DIVUS PRAHA: VÍT SOUKUP - VŠECHNO, CO ZBYLO | výstava
[b]VÍT SOUKUP - VŠECHNO, CO ZBYLO[/b] | výstava

VÍT SOUKUP - VŠECHNO, CO ZBYLO | výstava

15.02.2013 18:00 - 16.03.2013

DIVUS PRAGERKABARETT | en cs

Pátek 15.2.2013 - Sobota 16.3.2013

Přes pět let od autorovy náhlé smrti čeká univerzální dílo Víta Soukupa na svoji retrospektivu. Za tu dobu se podstatná část rozkradla, ztratila a zničila. Nakonec je to zas ukázkový příběh z kulturní historie malé země. Snaží se zapomenout, že v ní po nějakou dobu pobyl génius, který ji přesahoval svou sebedestruktivní ironií a fabulací. Humorné malby Víta Soukupa, které vrcholí v absurdní abstrakci, nemají v českém umění mnoho srovnání především proto, že jsou přes svoji grotesknost až příliš závažné. Nejedná se o vtip ale hrozbu v malbě skrytou. Tušíme, že se za těmi přitrouble se tvářícími výjevy skrývá tajná cesta do laboratoře. To  proto, že jsou záludně namalované. Proniknout do nich vyžaduje čas a odvahu se nechat nachytat.

Artyčok video documentTuhle výstavu jsme neplánovali dlouho. Začali jsme poté co padly oficiální sliby a selhaly institucionální pokusy.  Tahle výstava snad bude prvním krokem ke skutečné retrospektivě, do doby kdy se podaří všechno najít, opravit a získat zpět. Máme teď jen to co zbylo ale je toho dost pro výstavu jako výzvu k znovuobjevení celého Soukupova alchymického díla, ve kterém se sám rozpustil. 

Ivan Mečl

 

Beruškova malá definitiva

Vít Soukup alias Beruška (*1971 +2007) byl ojedinělý zjev české umělecké scény. Do jeho díla se šlo zamilovat na první dobrou, stejně jako ho občas šlo v sebezáchovné strategii zlořečit. S heroickou statečností, krutě i bezelstně zároveň, naředil „klasickou“ malbu a videoart popovým kýčem a lehkotonážním patosem a diváka tak donutil k nemalým kotrmelcům mezi pocity hrdinství a ubožáctví. S ironií i virtuozitou sobě vlastní propojil recept na dokonalou tvorbu s ožraleckým blábolem, čímž nastavil kritické zrcadlo nejedné rádobyhvězdě  místního uměleckého ghetta, ale i nám samotným.

A tak se výstava Všechno, co zbylo, odehrává v malém a příznačně kabaretním formátu a bez toho nejlepšího a nejcharakterističtějšího z Vítova umění. Z obrazových cyklů, které vznikly po Soukupově absolutoriu na VŠUP (1997), a kterými se Vítek zapsal do dějin českého „sofistikovaného popsurrealismu“*, zbylo jen poskrovnu. Například série Jídlo není v pozůstalosti zastoupena ani jedním plátnem a k podobnému paběrkování došlo i v rámci cyklu Hračky. Z toho „mála“ důležitého, co bylo k mání, je tedy vystaveno opravdu skoro vše. S lehkou nejapností a trochou ironie jsou ale také nainstalovány skoro všechny práce oficiálně nevystavovatelné, od dětských malůvek Indiánů a trampů (z let 83-84) počínaje, pokračujíc přes školní studie a spolupráce (velkoformátový les, historické studie), až po nedokončené či možná nepovedené obrazy (ze série Dobrodružné prázdniny). První výstavní místnost tak nakonec i přebíjí svojí autenticitou monumentálně prezentovanou část Soukupovy práce v hlavním sále Divusu. Podíváme-li se ale na věc skrz Vítkovu metodu Čípku,**  dodávají teprve tyto jeho banálnější a perifernější tvůrčí období ty správné grády jeho „zlatému věku“.

Výstava Všechno, co zbylo, je tedy trochu teatrální posmrtnou retrospektivou naruby, je spontánním gestem, které bylo vyprovokované institucionální lhostejností vůči Soukupově pozůstalosti. Všechno, co zbylo, v lepším případě podtrhuje Soukupův mýtus a koresponduje s jeho mytologií a v ještě lepším ho tíživé heroické aury jen přátelsky zbavuje. Ale stejně jako suma toho, co chybí, tahle výstava především odráží, že Vítek Soukup dokázal nelítostně i tajemně zapříst pod povrchy svých „písů“ obecně platné velké pravdy, po kterých se v umění buď rychle zapráší, nebo které se díky naší zbabělosti nechají hnít v koutě. Když budeme ale citovat z jedné Soukupovy pohádky, vše se nakonec vždy v dobré obrátí…

„…ALE JEHO PAMÁTKA DÁL ŽILA V MALÍŘOVĚ DÍLE, KTERÉ ANI PO JEHO SMRTI NEPODLÉHALO MÓDÁM, ZMĚNÁM VKUSU ANI ZUBU ČASU, A JESTLI NEZEMŘELO, ŽIJE DODNES A BUDE ŽÍT VEČNĚ AŽ DO SKONÁNÍ SVĚTA.“

*(V.S. maloval především podle fotografických stylizovaných předloh. Jeho zdánlivě realistická malba, není tedy malbou podle reálného modelu, ale spíš promyšlenou performancí, intuitivně  zformovaným gestem, které mu napomohlo zviditelnit univerzální či absolutní matrice a témata…)

**

Zjednodušeně řečeno jde o „exponovanou syntézu dvou protikladů“. V.S. ji popsal v rámci koncepce své doktorandské práce.

Helena Blašková

 





15.02.2013 18:00 - 16.03.2013

Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006 Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…
Le Dernier Cri  a černý penis v Marseille Le Dernier Cri a černý penis v Marseille
To člověk neustále poslouchá, že by s ním chtěl někdo něco společně udělat, uspořádat, zorganizovat ale, že… sakra, co vlastně... nám se to, co děláte, tak líbí, ale u nás by to mohlo někoho naštvat. Je sice pravda, že občas z nějaké té instituce nebo institutu někoho vyhodí, protože uspořádal něco s Divusem, ale když oni byli vlastně hrozně sebedestruktivní… Vlastně potřebovali trpět a jen si…
Magda Tóthová Magda Tóthová
Práce Magdy Tóthové zpracovávají moderní utopie, sociální projekty a jejich ztroskotání s pomocí výpůjček z pohádek, bájí a science fiction. Probírají osobní i společenské otázky nebo témata soukromého a politického rázu. Personifikace je dominantním stylovým prostředkem všudypřítomné společenské kritiky a hlavní metodou užívání normotvorných prvků. Například v práci „The Decision” („Rozhodnutí“)…
Nick Land — experiment s nehumanismem Nick Land — experiment s nehumanismem
Nick Land byl britský filozof, který už není, aniž by byl mrtev. Jeho takřka neurotický zápal pro šťourání se v jizvách skutečnosti svedl nemálo nadějných akademiků na obskurní cesty tvorby, která obtěžuje svou původností. Texty, které po něm zůstaly, dosud spolehlivě znechucují, nudí a pudí k vykastrování jejich zařazením do „pouhé“ literatury.