Časopis Umělec 1999/5-6 >> Než přijdou mimozemšťané / (Benátské bienále jako folklór) Přehled všech čísel
Než přijdou mimozemšťané / (Benátské bienále jako folklór)
Časopis Umělec
Ročník 1999, 5-6
2,50 EUR
3 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Než přijdou mimozemšťané / (Benátské bienále jako folklór)

Časopis Umělec 1999/5-6

01.05.1999

Lenka Lindaurová | biennale | en cs

Adorovat či kritizovat benátské Bienále je zcela falešné. Čtyřicáté osmé pokračování této atrakce opakované po dvou letech s výjimkou let válečných ji nutně muselo zakonzervovat do folklórní formy s dobovými módními prvky. Na přehlídce se vždycky najde něco více zajímavého a něco méně, očekávat velké vzrušení snad ani nelze. Romantické Máchovo putování do Benátek se dnes změnilo v cestu autem řízeným družicí, která vás provede zácpou i nečekanými zátarasy.
Čerstvý asijský vítr nezavanul do Benátek náhodou. V posledním roce se objevilo několik výstav čínského umění. Z výstavy, která loni proběhla v New Yorku (Umělec č. 3/99), si vybral i kurátor centrální benátské výstavy Aperto over All Harald Szeeman. V posthistorické a globalizované Evropě se tak objevily „exotické“ problémy národů jiné mentality, které vyjadřují umělci záměrně celosvětovým jazykem. V něm je zahrnut i imperativ vědomé domestikace, touha být na prknech, která znamenají svět, ale i hořkost ze stavu věcí. Východní autoři vědí o tom, že pro euroamerický svět jsou jakousi Lajkou, kterou svět žárlivě a trochu cynicky pozoruje dalekohledem. Jsou mulou, se kterou se žení Wang Jin ve své barevné fotografii, tomuto světu je určen jeho plastikový oblek Čínský sen. S latentní xenofobií se ve svých dílech vyrovnávají i ostatní: Ma Liuming exhibicionisticky demonstruje svou lehce deviantní infantilitu, Zhao Bandi hledá vlastní identitu prostřednictvím hračky medvídka pandy, Soo-Ja Kim převáží své „muzeum umění“ jako svůj život na náklaďáku. Cai Gouo-Qiang modeluje z hlíny nekonečné sousoší jako reminiscenci na totalitu a politickou propagandu. Asijské umění v takové síle nemůže než hravě převálcovat sofistikované a sebestředné umění bohatých civilizací, mezi kterým se dá hodiny a hodiny procházet bez zasažení. Zdá se nám asijské umění jako těžká sociálka, protože jsme bílá rasa? Proto, že se bráníme být xenofobní?
Vedle toho pak vypadá politický projekt v rakouském pavilonu Wochen Klausur, určený k výuce albánských utečenců v Makedonii jako chladně vykalkulovaný výsledek, zadaný počítači mezinárodním týmem vědců. Těžko zaujmou i esteticky vyladěné pavilony Američanů s poetickou a překombinovanou Ann Hamilton a Angličanů s Gary Humem, najednou vyhlížejícím akademicky.
Instinktivně přitahují marginálie, věci mimoběžné, mimoumělecké, periferní a neviditelné. Postupně mizející fóry namalované na podlahu rumunského pavilonu Danem Perjovschim se zdají neslučitelné s informací, že on tam skutečně žije. Také Maďaři vsadili na nepatetická gesta vyšitá do dlažby Marianem Imre a optickokinetické maličkosti Attily Csörgö. Mezi starší projekty již úspěšně ověřené patří umělecká škola pro slony a fotografování s šimpanzem Komara a Melamida pro ruský pavilon a video kolektivní noclehárny v německém pavilonu od Rosemarie Trockel.
Italský pavilon se rovněž soustředil na osvědčené a někdy i kultovní věci, takže působí trochu muzeálně a pro znalé návštěvníky okoukaně. Pětice celkem málo zajímavých mladých Italek, koní či spíš kobyl Haralda Szeemana, obdržela „povinně“ cenu, ale zastínila ji řada úspěšných hvězd jako Douglas Gordon, Martin Kippenberger, Katharina Frisch, William Kentridge i hvězdička splašeného berlínského umělce Johna Bocka. Statická pozitivní nuda největšího pavilonu byla možná stvořena záměrně, aby se o to více zableskl úspěch Aperta.
Kromě zmíněných Asiatů se tu našlo takové množství kvalitních prací známých i méně známých umělců, na kterých se až obdivuhodně shodla i odborná kritika. Vyřezávané nákladní auto s míchačkou od Wima Delvoye se rázem může tisknout v mezinárodních encyklopediích umění - není třeba k němu nic dodat. Je skoro geniální, až to irituje. Také Doug Aitken, který už poctil i Prahu v Galerii Švestka, je neuvěřitelně chytrý: zavřel diváky do uzavřených kójí, kde na stěnách běží video, na kterém spontánně poskakuje černoch v rytmu elektrických hudebních impulsů. Člověk se tu vůbec necítí jako voyeur, ale jako spoluherec, jako filmová hvězda. Telemystiku reprodukoval Christian Jankowski, který si nechal telefonicky v přímém astrologickém pořadu v italské televizi vyložit budoucnost svého vlastního benátského projektu - tedy toho, který divák sleduje znovu jako by v přímém přenosu; přítomnost se stala budoucností a budoucnost přítomností. Ani videohvězda první velikosti Pipilotti Rist nezklamala. Uměleckou ideu předvedla ve skupenství zvané Nic a pouštěla ji ve formě ohromných bublin nad dějinami napuštěný benátský kanál.
Myslím, že úspěch takhle velké a tradiční přehlídky spočívá už v tom, že stále zůstává prestižní akcí a že jsou vytvořeny stabilní mechanismy, aby se nestala fiaskem. Nezdá se, že by se na letošním bienále daly vysledovat objevné trendy nebo něco nečekaného, v uměleckém rybníku se stále zdokonaluje způsob výlovu a kurátorům už nikdo a nic neunikne. Globalizace nakonec semele veškeré umění ve velmi jedlou hmotu, na kterou si zvykne i běžný člen českého parlamentu. Je to dobře nebo špatně? Uvidíme, až budou konečně odhaleni mimozemšťané.

vlevo nahoře:
Komar a Melamid: Akademie umění pro slony, Thajsko, Rusko
vlevo dole:
Komar a Melamid: Spolupráce s Mikki Chimp, Rusko
Wang Jin: Vzít si mulu, Aperto over All
vpravo shora dolů:
Pipilotti Rist: Nic, Aperto over All, foto Lenka Lindaurová
Hung Tung-Lu: Krásný voják: Sailor Moon, Tchajwan, foto Petr Urban





Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem
„Musíš člověku třikrát potřást rukou a přitom mu upřeně hledět do očí. To je způsob, jak si s jistotou zapamatovat jméno. Takhle jsem si postupně pamatoval jménem pět tisíc lidí, kteří kdy přišli do Horse Hospital radil mi naposledy Jim Hollands, autor experimentálních filmů, hudebník a kurátor. Dětství prožil v těžké sociální situaci a často žil na ulici. Živil se také jako dětský prostitut a…
Magda Tóthová Magda Tóthová
Práce Magdy Tóthové zpracovávají moderní utopie, sociální projekty a jejich ztroskotání s pomocí výpůjček z pohádek, bájí a science fiction. Probírají osobní i společenské otázky nebo témata soukromého a politického rázu. Personifikace je dominantním stylovým prostředkem všudypřítomné společenské kritiky a hlavní metodou užívání normotvorných prvků. Například v práci „The Decision” („Rozhodnutí“)…
Terminátor vs Avatar: Poznámky k akceleracionismu Terminátor vs Avatar: Poznámky k akceleracionismu
Proč političtí intelektuálové, proč máte sklon k proletariátu? V soucitu k čemu? Chápu, že by vás proletář nenáviděl, vy nenávist neznáte, protože jste buržoa, privilegovaný, uhlazený druh, ale taky proto, že si netroufáte tvrdit, že jedinou podstatnou věcí, co jde říci, je, že si člověk může užít polykání sraček kapitálu, jeho materiálu, jeho kovových mříží, jeho polystyrenu, jeho knih, jeho…
Le Dernier Cri  a černý penis v Marseille Le Dernier Cri a černý penis v Marseille
To člověk neustále poslouchá, že by s ním chtěl někdo něco společně udělat, uspořádat, zorganizovat ale, že… sakra, co vlastně... nám se to, co děláte, tak líbí, ale u nás by to mohlo někoho naštvat. Je sice pravda, že občas z nějaké té instituce nebo institutu někoho vyhodí, protože uspořádal něco s Divusem, ale když oni byli vlastně hrozně sebedestruktivní… Vlastně potřebovali trpět a jen si…