Anus et Animus / (Několik poznámek k jednomu tabu v moderní kultuře)

Věnováno Filipu Turkovi ||"Skutečně oplzlí jsou pouze cudní lidé." Joris-Karl Huysmans ve studii Félicien Rops ||I.|Neexistuje snad žádná z lidských činností, kterou by kultura nějakým způsobem nereflektovala. Různé doby vytvářely také velice různorodé definice či interpretace stejných témat. Moderní doba v tomto smyslu přináší i odlišné vnímání historie a začíná se zabývat i tématy, která pro dřívější doby nebyla zajímavá či aktuální, nebo byla přímo nepřijatelná a tabuizovaná. Touha po individuálním osvobození se projevuje v do té doby nemožné otevřenosti. Krize alegorického zobrazování, která v Evropě v různých formách probíhala po celé 19. století, vybízela k hledání jiných cest a možností, jak reagovat na okolní svět. Alegorické vidění světa bylo příliš úzce spojeno s předchozí (zejména barokní) periodou (politicky, ekonomicky i sociálně), znamenalo však také určitou kontinuitu a tradici. Rychlost civilizační proměny v 19. a 20. století byla některými lidmi od počátku vnímána i ne-gativně, jako ohrožení tradičních etických i estetických hodnot. Moderní umění také začalo nově a plodně komunikovat s vědeckým poznáním, kdy zejména různé teorie sociologie, psychologie (sociální psychologie, psychologie osobnosti atd.) otevřely do té doby nevšímaná (záměrně i nezáměrně) témata. Část umělců se vážně začala zabývat studiem psychické anatomie člověka. Od renesance se tak opět najednou odkrylo celé spektrum nových témat, respektive nových pohledů a interpretací. Otevřenost se týkala také, a u některých autorů zejména, sexuální oblasti v celé její šíři. Michel Foucault viděl v otevřeném prezentování sexuality dokonce jednu z klíčových vlastností moderní civilizace. Alegorické zpodobňování lásky a sexuality pozvolna ustupovalo realistickému (vědeckému) výrazu. Významné není nezakryté ukazování sexu (to mělo v pornografické produkci svou dlouhou tradici), ale spojení se-xuality s "nervovým" světem individuální existence. Evropa byla také zprvu šokována, ale vzápětí i fascinována, erotic- kou otevřeností a explicitností výtvarných děl některých asijských či afrických kultur. Tato díla, zejména grafické listy a drobná plastika, se na evropský kontinent začala ve větším množství dostávat kolem poloviny 19. století. Fascinující bylo zejména hluboké duchovní vnímání sexuality. V této době se také pozvolna začíná měnit i obecnější chápání se-xuality. Ta se stává seriózní náplní různých vědeckých disciplin. Rozpoznávají se první vazby mezi lidskou sexualitou a psychikou, které se často stávají i argumenty v diskusích o mravním úpadku (degeneraci) moderního světa. Je zcela přirozené, že se tato tematika objevuje i ve výtvarném umění. Dříve tabuizované téma otevřené prezentace sexua-lity je moderní dobou vnímáno nejen jako přijatelné, často se stává dokonce módním a inspirujícím. ||II. |Jedním z témat moderního umění, která jsou se sexualitou přímo spojena, je i téma hýždí, vylučování a exkrementů. Tato oblast však se-xualitu v mnoha ohledech překračuje a vypovídá o širších civilizačních a sociálně psychologických tématech. Exkrementy jsou jedním z nejsilnějších tabu, témat, "o kterých se ve slušné společnosti nemluví".1 V roce 1991 vytvořil sochař John Miller objekt s názvem Dick/Jane. Exkrementy zde tvoří jakýsi strukturovaný jehlanovitý sokl, z jehož vrcholu vystupuje hlavička dětské panenky. Dílo samo umožňuje různé interpretace. Přímo se nabízí odkaz k psychoanalýze.2 Miller však pracoval s celou řadou sociálních odkazů: anorektický ideál krásy s tmavou pletí a blond vlasy je "až po krk v hovnech". Především v americké kultuře na přelomu 80. a 90. let byl tento aspekt vnímán zcela jasně. Křesťanství spojením se Satanem a nečistými silami přisoudilo této oblasti tu nejhorší pověst. Nejrůznější popisy čarodějnického sabatu se shodují v líbání Mistrovy zadnice a uctívání jeho výkalů.3 Stanislas de Guaita ve svém popisu Sabatu však uvádí, že "na místo kostnatého kozího zadku je to mladý obličej úchvatné krásy - a každému se tak dostane polibku plných a živoucích úst."4 Satan také bývá s tváří místo hýždí zobrazován. Exkrementy (častěji ovšem zvířecí) byly rovněž běžnými přísadami čarodějnických nápojů a lektvarů. Sabat jako takový byl vždy spojen se sexuálními orgiemi, jenž přesahovaly lidskou obraznost. Anus, jako symbol Satanových nečistých a páchnoucích úst, hrál v tomto případě významnou roli. Zejména díky tomuto spojení byla (a často je tomu tak dodnes) démonizována i homosexualita. Ostatně jako nečisté bylo vnímáno jakékoli sexuální chování, které nesměřovalo pouze k vlastní lidské reprodukci. Autoportrét Roberta Mapplethorpa z roku 1978 představuje svého autora jako ďábla oděného do fetišistických oděvů z lakované kůže. Pravá ruka svírá bič zaražený do anusu. Symbolika přímo odkazuje k čertímu ocasu, stejně jako k "nečistotě" exkrementů. Mapplethorpova sebe- identifikace s ďáblem byla ovlivněna jeho homosexualitou. Společnost se v průběhu 70. let ve Spojených státech značně polarizovala. Mapplethorpovo dílo bylo ostatně společensky nepřijatelné ještě na přelomu 80. a 90. let, kdy jeho retrospektiva vyvolala řadu protestů.5 Antika byla v tomto smyslu na opačném pólu. Častým tématem an-tického sochařství byl Hermafrodítos, jehož matkou byla bohyně Afrodíté a otcem byl posel bohů Hermés. Hermafrodítos byl fyzicky napůl muž a napůl žena, zobrazovaný však byl vždy s penisem. Gerhard J. Bellinger v tom spatřoval vyjádření pederastického ideálu: "podle kterého se koitus provádí vždy análně, nikdy vaginálně".6 Anální koitus byl také v Antice relativně běžnou a standardní sexuální aktivitou, a to jak homosexuální, tak i heterosexuální (coitus in anum feminae). Hýždě měly dokonce i svou bohyni, kterou byla "nejkrásnější ze všech" Úraniá (Nebeská), někdy nazývaná též Kallipygos (S krásnými hýžděmi). Takové zbožnění hýždí bylo pro křesťanství nepřijatelné. Anální koitus byl odmítnut pro svoji "nepřirozenost" a "oplzlost". Exkrementy byly přímo spojovány s nečistými a ďábelskými silami zla. Univerzálnost této interpretace byla výrazně sjednocující, přesahující hranice jednoho spirituálního postoje. V tom také tkvěla moc tohoto tabu, které již bylo za pomyslnou hranicí (esteticky i eticky). Člověk (zvíře) je tak kontinuálně, po celý život, konfrontován s vlastní nečistotou, respektive přímo s prvotním hříchem, za který podstupuje trest vše živé. Až vědecké poznání a zejména Charles Darwin a jeho pokračovatelé v evolučních teoriích otevřely cesty pro demontáž tabuizovaných oblastí. Ještě před Darwinem "ohrozil" esteticko etické horizonty křesťanské civilizace francouzský filozof a spisovatel markýz de Sade. Jeho filozofický koncept libertinství vycházel z osvobození individuality od uměle vytvořené mravnosti, jenž je postavena na strachu z trestu a nikoli na dobrovolně přijatém základě. Téma análního koitu je v de Sadových textech časté a plní funkci odlišení (proti přírodě), je výrazem svobodného rozhodnutí a nastolením odlišného vnímání struktury a významu existence v opozici k stávajícímu stavu. Násilí je pro de Sada přirozenou lidskou vlastností, která byla nepřirozeně potlačována.7 Takový pohled přirozeně otvírá prostor pro řadu souvislostí a odkazů. Podobný pocit hrůzy a děsu, jaký evokují spisy markýze de Sade, nacházejí někteří diváci v inscenovaných fotografiích Joel-Petera Witkina. Arm Fuck z roku 1982 ukazuje tvář muže, jehož ruka je téměř po rameno zasunuta do anusu druhého muže, křičícího bolestí (rozkoší). Zvrácenost námětu je potlačena manipulovanou ostrostí a osvětlením scény. Sexualita je zde viděna v těsné souvislosti se smrtí. Toto spojení je významné pro velkou část Witkinova kontroverzního díla.||III.|Lékařská věda od poloviny 19. století viděla anální sexuální aktivity v přímé souvislosti s fetišismem a později zejména s masochismem. Posun nastal na konci 80. let, kdy vyšla skandály proslavená kniha Richarda von Krafft-Ebinga Psychopathia sexualis (1886). Autor přinesl nejen nové pojmosloví, ale popsal i celou řadu nestandardních sexuálních praktik. Kniha vzbudila pozornost i mimo psychiatry a lékaře a stala se vlivnou také v uměleckém světě. Podobného ohlasu se dostalo snad jen teoriím o hysterii Jeana Martina Charcota a knize Entartung (1893) (Degenerace) Maxe Nordaua. Krafft-Ebing přispěl i k rozšíření pojmu sadismus (později přinesl i termín masochismus). Radikální zlom však znamenala až psychoanalýza, která zásadní měrou přispěla k narušení stávající tabuizace. Psychoanalýza počala užívat celou řadu definovaných termínů, které jsou zahrnuty pod jednotné označení analita (anality). Literatura k tomuto tématu je poměrně rozsáhlá.8 Freud vidí v tomto "symbolu nečistoty a špíny" naopak symbolický dar, první cennost, kterou dítě obdarovává své opatrovatele.9 Také tento nezatížený vztah dítěte k vlastní sexualitě a vylučování inspiroval Mika Kelleyho k performanci Nostalgic Depiction of the Innocence of Childhood (1990). Freudův obdivovatel a člen pražské surrealistické skupiny, Bohuslav Brouk, věnoval analitě pozornost zejména ve své knize Psychoanalogická sexuologie z roku 1933. V kapitole Specialismus věnuje pozornost ta-xonomii různých sexuálních aktivit svázaných s analitou. Brouk upozorňuje, že je provádějí nejen "méněcenná individua, ale i vysoce kultivovaní lidé."10 Autor také zdůraznil spojení s čichovými vjemy, olfaktorií. Mezi tzv. "čichovými specialisty" uvádí například Charlese Baudelaira nebo Detleva von Liliencron. Jako sexuální perverzi vnímal olfaktorii již Max Nordau a v tomto směru vedl útok zejména na Emila Zolu a Jorise-Karla Huysmanse. Fin-de-siecle byl fascinován vůněmi a jejich hledáním. Vůně probouzely fetišistickou imaginaci, stejně jako melancholii "hledání ztraceného času". V té samé době se také v umění objevují první zcela otevřená zobrazení sexuality a vylučování. Toto téma zpracoval například Rakušan Alfred Kubin nebo Belgičan James Ensor. Zejména dekadence proslula svým zájmem o nejrůznější perverze a aberace. To přirozeně vyvolalo odpor odvolávající se na tradiční kulturní a společenské hodnoty. Dekadentní individualismus na to ovšem příliš ohledů nebral. Otázky mravnosti také zapříčinily řadu cenzorních zásahů. Básník Jiří Karásek ze Lvovic byl v souvislosti se svou sbírkou Sodoma (1895) dokonce trestně stíhán. V konfiskačním nálezu se uvádí, že v básních se "líčí pohlavní perverse, smilstva mezi osobami stejného pohlaví, tedy smilné činy mravopočestnost neb stydlivost hrubě a takovým způsobem urážející." Společenská atmosféra byla tehdy ovlivněna i skandálem, který vyvolalo od-souzení Oscara Wilde za "sodomii".11 ||IV. |První kroky však již byly neodvratně učiněny. Analita se však nestala často frekventovaným tématem moderního umění a nikdy se také zcela nezbavila stínu tabuizované nepřijatelnosti. Přesto existuje řada příkladů, kdy se stala důležitou součástí významných uměleckých děl. Od Odyssea Jamese Joyce, kterého G.B. Shaw kritizoval pro "přílišnou zálibu v kloace", přes texty Georgesa Bataille,12 Jeana Geneta, až tvorbu Williama Boroughse. Postmoderní epocha svým relativismem a eklektismem zrušila veškerá formální i obsahová tabu. Nové technologie, počítače, virtuální komunikace otevřely znovu problém umělosti. Byly učiněny, a poměrně úspěšně, pokusy s virtuální se-xualitou. Byla jen otázka času, kdy se na počítačovou síť dostanou exkrementy.13 Z jiného úhlu, ale bezprostředně, se umělosti vylučování dotkl Jiří Černický. O svém diptychu v rozhovoru pro časopis Živel autor řekl: "To je hra na fikci, na ideál téhle společnosti. Naše společnost se pořád žene za tím svým ideálem pokroku. Ale není idea pokroku zavádějící? Je vůbec kam jít? Nejsme tam už? Tenhle objekt ukazuje, že kdyby se splnily některé ideály pokroku, mohli bychom vypadat směšně. Tohle je ideální výkal."14 Ideální výkal připomíná sněhobílou zubní pastu, stejně jako anus umělohmotný uzávěr. Instalace Filipa Turka Co se stane s čokoládou Milka oproti tomu využívá jiného symbolu spotřeby: kontrast mezi komerčně úspěšným a populárním produktem a výkalem, do kterého tělo trávením sladkou čokoládu proměnilo. Čokoláda samotná není jen dětskou lahůdkou, ale i mírným afrodisiakem. Předcházející poznámky nemohou přinést podrobný přehled všech děl, která jsou s analitou a vylučováním spojena. Záměrem je na tato téma upozornit a tak jej alespoň částečně zbavit nejrůzněji definované nedotknutelnosti. Příznačné je, že i ready-made Fontaine (1915) od Marcela Duchampa, je s vylučováním spojen. Tento fakt jistě "šok z pisoáru" významně podpořil. Nešlo jen o konceptuální akt, ale i o jeho formu. Objekt Piera Manzoniho Merda d'artista z roku 1961 naznačil možné propojení Duchampa s postmodernou. Fakt, že exkrementy jsou neprodyšně uzavřeny do konzervy, je vlastně poměrně konzervativním postojem tabuizované intimity. Vlastní autorova identifikace s obsahem konzervy však zdaleka překračuje Duchampův odstup. Bohyně tělesné lásky a krásy Afrodíté se zrodila z pěny spermatu z uříznutého falu Úranova. Jedna ze zásadních kapitol moderního umění se zrodila z pisoáru. |||Poznámky: |1. Tato rozpornost je reprezentovaná častým užíváním slov spojených s hýžděmi a vylučováním v běžné každodenní komunikaci. Zde existují samozřejmě odlišnosti, často závislé na tradici, sociálním postavení a vzdělání. Tzv. lidová zábava a humor jsou ve své bulvární formě na takové tématice často přímo postavené a závislé. |2. Hal Foster, The Return of the Real. Cambridge, London 1996, s. 161. |3. Pozoruhodný popis Sabatu se objevuje i v knize Rusa Valerije Brjusova, Ohnivý anděl. Praha 1998. |4. Stanislas de Guaita, Had Genese: Chrám Satanův. Praha 1996, s. 75. (Le serpent de la Genese: Le temple de Satan) |5. Steven C. Dubin, Arresting Images. Impolitic Art and Uncivil Actions. New York 1992, s. 170-192. |6. Gerhard J. Bellinger, Sexualita v náboženstvích světa. Praha 1998, s.82. |7. Georges Bataille, The Use Value of D. A. F. de Sade. in: Visions of Excess. Selected Writings, 1927-1939. Minneapolis 1994, s. 91-102. |8. K. Abraham, A short study of the development of libido, viewed in the light of mental disorders. in: Selected Papers. New York 1953, s. 418- 501, studie pochází z roku 1924. S. Freud, Character and anal erotism. in: Standart Edition of the Complete Psychological Works of Sigmund Freud |9. London 1953-74, s. 167-175, studie pochází z roku 1908. P. Heimann, Notes on the anal stage. International Journal of Psychoanalysis 43, 1962, s. 406-414. E. Jones, Anal-erotic character traits. in: Papers on Psychoanalysis. London 1948. W. Menninger, Characteristic and symptomatic expressions related to the anal phase of psychosexual development. Psychoanalytic Quartely 12, 1943, s. 161-193. 9. Exkrement jako hodnota má svůj ekvivalent i v tradiční a rozšířené lidové interpretaci snu, kdy výkaly jsou ve snu atributem bohatství, tj. zlata a peněz. |10. Bohuslav Brouk, Lidská duše a sex. Praha 1992, s. 118-119. |11. Vernon A. Rosario, The Erotic Imagination. French Histories of Perversity. New York, Oxford 1997. |12. Georges Bataille, The Solar Anus. (1927) nebo The "Lugubrious Game". Oba texty in: Visions of Excess. Selected Writings, 1927-1939. Minneapolis 1994. |13. Při hledání na Internetu se objeví nejdříve nepřehledná řada odkazů na speciální pornografické stránky. Méně početné, ale relativně časté, jsou stránky přinášející nejrůznější žertíky a "humorné" moudrosti. Při vy-hledávání těchto stránek je vhodné použít heslo shit. Pro autora těchto poznámek však síť, zatím, mnoho užitečného nepřinesla. ||||

01.01.2000