Časopis Umělec 2003/1 >> “BALKÁNSKÉ UMĚNÍ” JE VE VÍDNI KOMPLIMENT Přehled všech čísel
“BALKÁNSKÉ UMĚNÍ” JE VE VÍDNI KOMPLIMENT
Časopis Umělec
Ročník 2003, 1
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

“BALKÁNSKÉ UMĚNÍ” JE VE VÍDNI KOMPLIMENT

Časopis Umělec 2003/1

01.01.2003

Denisa Kera | balkán | en cs

Balkán a vše balkánské sloužily po staletí jako symbol “zrady” evropských hodnot, ať už kvůli násilné islamizaci ve středověku nebo kvůli pozdějším divokým dějinám a nedávným krvavým etnickým konfliktům. Ještě začátkem 20.století válečný korespondent z Balkánu, Hector Hugh Munro, jinak slavný anglický satirik Saki, používá slovo Balkán jako urážku a synonymum pro chaos a násilí. Podobný význam slova přetrvává do dnešních dnů a teprve toto léto se slovo dočkalo velké rehabilitace ve Vídni a nabylo významu zajímavého umění. Zasloužila se o to výstava, kterou pod názvem Krev & med/Budoucnost je na Balkáně připravil odvážný kurátor Harald Szeemann pro galerii v rozsáhlé budově výtvarné kolekce Essl na okraji Vídně. Výstava potrvá do 28. září a prezentuje práce 75ti umělců z 11 balkánských zemí, které
v různých podobách konfrontují naše “evropské” vědomí se vším temným, zapomenutým a “zaostalým”, co si s Balkánem spojujeme.
Způsob, jak se současné umění na Balkáně vyrovnává s politickými konflikty a se svojí pověstí, není takový, jaký bychom možná čekali. Vztah politiky a umění nemá na Balkáně podobu, kterou identifikoval Walter Benjamin v opozici mezi komunismem jako “zpolitizovaným uměním” a fašismem jako “estetizovanou politikou”. Neplatí proto zcela, že si každá politická ideologie osvojuje určitou estetiku, která často vypovídá o jejím charakteru víc než složité politické a sociolo gické analýzy. V případě Balkánu totiž do celé rovnice politiky a umění vstupuje ještě folklór, a právě vztah folklóru, politiky a umění zkoumá velká část prezentovaných děl ve Vídni. Zatímco ztráta aury uměleckého díla v západní civilizaci s nástupem nových technologií reprodukce vedla k ztrátě typu subjektu, který “kontempluje” nad autentičností a jednotou uměleckého díla, tématem mnoha děl z Balkánu je vlastně “ztráta” či spíše deziluze folklórem a jeho politickou manipulací. Novým typem subjektu je pro Benjamina divák v kině, který dílo nekontempluje, ale nechává se strhnout a šokovat podívanou ve společném kolektivním zážitku. Nový typ subjektu na této výstavě se pak hledá v jakýchsi ostatcích a reminiscencích tradice a folklóru, které současná média ještě více rozmělňují a ironizují.
Folklór a tradice na Balkáně sehrály zásadní roli při vzniku všech politických ideologií a hlavně nacionalistických mýtů. Komunismus a fašismus zde ani nebyly pokusem o zachování “aury”, ale snahou zachovat folklór, a proto se vyrovnání s těmito mocnými ideologiemi odehrává právě skrze folklór. Vystavená díla prezentují různé umělecké strategie, jak neutralizovat nacionalistické a z folklóru vycházející slogany a motivy, a také nedůvěru a opatrnost, abychom je zbrkle něčím nenahradili. Právě tuto nejistotu
a rozpaky nad novými “symboly” a jazyky vyjadřuje například fotografie a skoro záznam “perfomance” albánského umělce Sokola Bequiri Fuck you (2001). Typická albánská rodinka jako
z reklamy na nějaký produkt vytváří pomocí albánských vlajek sdělení “Fuck you.” Vlajka jako symbol národní identity a hrdosti se stává ironickým prostředkem vyrovnání se s nástupem konzumní kultury pomocí “slavného” anglického výrazu, který uslyšíme skoro v každém americkém filmu. Celá fotografie je ironickým přitakáním, ale i odporem vůči procesu “globalizace” symbolizovaném jak tímto všeobecně známým a vulgárním výrazem, tak samotnou reklamní podobou celé scény.
Podobně ironickým souhlasem
s “globalizací” je i další anglický nápis na výstavě od srbochorvatského umělce Mladena Stilinovice, který na obyčejném plátně - transparentu jednoduše vypsal “The artist who cannot speak English is no artist” (Umělec, který nemluví anglicky, není umělcem). Na rozdíl od něj, triptych-fotografie albánského umělce Erzena Shkololli s příznačným názvem, který se hodně používá o východní Evropě, Transition (2001) - Přechod, konfrontuje tyto nové a staré symboly doby. Přechod jsou tři portrétní fotografie umělce v dětství se speciální čepicí a v oblečku po obřízce, pak s červeným šátkem v době nástupu do pionýra a v dospělém věku na pozadí vlajky Evropské unie, jejíž hvězdy jsou rozloženy kolem jeho hlavy jako svatozář. Celý “přechod” působí naivně až komicky. Muslimský, komunistický a “rituál” vstupu do unie jsou ironicky položeny vedle sebe a vyjadřují skepsi nad použitím různých symbolů a naší identifikací s nimy.
Nápisy a slogany jsou základním prostředkem politické komunikace a “kultury” na Balkáně a často obsahují folklórní narážky
a odkazy k mýtům. Typický nacionalistický slogan “Bůh miluje Srby,” který odkazuje k představě, že Srbové jsou Bohem vyvolený národ, použil jako název své instalace z roku 2002 srbský umělec Raša Dragoljub Todosijevic. Instalace se skládá z velké červené svastiky s nápisem ve švabachu o trpící matce, která se nemocná a zklamaná nepřízní osudu prochází Bělehradem
a proklíná “Boha na nebi a socialismus na zemi a svoji vlastní nekonečnou naivitu.” Ztotožnění matky a “matičky” země je typickým nacionalistickým klišé, které vychází z epických písní o matkách hrdinů.
Odvážné na celé instalaci je umístění těchto nacionalistických a epických motivů do kontextu fašistických symbolů a také každodenní reality obyčejných židlí a kýblů, které visí po stranách svastiky a prezentují neutěšený život obyčejných obyvatel Srbska. Popis osudu matky, tolik podobný epickým básním a psaný v “cizím” písmu plném fašistických konotací, ukazuje tímto svoji odvrácenou stranu, přičemž stále zachovává osobní tón výpovědi o tragédii mnoha lidí na tomto území. Umělci se podařilo neutralizovat nacionalistickou sílu epického symbolu matky a země a zachovat výpověď o individuální tragédii. Kontext cizích dějin a cizího písma tak ruší výjimečnost podobně silných nacionalistických frází o matce zemi a o tom, že “Bůh miluje Srby.” Přítomnost židlí a kýblů, které symetricky a nepatřičně visí na stěně po stranách svastiky, pak vytváří pocit neklidu a nejistoty. Symetrické obrazce z předmětů každodenní zkušenosti totiž přesně vystihují funkci každé ideologie: vytvořit z osobního a každodenního života lidí abstraktní struktury a děj, využít je pro svoje neosobní (mytické a historické) poslání. Celá instalace je výpovědí o tom, jak nacionalistické slogany degradují život jednotlivce a celých skupin a jak je pak těžké vnímat “život matky” v jiném než v epickém a nacionalistickém kontextu.
Další instalací a záznamem performance, která si bere na mušku nápisy a slogany jsou Ženy při práci - praní (2001) umělkyně původem z Bosny, Majy Bajevic. Vyšívané kusy látek s citáty a známými slogany “otce” Jugoslávie, Josipa Broze Tita, prezentují typické domácí práce balkánských žen a jsou vystaveny v galerii ve velmi zuboženém stavu. Tyto praním roztrhané a zničené textilie, které se podobají domácím utěrkám nebo povlečení, veřejně vyšívala a pak prala umělkyně spolu s dvěmi ženami - uprchlíky ze Srebrenice v istanbulských lázních. Citáty působí povědomě a jejich roztrhaný vzhled tak odráží zklamání, ale i nostalgii po ztracené zemi. Vyprat špinavé prádlo zde znamená vyprat fráze a iluze a ukázat jejich skutečnou podobu, která tak nemilosrdně zasáhla osudy milionů lidí. Celé video praní v istanbulských lázních (hamamu) působí velice idylicky, jako ze slavného obrazu Jeana Auguste-Dominique Ingrese “Turecká lázeň,” a ostře kontrastuje s bodrými komunistickými frázemi typu “Víra, že ženy mají zůstat u domácích prací, je zpátečnická a nemá nic společného s rolí ženy v socialistické společnosti.” Konfrontace vyšívaných látek, videa a malovaného obrazu tak připomíná scénu z osmé kapitoly Joyceova Finnegans Wake, v níž ženy podobně “perou” celé lidské dějiny pomocí narážek a pomluv.
Vyšívání jako typickou činnost pro balkánské ženy zajímavým způsobem konfrontuje s dnešní dobou a médií také povedený goblén srbské umělkyně Jeleny Radic Needlepoint (2002). Místo romantických krajinek typických pro staré “médium” goblénu, Jelena Radic umístila scénu z porno filmu. Konfrontace kýčovité domácí práce s typickým produktem konzumní kultury tak demaskuje povahu obou “médií” a vlastně dokládá jejich překvapivou blízkost, ale i konflikt. Správně zarámovaný goblén, jakých najdeme na Balkáně tisíce, vlastně může zobrazovat jakoukoli scénu, která se na něm stává “neviditelná.” Podobně jako goblén, také mýty, folklór a minulost mohou ospravedlnit jakýkoli čin a zvěrstvo, zarámovat je a zpracovat tak, aby splynuly s krajinkami a dalšími romantickými výjevy. Nacionalistické řádění na Balkáně je jednoduše podobným porno goblénem, který nejlépe ukazuje ztrátu schopnosti rozlišit minulost od přítomnosti, osobní zodpovědnost od kolektivních přeludů.
Konfrontace folklóru a domácích prací se současnými médii působí na jednu stranu jako kritika zaostalosti Balkánu, na druhou stranu umožňuje nový a specifický umělecký výraz. Odkazování
a vzájemná recepce mezi tradičními a novými médií totiž dobře prezentuje bezčasí, které je pro Balkán tak typické. Právě toto bezčasí způsobuje, že hranice mezi krásným a strašlivým nebo mezi extatickým opojením, ironií
a úplnou bezvýchodností se v prezentovaných pracích, ale i balkánských dějinách často ztrácí.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Nick Land — experiment s nehumanismem Nick Land — experiment s nehumanismem
Nick Land byl britský filozof, který už není, aniž by byl mrtev. Jeho takřka neurotický zápal pro šťourání se v jizvách skutečnosti svedl nemálo nadějných akademiků na obskurní cesty tvorby, která obtěžuje svou původností. Texty, které po něm zůstaly, dosud spolehlivě znechucují, nudí a pudí k vykastrování jejich zařazením do „pouhé“ literatury.
MIKROB MIKROB
"Sto třicet kilo tuku, svalů, mozku a čisté síly na současné srbské umělecké scéně soustředěných do 175 cm vysokého, 44 let starého těla. Jeho majitel je známý pod množstvím jmen, včetně pojmenování Bambus, Mexikán, Ženich, Sráč, ale nejčastěji je známý jako hrdina všech ztroskotanců, bojovník za práva bezdomovců, lidový umělec, bavič maloměšťáků, domácí anarchista, sběratel desek, milovník…
Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona
V oblasti kultury již není nic, co by nebylo použito, vyždímáno, obráceno naruby a v prach. Klasickou kulturu dnes dělá „nižší vrstva“. Ve výtvarném umění jsou někdy umělci pro odlišení nazýváni výtvarníky. Ostatní umělci musí hledat v jiných vodách a bažinách, aby předvedli něco nového, jiného, ne-li dokonce ohromujícího. Musí být přízemní, všední, političtí, manažerští, krutí, hnusní nebo mimo…
Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec
Redakční okruh Umělce se rozhodl k vyhlášení deseti jmen umělců, kteří podle názoru jeho členů (Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Ivan Mečl, Tomáš Pospiszyl a Karel Císař) mají zásadní význam pro českou výtvarnou scénu 90. let. Po dlouhé diskusi, na které jsme si ujasňóvali kritéria, jsme se dostali k určitým jménům, která z mnoha důvodů považujeme za důležitá pro situaci u nás i naši prezentaci…