Časopis Umělec 2009/1 >> PODPORUJE DEUTSCHE BANK A GUGGENHEIM NOVOU RUSKOU PRAVICI? Přehled všech čísel
PODPORUJE DEUTSCHE BANK A GUGGENHEIM NOVOU RUSKOU PRAVICI?
Časopis Umělec
Ročník 2009, 1
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

PODPORUJE DEUTSCHE BANK A GUGGENHEIM NOVOU RUSKOU PRAVICI?

Časopis Umělec 2009/1

01.01.2009

David Riff | reakce | en cs de es

Když se blížily k závěru přípravy materiálu pod krycím názvem Grundrisse: Dílo Osmolovského, stalo se něco, co vyvolalo pozdvižení nejen mezi čtenáři, ale i mezi širokou uměleckou veřejností. Škodolibou shodou okolností byla v r. 2008 prestižní Cena Kandinského, kterou v r. 2007 získal právě A. Osmolovskij, udělena krajně rozporuplnému umělci – A. Beljajevu-Gintovtovi.

MOSKVA, 11. PROSINEC 2008. Nominace „Projekt roku“ v rámci ruské Ceny Kandinského byla udělena Alexeji Beljajevu-Gintovtovi za cyklus nacionalistických obrazů. Toto rozhodnutí vyvolalo v ruských uměleckých kruzích plamennou diskusi a bylo příčinou demonstrace, konající se před slavnostním předáváním cen, i pobouření publika při vyhlašování vítěze.
Cena Kandinského, která je považována za nejprestižnější ocenění v Rusku, odměňuje hlavní nominaci částkou $52,000, což ji řadí na úroveň Turnerovy ceny. Cenu Kandinského založil před rokem časopis Art Kronika a sponzoruje ji moskevská holdingová společnost IDF Kapital a Deutsche Bank AG. Výběr provádí porota složená ze šesti členů, tří odborníků z Ruska a tří zahraničních.
Korespondentka deníku Kommersant Milena Orlovová udává, že mezinárodní porota nebyla jednotná. „Nechápu, jak mohlo tak nezajímavé a neinovativní dílo získat takové ocenění,“ stěžuje si Jean-Hubert Martin, člen poroty a kurátor francouzských národních muzeí. Jeho kolega, člen poroty Andrej Jerofejev také intenzivně protestoval proti zařazení Beljajeva do užšího výběru, ačkoli s ním dříve spolupracoval. Shalva Breus, vlastník časopisu Art Kronika a představitel výboru Ceny Kandinského, se také přiznal, že nehlasoval pro Beljajeva-Gintovta, ale pro veterána soc-artu Borise Orlova. Nominace Beljajeva-Gintovta přišla od dvou ruských expertů, historičky umění Jekatěriny Bobrinské, zastánkyně pravicových interpretací futurismu a dadaismu, a Alexandra Borovského, vedoucího oddělení nejnovějších směrů Ruského muzea v Sankt-Petěrburku. Borovského bylo při jeho obhajobě Beljajeva slyšet obzvlášť silně. A když internetový portál OPENSPACE.RU vznesl otázku, zda může ultranacionalista vyhrát Cenu Kandinského, Borovskij prohlásil, že porota nehodnotila umělcovo politické přesvědčení, a řekl, že na jeho obrazy pohlíží jako na příklad toho, co nazývá „etatistickým estétstvím“: „Tento umělec si hraje se ‚státní estetikou‘ a já v tom vidím ironický odstup.“1
Naopak podle otevřeného dopisu vydaného moskevskými aktivisty „není v Beljajevových výzvách – v jeho volání po ruských tancích valících se na Tbilisi, popravě gruzínského prezidenta, vytvoření ‚Velkého Srbska‘ nebo ‚osvobození‘ bývalých sovětských republik pod praporem Eurasijského (čti: Ruského) impéria – nic hravého.“
Beljajev-Gintovt se skutečně už nějakou dobu intenzivně angažuje v radikální pravicové politice. Doprava se začal odklánět v polovině 90. let 20. století a nechal se očarovat krajně pravicovým filosofem Alexandrem Duginem, který opakovaně vyjadřuje svůj obdiv k nacistickému hnutí, a jeho nadějí, že nakonec se v post-sovětském Rusku objeví opravdu „fašistický fašismus.“ „Fašismus je nacionalismus, ne jen tak ledajaký nacionalismus, nýbrž revoluční, buřičský, romantický a idealistický nacionalismus,“ píše.
Hned po roce 2000 se Dugin posunul na „geopolitičtější“ pozici, stal se samostatným intelektuálním centrem a mediální osobností. Jeho Eurasijské hnutí navrhuje vytvořit Eurasijské impérium, které by rozšířilo sféru ruského vlivu od území Německa a Francie až k Mongolsku a některým částem Číny, jako protiváhu „atlantické“ americké civilizaci, kterou Dugin a jeho společníci považují za svého úhlavního nepřítele. Dugin rád mluví o konzervativní revoluci v Rusku, v pojmech jako: „obnovení konzervativních hodnot, obrození náboženských kořenů a národní nezávislosti, posílení ruské pravoslavné identity, zralý ruský pravoslavný fundamentalismus, renesance ruského pozitivního nacionalismu.“ Další citace Dugina a jeho stoupenců najdete níže. Za posledních pět let se Duginovy názory přiblížily názorům Kremlu, vyvrcholením bylo jmenování jednoho z jeho samozvaných přívrženců, Ivana Děmidova, do funkce vrchního ideologa strany Jednotné Rusko ihned po prezidentských volbách v březnu 2008.
Beljajev-Gintovt je klíčovým členem Duginovy organizace. Podle jejích internetových stránek stojí v čele jejího mládežnického hnutí a je jejím „vrchním vizážistou“. Politická angažovanost Beljajeva-Gintovta je nejprůkaznější na jeho fotomontážích, které byly vystaveny při návštěvě Kavkazu během srpnové ruské intervence v Gruzii, po níž umělec proklamoval, že „teď vypadá horská cesta mdle a jednotvárně, když na ní chybí kolona ruských tanků“. Plakáty samotné zobrazují ruskou ženu v neotradičním oděvu, třímající samopal nebo sekeru, se slogany typu „Všechno vrátíme zpátky!“, „Absolutní vlast!“ nebo „Naše holínka je svatá“.
Plátna, za která Beljajev-Gintovt získal nominaci na „Projekt roku“, také představují zjevně angažované umění a podobají se laciným napodobeninám Leni Riefenstahlové nebo Arna Brekera. Obrazy Beljajeva-Gintovta jsou vystaveny v moskevské galerii Triumf a nesou názvy jako „Vlast – dcera“ a oslavují imperiální nadvládu, krev, půdu a válku ve vědomě triumfálním neo-stalinistickém stylu a míchají rudou s pozlátkem. Tato díla se těší komerčnímu úspěchu, ale jejich kritická recepce je povětšinou negativní, a to nejen z politických důvodů. „Z uměleckého hlediska vypadají [obrazy Beljajeva-Gintovta] jako perfektní design pro kanceláře loajálních podnikatelů a oddaných vládních úředníků,“ píše Sergej Chačaturov z deníku Vremja Novosti. „Umělcův styl je záměrně potlačený a odosobněný; obrazy jsou šablonovité a stereotypní. [...] Nejvíce matoucí je to, že přes poetizaci síly a moci postrádá dílo Beljajeva-Gintovta téměř naprosto jakoukoli energii a opravdovost pocitového prožitku. Přesněji řečeno, je to dekorativní mumifikace moci.“
Je zřejmé, že další dva členové poroty nebyli schopni odhalit v díle Beljajeva-Gintovta žádný ze zjevných politických kódů a ani samotná umělecká kvalita díla nevyvolala žádné závažné pochybnosti. Deník Kommersant uvádí, že jak Friedhelm Hütte z Deutsche Bank AG, tak i Valerie Hillings, kurátorka Guggenheimova muzea v New Yorku, hlasovali pro udělení ceny za „Projekt roku“ Beljajevu-Gintovtovi a zdůvodňovali svou volbu tím, že byla založena na čistě estetických kriteriích a že si neuvědomovali kontext. V případě Valerie Hillings je těžko uvěřit tomu, že se takto rozhodla právě kurátorka výstavy „Rusko!“, která se konala v Guggenheimově muzeu v r. 2005. Co se týče Friedhelma Hütta z Deutsche Bank AG, očití svědkové, kteří se účastnili recepce po slavnostním ceremoniálu, říkají, že když byl vyzván, aby se vyjádřil ke své volbě, hlasitě se bránil slovy: „Co je špatného na patriotismu?“

Z textu Mileny Orlovové pro deník Kommersant:
Hrdina skandálu byl zjevně morálně připraven na to, že jeho vítězství bude vypískáno a pranýřováno – na internetových stránkách Beljajeva-Gintovta už dlouho visí manifest s názvem „Ekologie umění“. V něm se mimo jiné píše: „V podobě ‚aktuálního umění‘ se v Rusku aktivizovala totalitární sekta – ‚otevřená společnost‘. Stoupenci nového světového zřízení, modernisté, umělci a uměnovědci, pěstují plebejskou zhýralost a rouhačství a znesvěcují smysl pro umění věřících, hrubě pošlapávají lidská práva, když praktikují pohlavní zvrácenosti a ničí ikony... modernisté vedou občany Ruska do tmy pekelné... Zastoupíme těmto narušitelům základních pilířů cestu…“ a dál ve stejném duchu. Nějak se mi zdá, že zahraničním členům poroty tento manifest (který je, mimochodem, umělecký, nikoli politický) nikdo nepřeložil, jinak by se sotva odvážili udělit cenu ve jménu jednoho z hlavních představitelů světového modernismu, Vasilije Kandinského, umělci, který ve svém estetickém programu oživuje teze pronásledovatelů „degenerovaného umění“2.

AB: Jediný pozitivní moment, který v tom všem, co se událo, můžeme najít, je nečekaná jednota těch, kteří spolu ještě donedávna soupeřili. Jedná se nejen o ideové a estetické rozdíly v názorech čtenářů Grundrisse, ale také o představitele ruského umělecko-intelektuálního společenství celkově. Ohlasy rozruchu, vyvolaného udělením prestižní ceny umělci s radikálně pravicovými a otevřeně nacionalistickými názory, což znamenalo legitimizaci jeho politických názorů na celostátní úrovni, se objevily v mnoha publikacích na internetu a v tisku. To ve svém důsledku vedlo k tomu, že někteří členové mezinárodní poroty považovali za nutné se k věci vyjádřit. Níže jsou uvedeny úryvky z článku Alexeje Plucera-Sarno:

Odkazy
1 http://www.openspace.ru/art/projects/160/details/6106/
2 http://www.kommersant.ru/doc-y.aspx?DocsID=1097948

Otevřený dopis skupiny „Chto delat?“ a Socialistického hnutí „Vpřed“ http://chtodelat.wordpress.com/2008/12/08/an-open-letter-on-the-2008-kandinsky-prize/
John Varoli, Jeers, Cheers Greet Kandinsky Winner, Painter Beliayev-Guintovt, http://www.bloomberg.com/apps/news?-pid=20601120&sid=arBrvxOxB4Qc&refer=muse
Kirill Medveděv, Kandinskému je hanba. „Vpřed“ a „Chto delat?“ hlídají Kandinského cenu http://chtodelat.wordpress.com/2008/12/13/kandinsky-is-ashamed-vpered-and-chto-delat-picket-the-kandinsky-prize/#more-470

Dodatek: Citace z internetových stránek Alexandra Dugina a Eurasijského hnutí

Jsme Svaz Pánů, nových vládců Eurasie. Budeme potvrzovat svou vůli neomezeně, neohroženě a neústupně. [Naše] svrchovanost začíná doma. Potom přechází na blízké a vzdálenější [země], ve stále se rozšiřujících kruzích, dokud nedosáhne námořních hranic kontinentu. Jsme Eurasijci právě proto, že naše vůle boří hranice a je vědomě širší než je jí vymezeno, povoleno, vyměřeno, přípustno ...
(...)
Naším cílem je absolutní moc.
(...)
Neboť jsme vládci země, jsme děti a vnuci vládců země. Před námi se skláněly národy a státy; naše dlaň se rozprostírala přes půl světa; naše podrážky dusaly po horách a údolích všech kontinentů na zeměkouli. Všechno to vrátíme zpátky.
(...)
Vše, co pochází z Ameriky, je napuštěné jedem. Vše, co je tam řečeno, je lež a nákaza. Vše, co se tam děje, musí být rozbito a odhozeno. Abychom si zachovali své „já“, musíme zavést přísnou protiamerickou hygienu.
(...)
rozhodná chvíle pro Eurasii nadešla... VELKÁ VÁLKA KONTINENTŮ se již blíží ke svému konci.
(...)
sloužit ruskému duchu, ruské víře, ruským tradicím je vnitřním imperativem pro ty, kteří se považují za dospělé syny a dcery lidí. Pro nové opričniky (carské gardy, pozn. AB) se jejich země, jejich vlast a její moc a síla stávají absolutními hodnotami, podle kterých je možné poměřovat vše ostatní. Rusko je pravým měřítkem všeho. Dobré je to, co Rusko a jeho lid upevňuje, sjednocuje a posiluje; vše, co ho oslabuje, je zlem. Tak se rodí „morálka opričnika.“ A přestože většina obyvatel Ruska takto nepřemýšlí, moderní a vyhranění lidé musí smýšlet a jednat právě takto. Matička Rus nade vše.
(...)
Fašismus je nacionalismus, ale není to ledajaký nacionalismus; je to spíš revoluční nacionalismus – vzbouřenecký, romantický, idealistický. Obrací se k velkému mýtu a transcendentním idejím; usiluje o uskutečnění Neuskutečnitelného Snu v realitě, o stvoření společnosti hrdinů a Supermana, o proměnu a přeskupení světa.
(...)
Podstatou fašismu je nová hierarchie, nová aristokracie. Jeho novost spočívá právě v tom, že [jeho] hierarchie je postavena na přirozených, organických a jasných principech: důstojnosti, cti, odvaze, hrdinství.
(...)
Ruský fašismus netvoří jen několik stran a hnutí, které se ubírají společným směrem. Je to dnešní stav myšlení společnosti. Je to spojení přirozeného národního konzervatismu a palčivé touhy po opravdové změně.
(...)
Oslnivý rozbřesk nové ruské revoluce – fašismus tak nekonečný jako naše země a rudý jako naše krev...

Výše uvedené citace sestavil Kirill Medveděv a přeložil Thomas Campbell z materiálů citovaných výše.
Zdroje (v ruštině):
http://www.rossia3.ru/katehizis.html
http://www.rossia3.ru/programma.html
http://www.rossia3.ru/3.html
http://arcto.ru/modules.php?name=News&file=article&sid=1252
http://www.my.arcto.ru/public/templars/arbeiter.html




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

No Future For Censorship No Future For Censorship
Author dreaming of a future without censorship we have never got rid of. It seems, that people don‘t care while it grows stronger again.
Nick Land — experiment s nehumanismem Nick Land — experiment s nehumanismem
Nick Land byl britský filozof, který už není, aniž by byl mrtev. Jeho takřka neurotický zápal pro šťourání se v jizvách skutečnosti svedl nemálo nadějných akademiků na obskurní cesty tvorby, která obtěžuje svou původností. Texty, které po něm zůstaly, dosud spolehlivě znechucují, nudí a pudí k vykastrování jejich zařazením do „pouhé“ literatury.
Magda Tóthová Magda Tóthová
Práce Magdy Tóthové zpracovávají moderní utopie, sociální projekty a jejich ztroskotání s pomocí výpůjček z pohádek, bájí a science fiction. Probírají osobní i společenské otázky nebo témata soukromého a politického rázu. Personifikace je dominantním stylovým prostředkem všudypřítomné společenské kritiky a hlavní metodou užívání normotvorných prvků. Například v práci „The Decision” („Rozhodnutí“)…
Kulturní tunel II Kulturní tunel II
V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.