším nedávným kolaborativním dílem Doskočila je video Fotbalisti, které je obdobnou oslavou individuální mužnosti, demytizací jejich národních atributů. Stejně jako celým tímto Doskočilovým dílem se nese otázka příkladná i tématu tohoto článku: proč?
Susan Sontagová ve své eseji Proti Interpretaci píše, že dnešní interpretace uměleckých děl jsou “pomstou intelektu na umění.” Posilování a cvičení, svalnatá těla jsou vždy otázkou přítomnosti, procesu trvání, bytí tady a teď, hic et nunc. Balkánský kulturista, mrtvola z Tijuany i Doskočilovy párky visící ze stěny ať zůstanou, jak jsou: nevysvětlené. Spíše je omluvme. Nechejme to tedy tak, jaké to má zřejmě být - otevřené a krásné.

"




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Nick Land — experiment s nehumanismem Nick Land — experiment s nehumanismem
Nick Land byl britský filozof, který už není, aniž by byl mrtev. Jeho takřka neurotický zápal pro šťourání se v jizvách skutečnosti svedl nemálo nadějných akademiků na obskurní cesty tvorby, která obtěžuje svou původností. Texty, které po něm zůstaly, dosud spolehlivě znechucují, nudí a pudí k vykastrování jejich zařazením do „pouhé“ literatury.
No Future For Censorship No Future For Censorship
Author dreaming of a future without censorship we have never got rid of. It seems, that people don‘t care while it grows stronger again.
Kulturní tunel II Kulturní tunel II
V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.
Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec
Redakční okruh Umělce se rozhodl k vyhlášení deseti jmen umělců, kteří podle názoru jeho členů (Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Ivan Mečl, Tomáš Pospiszyl a Karel Císař) mají zásadní význam pro českou výtvarnou scénu 90. let. Po dlouhé diskusi, na které jsme si ujasňóvali kritéria, jsme se dostali k určitým jménům, která z mnoha důvodů považujeme za důležitá pro situaci u nás i naši prezentaci…