Časopis Umělec 1999/3 >> Hra na umění / (Václav Stratil a žáci v Mánesu) Přehled všech čísel
Hra na umění / (Václav Stratil a žáci v Mánesu)
Časopis Umělec
Ročník 1999, 3
2,50 EUR
3 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Hra na umění / (Václav Stratil a žáci v Mánesu)

Časopis Umělec 1999/3

01.03.1999

Lenka Lindaurová | reviews | en cs

Nejsem si jistá, co studenti brněnské fakulty výtvarných umění pod vedením Václava Stratila stvořili, jejich učitel to určitě ví: po některých apropriačních akcích (přivlastnil si například Václava Boštíka, Andy Warhola nebo Jiřího Davida) se mu podařilo připravit i jakousi antivýstavu, která paradoxně říká, čím umění nemůže být. K umění se vztahuje jako k pojmu, který má své zažité konotace, ale také jako k sumě poněkud rigidních informací, roztříděných podle uznávaných pravidel.
S dětskou hravostí vytváří Stratil své radostné variace na známé autory - Opie, Morandi, Demartini, Kovanda - i směry (op art). Celá hra působí nenuceně jako vtipně splněný studentský úkol. Přitom si tyto autory převádí nejjednodušší formou: barevnými lepicími páskami, izolepou, reflexivními samolepkami, potahovým plyšem. Když ale pokračuje se svými žáky ve společných monochromech, dotahuje svůj nedogmatický výklad „umění“ až na hranu uvěřitelnosti. Zlehčování žánrů i těsných poměrů na výtvarné scéně vrcholí v instalaci několika monochromů s názvy Zlatá, Fialová, Kovanda, kde jeden z českých žijících autorů slouží jako stylotvorný název. Dá se říci, že Stratil touto metodou demonstruje i svým žákům, jak lze umění vnímat, a jak otevřené jsou jeho hranice. Jako by se svými žáky řešil možnosti a variace přivlastnění si jiných děl, cizích myšlenek tak, aby si studenti ověřili něco sami na sobě a připojili se k vytvoření části nekončícího řetězce.
Svého vlastního učitele si vypůjčila Lenka Pavlíková a namalovala jeho portrét jako Andyho Warhola na plochu zrcadla, čímž dokonale zpochybnila směr apropriace. Pocity šťastného insitního malíře si vyzkoušela Iveta Kadlecová na obrazech s nejbanálnějšími tématy (koláče, džbán, bačkory) a bez malířských ambicí. Stupiditu bez skrupulí si rovněž vychutnává Aneta Soukupová v psích malířských etudách. Komiksový feminismus, možná přehnaně apelující, a proto ne příliš vtipný, prezentuje Blanka Jakubčíková. Z této hry vypadla, aniž by to zřejmě pochopila, pouze Anna Irmanovová, která je zkrátka mimo „jamku“.
Velmi zvláštní polohu výstavy tvoří zvětšené a narychlo malované ilustrace z jakýchsi dětských knížek Václava a Aloise Stratila. Nepůsobí jako cynická vzpomínka, spíš jako další manifestace „výroby“ nových malých robotů mutujících pravé umění.
Jiným stylem řeší způsob naplnění obrazu Pavel Joza, který zcela dekorativně zaplňuje plochu květinovými motivy. Posunutý problém identity se snaží zachytit Alois Stratil v autoportrétech.
Největší symbiózu s učitelem projevuje Jan Nálevka a Sylva Novotná, kteří jsou schopni pracovat se Stratilem na společném díle. Představuji si velmi těsnou spolupráci: jeden maluje na jednom konci plátna, druhý na druhém a přibližují se. Zástupnost člověka, umělce se zdá jako něco naprosto samozřejmého, ovšem s vyloučením svévolné náhody či automatu, který by umění vymyslel za nás.
Václav Stratil musí být velmi zábavný pedagog. Výstava jeho ateliéru (dal mu k dispozici vlastní termín v Mánesu) se nenápadně a právě výjimečně vtipně ptá, co se stalo s uměním v tomto století, co si myslí umělci o své pozici v umění, co za umění vůbec považujeme. Ptá se jakoby mimoděk, jako když se jí umění vůbec netýká.
Možná se v konfrontaci s ostatními „závažnými“ výstavami bude zdát tato prezentace jako marginální, ale je to docela důležitá akce, která ledacos vypovídá o stavu umění v Čechách. Jaké je to naše společné téma? Hlavně nedělat umění!
Václav Stratil: Společné téma. Mánes, Masarykovo nábř. 250, Praha 1. Od 18.3. do 4.4.1999.





Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec
Redakční okruh Umělce se rozhodl k vyhlášení deseti jmen umělců, kteří podle názoru jeho členů (Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Ivan Mečl, Tomáš Pospiszyl a Karel Císař) mají zásadní význam pro českou výtvarnou scénu 90. let. Po dlouhé diskusi, na které jsme si ujasňóvali kritéria, jsme se dostali k určitým jménům, která z mnoha důvodů považujeme za důležitá pro situaci u nás i naši prezentaci…
Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem
„Musíš člověku třikrát potřást rukou a přitom mu upřeně hledět do očí. To je způsob, jak si s jistotou zapamatovat jméno. Takhle jsem si postupně pamatoval jménem pět tisíc lidí, kteří kdy přišli do Horse Hospital radil mi naposledy Jim Hollands, autor experimentálních filmů, hudebník a kurátor. Dětství prožil v těžké sociální situaci a často žil na ulici. Živil se také jako dětský prostitut a…
Nick Land — experiment s nehumanismem Nick Land — experiment s nehumanismem
Nick Land byl britský filozof, který už není, aniž by byl mrtev. Jeho takřka neurotický zápal pro šťourání se v jizvách skutečnosti svedl nemálo nadějných akademiků na obskurní cesty tvorby, která obtěžuje svou původností. Texty, které po něm zůstaly, dosud spolehlivě znechucují, nudí a pudí k vykastrování jejich zařazením do „pouhé“ literatury.
Nevydařená koprodukce Nevydařená koprodukce
Když se dobře zorientujete, zjistíte, že každý měsíc a možná každý týden máte šanci získat na svůj kulturní projekt peníze. Úspěšní žadatelé mají peněz dost, průměrní tolik, aby dali pokoj a neúspěšné drží v šachu ta šance. Naprosto přirozeně tedy vznikly agentury jen za účelem žádání a chytré přerozdělování těchto fondů a také aktivity, které by bez možnosti finanční odměny neměly dostatek…