DIVUS PRAHA: TO NEJHORŠÍ Z MARTINA ZETA - TVÁ ZEM TĚ POTŘEBUJE | výstava

TO NEJHORŠÍ Z MARTINA ZETA - TVÁ ZEM TĚ POTŘEBUJE | výstava

05.09.2013 18:00 - 26.10.2013

DIVUS PRAHA | en cs de

Pátek 15.2.2013 18:00

... "Poznámka mé ženy Eriky mě přivedla k tomu, že bych si měl ve smluvních podmínkách vymínit pro případ, že z této funkce půjdu do vězení, aby mě zavřeli do Vinařic (sousední vesnice cca 3 km vzdálená), aby to ke mně měli blízko." (z knihy Sebevražda image)

Výstava monumentů a přehlídka filmů světoznámého, milovaného i nenáviděného umělce, sochaře, performera a tvůrce krátkých filmových experimentů. Expozice zahrnuje výběr z dosavadního díla jako „to nejhorší z Martina Zeta“ – zachované monumentální sochy a téměř všechny filmové práce prezentované profánní technologií karaoke jukeboxu. K této slavnostní příležitosti také vychází poprvé pro veřejnost kniha Sebevražda image, protože v roce 2006 byl celý již tak velmi nízký náklad zabaven ihned po vytištění.

„Průměrný život savce trvá 800 000 000 úderů srdce. U lidí tedy 19 let. Kdybychom se nepřežívali, tak by lidský svět byl skvěle jednoznačné místo. Devatenáct – to je přesně ten věk, kdy do jasného černobílého vidění začínají prosakovat odstíny šedé, kdy se člověk stává ohebnějším ke kompromisu.

Dozrát do reprodukčního věku, zplodit děti a zemřít. Děti vychovávající děti – z toho mají hrůzu zejména „zralí“ vychovatelé.

Bolestně se snažím navrátit do takovéhoto stavu vědomí, ve kterém rozpoznávání, co je skutečně důležité (legrace, láska, kamarádství, sex), i rozpoznávání dobra a zla (o kterých někteří dospělí tvrdí, že neexistují) je ta nejpřirozenější věc. A zabývat se něčím jiným než svou volbou je ztráta času.

Obecný i můj osobní problém je, že žiji déle, než k čemu jsem byl stvořen (a nebýt doktorů, tak to mohlo být právě jen těch devatenáct let).“ Výňatek z knihy Sebevražda image.

Nejstarší sochařské práce představené na výstavě To nejhorší z Martina Zeta v Divus Pragerkabarettu, vznikaly v době, kdy mě Ivan ještě neznal. Kdy mě neznal ještě nikdo. Kdy jsem nechtěl vystavovat,* odstěhoval se z Prahy a intenzivně pracoval. Všechny peníze, co se podařilo sehnat, jsem investoval do nových věcí.** Plně jsem důvěřoval sochařství, myslel v tvarech provázaných s materiálem, myšlenky jsem kondenzoval do slov jen v nezbytných situacích, kdy mohly pomoci nalézt pocitu přesnou formu. Opotřebovaná slova jsem pak opouštěl a zapomínal ve víře, že dokončená socha nebude potřebovat žádná vodítka. Že bude mít schopnost působit neverbálními cestami.*** Sám si z té doby nic nepamatuji, jen takový intenzivní tlak, celkový celistvý pocit vše pohlcujícího soustředění, důvěry a touhy. Víru v práci v odloučení, nulové společenské ambice.

Proto také, když mě Ivan poprosil, jestli nemám nějaký text, který se váže k tomuto období, kdy mě ještě neznal, uvědomil jsem si, že nemám, ani svůj, ani od nikoho jiného a sestavil jsem takovýto schematický přehled vývoje vztahu k médiím (materiálům, kategoriím, oblastem zájmu) dominujícím v určitém období mého pracovního života:

8. 8. 2013, Praha – Libušín

Martin Zet – vlastní mediální životopis:
narozen 1959

16 let bez preferencí
8 let – kov
8 let – kámen
6 let – akční přesahy
15 let – sociální přesahy

* První skutečně samostatnou výstavu po škole jsem měl až v roce 1991, šest let po Akademii, v Městském muzeu v Hořicích v Podkrkonoší.

** Investice například do té třímetrové stavebnice z kralického mramoru byla větší, než můj tehdejší roční příjem ze zaměstnání (na plný úvazek).

*** Proto také sochy na této výstavě zůstanou v plánku označeny jen písmeny a letopočty.

Ve spolupráci:

Podpořila

05.09.2013 18:00 - 26.10.2013

Poslat na e-mail Vytisknout

Komentáře

Martin nedělá umění pro spotřebitele naší společnosti. Nemůže se tedy divit, když ho chápe jen zlomek Čechů. V dnešní době chce být každý obklopen krásnem a laskán pohodou. Martinova tvorba je proto laickou veřejností nechápána. Netvoří pro lásku, netvoří pro pochopení. Tvoří pro reakci a rozkol a to nikdo z laiků nepřijímá. Jeho otec uměl tvořit poezii, asi byl snílek, ale tvořil krásno a to se lidem líbilo

No, a já zas dočetla až sem (na vložení komentáře) a stále jsem nenašla, kam bych se měla na výstavu pana Zeta zajet podívat. Specifikace Praha - Libušín mi přijde velmi nespecifická. Nebo jsem to přehlédla?? Pročetla jsem stránky dvakrát...
Naprosto souhlasím s panem Bakalářem, že umění je o komunikaci. Ráda chodím na komentované prohlídky s autory, protože samotné dílo samo o sobě nám toho v dnešní době zkratkových instalací a intelektuálních abstrakcí ještě korunovaných honosným titulem "Bez názvu" často, bohužel, již skutečně moc neřekne. Myšlenka se absolutně ztrácí a přitom cesta k ní je mnohdy mnohem zajímavější než výsledek samý. Často jsem si právě díky osobnímu kontaktu či alespoň kurátorskému výkladu doslova oblíbila i díla, která bych opravdu s velkou nechutí na výstavě prostě minula a vůbec jimi neztrácela čas. Umělci, kteří tohle nepochopili, nemohou očekávat, že uvíznou v propadlišti dějin. I z renesančních autorů známe sotva pár jmen a Picasso či Dalí už se museli dosti snažit a bouřlivým životem prosadit, aby se o jejich díla někdo vůbec zajímal. A to píši o umělcích par excellence, co se řemeslného provedení malířského týče. V dnešní přemedializované době je "umělců" příliš na to, aby se člověk alespoň zorientoval. Takže s námi mluvte! A pokud se vám nechce, zalezte si do děr a hrajte si tam sami. Až vaši pozůstalost někdo najde, zub času pak ukáže, jestli stojí za to pár kousků z díry vyhrabat jako poklad.
Veronika Malá

all you need is ....? ideas - yes/ no love - no/ yes patience - / no money - yes/ yes friends - no/ yes fans - / scandals - yes/ no some air to breath - something to eat - and in the end a rocking tombstone: action

Dobrý den, minulý týden jsem byl na zahájení vernisáže pana Martina Zeta a musím říci, že jsem byl nepříjemně překvapen tím, že se vlastně žádné zahájení nekonalo. Myslím, že je vždy dobré akci uvést, představit autora (jak vlastně vypadá? – i to je důležité), říci něco o jeho díle, organizaci výstavy, upozornit na zajímavost. Pokud toho sám umělec není schopen např. z důvodu extrémní introverze, měl by to udělat kurátor, pořadatel. Vždy jsem byl toho názoru, že umění je především o komunikaci. Když jsem po půl sedmé autora vyhledal a zeptal se ho, kdy to zahájí, díval se na mě, jako bych právě spadl z Měsíce. Otázky: Co si o tom myslíte – je to teď nový žánr, „in“? Proč je tak obtížné příchozí oslovit, uvést je do problematiky? Myslíte, že by to návštěvníci neuvítali (např. cítili by se jako ve škole)? S pozdravem Petr Bakalář

There's no need to fear or hope, but only to look for new weapons.

Wow, after all this time! I can't wait to read it.

Zobrazit všechny komentáře

Vložit nový komentář

3 krát 5
Jméno		Email

Doporučené články

Le Dernier Cri a černý penis v Marseille

To člověk neustále poslouchá, že by s ním chtěl někdo něco společně udělat, uspořádat, zorganizovat ale, že… sakra, co vlastně... nám se to, co děláte, tak líbí, ale u nás by to mohlo někoho naštvat. Je sice pravda, že občas z nějaké té instituce nebo institutu někoho vyhodí, protože uspořádal něco s Divusem, ale když oni byli vlastně hrozně sebedestruktivní… Vlastně potřebovali trpět a jen si…

Když se dobře zorientujete, zjistíte, že každý měsíc a možná každý týden máte šanci získat na svůj kulturní projekt peníze. Úspěšní žadatelé mají peněz dost, průměrní tolik, aby dali pokoj a neúspěšné drží v šachu ta šance. Naprosto přirozeně tedy vznikly agentury jen za účelem žádání a chytré přerozdělování těchto fondů a také aktivity, které by bez možnosti finanční odměny neměly dostatek…

	Nick Land — experiment s nehumanismem
	Nick Land byl britský filozof, který už není, aniž by byl mrtev. Jeho takřka neurotický zápal pro šťourání se v jizvách skutečnosti svedl nemálo nadějných akademiků na obskurní cesty tvorby, která obtěžuje svou původností. Texty, které po něm zůstaly, dosud spolehlivě znechucují, nudí a pudí k vykastrování jejich zařazením do „pouhé“ literatury.

	Kulturní tunel II
	V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.