Časopis Umělec 1999/5-6 >> Každá instituce je nástrojem násilí / (rozhovor s ředitelkou Veletržnáho paláce, Katarínou Rusnákovou) | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Každá instituce je nástrojem násilí / (rozhovor s ředitelkou Veletržnáho paláce, Katarínou Rusnákovou)Časopis Umělec 1999/5-601.05.1999 Lenka Lindaurová a Karel Císař | rozhovor | en cs |
|||||||||||||
Zatím se ve vedení Veletržního paláce vystřídali za tři roky čtyři lidé. V jaké situaci jste tuto de facto nefungující instituci našla?
Když jsem přišla, záměrně jsem se zbavila jakýchkoli iluzí a předsudků. Přišla jsem do prostředí, od kterého jsem očekávala, že je poznamenané několikaletou destabilizací. Domnívám se, že je potřeba začít pracovat víc koncepčně a vnášet do naší činnosti logiku a profesionalitu – to vše souvisí s celkovou reorganizací Národní galerie, jejíž termín si dal pan profesor Knížák do února 2000. Chceme překomponovat všechny činnosti tak, aby se Národní galerie stala funkčním a pružným pracovištěm. Chci věřit, že Veletržní palác není patogenní zónou, respektive jakmile by měl být patogenní zónou a já měla udržovat pouze jeho chod, pak by mě toto místo nezajímalo. Mám svoji představu, kterou bych chtěla postupně naplňovat. Ráda bych, aby se nová stálá expozice otevřela v dubnu příštího roku. Vím, že velké penzum práce už bylo uděláno a je na týmu odborných kurátorů a týmu externích konzultantů, abychom tuto koncepci podrobili odborné diskusi, vyprecizovali ji co nejdříve tak, aby realizace mohla probíhat od začátku roku 2000. Novinkou je, že ve Veletržním paláci bude rovněž umístěna i sbírka umění 19. století. Znamená to, že tu bude trvale sídlit celá expozice z Anežského kláštera? Ano. Do Anežského kláštera se bude stěhovat staré umění, středověk. V souvislosti s připravovanou mezioborovou stálou expozicí generální ředitel vypsal interní výběrové řízení na ideové řešení nové stálé expozice umění 19. a 20. století, aby se tato zkompaktnila a aby byl položen důraz na přechod mezi stoletími. Sbírky by neměly být atomizované a měl by mezi nimi být plynulý přechod. Ve sbírce 19. století je kromě děl autorů z Čech řada kvalitních děl mezinárodního umění, která mohou přitáhnout novou část diváků. První patro a některé ochozy Malé dvorany zůstanou pro krátkodobé a alternativní výstavní projekty, stálé expozice jsou uvažované od mezaninu výš až po čtvrté patro. Každý rok by se měly vystřídat čtyři hlavní projekty, kromě expozic domácího umění by se měly konat i konfrontační výstavy s účastí zahraničního umění, problémové či tematické výstavy, které by reflektovaly signály visící ve vzduchu, například témata médií, jejich manipulace, tělo, tělesnost, přeměny identity, témata související s životním stylem lidí, s mixováním reklamy, nízkého a vysokého umění atd. To si vyžaduje náročnou práci i zapojení externích kurátorů a velký rozpočet. To znamená, že ve všech těchto oblastech by měli být lidé mnohem invenčnější, měli by využívat grantovou politiku nejen na domácí, ale i zahraniční scéně, a také mezinárodních nadací. Myslíte si, že spojení 19. a 20. století je šťastné? Není publikum současného umění a umění 19. století příliš odlišné? A nevynikne navíc při jeho instalaci i nevhodnost výstavních prostor? Architektura Veletržního paláce původně sloužila komerčním účelům, ale jakmile byl adaptován pro potřeby galerie, je nutné se s tím vyrovnat. Myslím si, že tato architektura může vytvořit symbiózu s uměním. Co se týká společného místa sbírek 19. a 20. století, domnívám se, že pluralita není na škodu. Nedělila bych návštěvníky na diváky toho kterého století, každý si vybere, co ho zajímá. Začátek moderního umění spočívá někde na konci 18. století a je potřeba se i na 19. století podívat současnou optikou a reinterpretovat určité přístupy, hledat zajímavé souvislosti. Nemusíme konzervovat uzavřené a rigidní názory. Na umění je pěkné to, že můžeme stále surfovat po jednotlivých obdobích a dívat se z dnešního pohledu, např. posthistorického. Využijete některé již zpracované návrhy na stálou expozici, které tady vznikají týmově poslední dva roky? Momentálně se s nimi seznamuji a myslím si, že každý dobrý nápad by měl být použitý. Expozice by měla být založena na kvalitních osobnostech, které by byly podané profilově tak, že by vznikla jakási čitelná encyklopedie umění jednotlivých tendencí a trendů. Neměl by to být dezorientující sofistikovaný model, protože stálá expozice by měla hned na začátku poskytnout nějaký klíč pro odborného i laického diváka, měl by se tu orientovat i zahraniční návštěvník. Mnozí vnímatelé mají problém se stávající expozicí, protože relevantní autoři jsou instalačně “rozporcovaní” na mnoho částí a díla Kupky, Pešánka nebo Filly se objevují na různých místech. Myslíte si, že tady existují osobnosti, které by stálou expozici dali dohromady? Několik předchozích pokusů poměrně uznávaných teoretiků nedopadlo dobře. Právě bylo vypsáno interní výběrové řízení pro všechny kurátory a byli osloveni i externisté, aby vzniklo zajímavé konfrontační pole. Ideový návrh se dá posoudit a s vítězem dopracovat. Jaké hodláte udělat konkrétní organizační změny ve Veletržním paláci? Změny jsou prokomponované s reorganizací, kterou připravuje generální ředitel. V koordinaci s ní se budou dít i strukturální změny – zatím o nich nechci mluvit, pokud je vše otevřené. Ráda bych zde vytvořila určitou hierarchii na odborných pracovištích a ráda bych se vrátila k organizaci částí sbírek: ředitel sbírky moderního a současného umění a pak vedoucí subsbírek, tedy kurátoři, kteří by měli na starosti sbírku malby, plastiky, architektury a je třeba zkonstituovat sbírku intermédií a nových médií. Měl by tu být i status mimořádného (externího) kurátora připravujícího konkrétní výstavní projekty na základě smluv. Jak probíhá vaše spolupráce s Milanem Knížákem? V první řadě se bavíme o tom, co se nám tu nelíbí a co bychom chtěli změnit. Můžete říct aspoň jednu konkrétní výraznou změnu, která by byla okamžitě vidět i zvenčí? Lidi tady vnímají tyto instituce jako monstra, kde se za deset let nic nezměnilo. Veletržní palác by měl začít žít smysluplným životem. Hlavní funkce spočívají ve stálé expozici a alternativních krátkodobých výstavách. To vše by mělo být doplněno dalšími aktivitami a interaktivními programy. Návštěvník by měl být atakován různými akcemi, pro různé profesními skupiny by měla existovat pestřejší nabídka, chceme otevřít uměnovědnou knihovnu s internetovou kavárnou. Jsou tu nedostatečně využívané prostory, kde lze pořádat jazzové večery, módní přehlídky apod. Je třeba začít využívat kino, které není stavebně dokončeno, a pronajmout ho někomu, kdo by do něj investoval 50 miliónů. Kino se může využít jako kongresová místnost i kinosál pro galerii i širší veřejnost. Měli bychom přehodnotit i smlouvy s momentálními nájemníky. Před Veletržním palácem bychom chtěli udělat prostor pro výstavy objektů. V první fázi chceme oslovit zralejší generaci, například Knížáka, později mladší autory i umělce ze zahraničí. Je zajímavé, že za čtyři roky se nevyřešilo označení objektu, nikdo neví kde je hlavní vchod, výstavy nemají dostatečné poutače. Kdy by podle vás mohly být otevřeny prostory jako kavárna a knihovna? Tyto sliby už padly před vámi také… Nevím, proč to selhalo. Považuji za prestižní záležitost, abych tu něco konkrétního udělala. Teď je v galerii jiná konstelace, profesor Knížák je rasantní člověk, který nemá rád dlouhé termíny, ve kterých se člověk ztratí a nic se neuskuteční. Chtěli bychom, aby se většina těchto inovací vztahovala k prvnímu půlroku 2000. Dala jsem si šibeniční termín na otevření nové stálé expozice a už mi mnozí odborní zaměstnanci říkají, že se to nedá stihnout. Myslím, že se musí také změnit dosavadní sanatorní podmínky, ve kterých se pracuje. Žádá si to větší dynamiku a rytmus práce, flexibilitu, vyhledávání inovativních přístupů, eliminování stereotypů a velkou míru samostatnosti a osobní odpovědnosti. Myslíte, že zvládnete finanční problémy s těmito plány spojené? Doufám, že ministerstvo kultury pochopí význam této instituce, který nespočívá jen v návštěvě galerie, ale i v kultivaci způsobu života. Nezřízený konzumerismus k ničemu nevede. Instituce, jako je galerie, by měly pomáhat lidem hledat odpovědi na jejich otázky, kurátoři by měli více komunikovat různými formami. Lidé si neumí najít přístup k současnému umění a odborné texty v katalozích je odrazují. Je třeba hledat polohy, jak působit na veřejnost a prezentovat umění. Nevytváříme projekty pro elitu, nebo pro skupiny teoretiků a výtvarníků – naše činnost je o komunikaci. Není to jen technický problém jazyka, že nám často nerozumí v zahraničí. Problém je v tom, že mnohokrát nedokážeme najít společnou řeč ani doma. Protože sami nevíme, co chceme – to je problém nejen umění. Tady ale neexistuje zatím prostředí, ve kterém by podnikatelé měli snobskou potřebu podporovat umění. Nedá se ani předpokládat, že ministerstvo kultury pochopí, co ve Veletržním paláci má. Jediná šance je v osobě pana Knížáka, který má vazby na politiku. Normální cestou by se tady v kultuře nic nestalo, nemyslíte? Mohou k tomu přispět i další lidé, kteří ve Veletržním paláci působí. Měli by začít více myslet na svoji firmu, být velkorysejší a hrdí na tuto instituci. Když budují vlastní prestiž, měli by to skloubit i s prestiží vlastní firmy. Byla jsem překvapená, když jsem si přečetla odborné a publikační činnosti odborných pracovníků: mnozí měli spíš zájem pracovat pro jiné instituce než pro Národní galerii. Chápu, že nebyli motivovaní. Nevím také, proč by si kolegové nemohli vzájemně recenzovat výstavy, proč by nemohli podávat nějaké zprávy týkající se dramaturgie Národní galerie, proč nemluvili v médiích o věcech, které potřebovali vyřešit, vydefinovat. Myslíte si, že je pro vás výhoda, že nepocházíte z tohoto prostředí a problémy českých vazeb mezi lidmi z oboru neznáte? Je to pro mě výhoda. Mohu se chovat nezávisleji vůči českým umělcům a mohu se na umění dívat přes prizma kvality. Nejsem příznivcem názoru, že se musíme na zahraniční umění dívat skrze optiku lidí, kteří žili tady v obtížných podmínkách, a že se nemůžeme tudíž konfrontovat s mezinárodní scénou. Myslím si, že je jenom jedno umění: dobré umění. To musí obstát i v mezinárodní konfrontaci. Vzhledem k vašemu postavení je těžké se vás ptát, jaké máte ráda umění. Ale jaké máte doma? Josepha Kosutha, Milana Knížáka, Donalda Judda, Rudolfa Sikoru, Janu Želibskou, Romana Ondáka, Denisu Lehockou a další. To byste mohla něco zapůjčit do expozice. Kosutha bych mohla zapůjčit, i pan Knížák chce půjčit některá fluxová díla ze své sbírky. Máme informace, že Národní galerie nereagovala včas na nabídku přednostního nákupu velmi důležitých Kupkových obrazů z Waldesovy sbírky. Jak to dopadlo? Možná to jsou zkreslené informace. My stále ještě máme časovou rezervu a jednáme rychle. S panem Knížákem jsme odnesli na ministerstvo kultury seznam sedmi nejpodstatnějších Kupkových děl, které by měla Národní galerie koupit za 75 miliónů. Je šance, že tyto obrazy tady zůstanou. Ministerstvo dostalo velmi rasantně formulovaný požadavek, aby peníze sehnalo. Ministerstvo kultury ba si mělo uvědomit, kde má svoje priority. Máte nějaké vlastní kurátorské projekty pro Veletržní palác? Mám nějaké rozdělané projekty v zahraničí, tady se chci spíš soustředit na reorganizaci a systémové kroky, které povedou k určení pravomocí a kompetencí. Sháním kontakty do zahraničí, aby bylo možné tady uvést některé projekty, jinak se ztotožňuji s mnohými naplánovanými výstavami a chci být zaintegrovaná v přípravě stálé expozice. Připravuje se také výstava Konec světa? v paláci Kinských, na které budou participovat všechny sbírky. Chci být především dobrým úředníkem a manažerem, abych si vytvořila platformu pro koncepční práci. Vzrušuje mě projekt, který bych chtěla v budoucnu realizovat, který se ale netýká Veletržního paláce: výstavu v ZOO. Zajímá mě lidská identita, animální identita, zlo jako fucaultovský problém. Každá instituce je nástrojem násilí a moci, takže si musím dát pozor, abych nebyla sebestředná.
01.05.1999
Doporučené články
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář