Gabriel Orozco

Ke slávě nejslavnějších se vždy připojuje něco z krátkozrakosti obdivovatelů.“ (Georg Ch. Lichtenberg) „Střílet proti soudobému umění: rozrůstající se sport.“ (Iván de la Nuez, kubánský spisovatel, Babelia – kulturní příloha španělského deníku El País) „...Přisuzuji tento stav duše svému odporu k muzeím. Muzeum je pro mne celý život.“ (Fernando Pessoa, Kniha neklidu)

Po shlédnutí retrospektivy Gabriela Orozco ve velkolepém muzeu Palacio de Bellas Artes1 ve mně zůstaly tři dojmy, které velmi dobře vystihují výše uvedenéné citáty. První dojem – jde o přepychovou kolekci. Další dojmy, které se snažím oddělit od svých zklamání a od bezvýhradného přesvědčení slávou zaslepených přítomných2 – jde o ukázku příjemnou ve svém minimalismu, současně však chladnou ve své okázalosti.


Jsem úplně Palacio

(“Soy totalmente Palacio” je reklamní slogan pro mexický obchodní dům Palacio de Hierro, pozn. překl.). Gabriel Orozco se těší bezvýhradné a exaltované úctě, která dovoluje realizovat jakýkoliv jeho rozmar, schvalovat mu jakýkoliv nápad, obdivovat jakoukoliv jeho duchaplnost uvnitř uměleckého prostředí, které ho podporuje.3 Uvedu jeden příklad umístěný v Národním sále muzea Palacio de Bellas Artes. Uprostřed veliké centrální zdi se nachází jednoduchý nákres kruhu uhlem na stěně (Estela) před Piedra que sede (Ustupující kámen). Něco, co mohlo být troufalé, muzeograficky či umělecky, před několika lety. Dříve, ale mnohem dříve, než se „troufalé“ stalo konvenčním. Gabriel Orozco je vysoce mezinárodně uznáván4 pro své avantgardní zkušenosti a dosahuje takové hladiny souhlasu, že už nic nemůže být provokující či odvážné. Je to tím, že sláva má ve zvyku vyvolávat bezvýhradný potlesk. Ale i na tomto stupni uznání, uprostřed veliké tolerance soudobého umění, je možné se pokusit být novátorem. Což ovšem znamená začít odmítat být provokatérem. You know? Vystaveny jsou velké frotáže dlažby pařížského metra nebo suchého listí spadaného nazdařbůh, které fádně odpovídají jiným frotážím a zkušenostem dadaistů a surrealistů a Alechinského, Jasperse Johnse, Arpa atd. Otisk jeho rukou do hlíny ve tvaru srdce považuji ve svém záměru za velmi podobný dílu Self-portrait as a fountain (Já jako pramen) od Bruce Naumana. Na plátnech se stopami kutálejících se tenisových míčků namočených v černé barvě výsledek nezdůvodňuje zábavu, nápad nepodporuje dílo. Tyto „akce“ navíc poukazují na obrazy prudkého a zamyšleného Jacskona Pollocka, který se okolo svých velkých pláten pohyboval při technice dripping s úmyslem zacházet s dvojrozměrným prostorem jako s celkem. Nebo připomínají otisk pneumatiky, kterou okolo roku 1951 Robert Rauschenberg nechal kutálet po velmi dlouhém pásu papíru. A tak postupně vyvstávají vědomé či podvědomé odkazy na citáty, probouzející se v tomto osvěžování uměleckých výsledků prozkoumávaných v čase. Ale zde, v tomto daném a nyní avantgardním prostoru, neposkvrněném a váženém mramorovém Paláci pouze poslouchám další nekonečnou pásku chváleného a lísajícího se nadšence. Jsou tam Mesas de trabajo (Pracovní stoly) s množstvím objects trouvés umístěných účelným způsobem. Mezi nimi se nachází kuriozity jako otevřené balíky, odeslané na adresu umělcova bydliště Tlalpan, které on nenuceně vystavuje vedle nějakého starého železa; postříbřená rozbitá figurka; autíčka, kosti, listy, míče, šípy a další drobnosti nalezené na ulici, které umělec posbíral při svých cestách po světě a nebo zůstaly uchované z jeho dětství. Objekty, které se zvědavostí shromažďuje, pečlivě opatruje, opatrně čistí, s rozkoší uspořádává, vystavuje, aniž bylo třeba... bez kouzla a bez záměru...
Úspěchy ve zmatku v Palacio

V jeho široké umělecké produkci jsou ovšem i obdivuhodné kusy. Jako například Black Kites (Černé plachty, 1997), lebka s šachovnicí namalovanou tužkou, nyní v majetku Muzea umění ve Filadefii, nebo naturalistický lept lotosového listu; několik malých sošek z různých materiálů. Plastika dutiny, kterou formuje ruka, vytvořená a rozprostřená na malých dřevěných lopatkách. Zdařilé fotografické série, zaznamenávající reálné akce či momenty: El aliento (Dech) na klavíru, De techo a techo (Ze střechy na střechu), Reflejo extendido (Roztažený odraz), Isla dentro de la isla (Ostrov uprostřed ostrova), Hoja con clip (List se svorkou), Percepción total (Naprosté vnímání), déšť na konstrukci černé stavby, píchlý fotbalový míč s vodou, kruhový odraz ve vodě na polovině pneumatiky na poli atd. Pohledy na realitu, snímané myslí s citlivou pozorovací schopností.
Přehmaty ve velice avantgardním uspořádání

Ovšem za opačný extrém uměleckého provedení považuji slepence obalů od cigaret Alaz, pastelové kresby na papíře obnovené z jeho mládí, mexické vlajky namalované na lepence, kde prázdné místo „nahrazuje“ národní znak, síň se „sochami“ (Espumas – Pěny) z vyždímaného molitanu. Soubory geometrických maleb (Árbol de samurai – Samurajův strom) postavené na možná zajímavých geometrických hříčkách, ale dekorativních a triviálních, a z malířského hlediska podobných spíše geometrismu minulých dekád. Video trvající 29 dlouhých minut Papalotes en Jhipur (Draci v Jhipuru), papíroví draci létající po nebi, nevyhnutelně poukazující k dlouhým, nehybným a velmi protáhlýýým filmovým záběrům od Andyho Warhola. Ale největším přehmatem je směsice libovůle, jež opanovala retrospektivní výstavu jako celek – v níž je vše možné, a tudíž vše uměním.
Velikášství architektonického vyvlastnění

1. Stín mezi obručemi vzduchu „Maketa v měřítku 1:1 architektonického pavilónu k vystavování soch“ jednoho italského architekta z padesátých let. Avantgarda si přizpůsobila určité nápady moderního umění k osvojení si konceptu ready-made (jako Caja de Zapatos – Krabice od bot mezi mnoha jinými příklady ze současnosti); přizpůsobila si něco z výrazu filmu a videa; odcizila něco ze scénografie v instalaci; získala něco z divadla a tance v performance; a také používá něco z literatury v koncepci. Současná představa vizuálních umění, zahrnutá v mezníku avantgardy, je velmi otevřená, vždyť zahrnuje spoustu jazyků. Takže nyní se tedy noří do architektury a rozmnožuje se v ní nebo obnovuje v přirozeném rozměru uvnitř jednoho paláce. Jako kdyby tato konstrukce, Stín mezi obručemi vzduchu, byla jedno velká ready-made ve velikosti instalace nebo, záleží na úhlu pohledu, monumentální socha pod střechou, nebo architektura uvnitř architektury. Obdivuhodné, při rozboru tolika úsilí, je dvojí „hrdinství“: Architektura-socha-instalace napodobená-módní-avantgardní postavená, vystavená a přemístěná uvnitř architektury rezidence-bílé-art deco. A také to, co se, svým způsobem, jeví dokonce v trojím hrdinství vykonáním archotektonicko-umělecko-konceptuálních kejklí, které se stávají chloubou... a útratou.5 2. Observatoř Tento nedefinovatelný monument marnosti, který Orozco postavil na pobřeží mexického státu Oaxaca, je interpretací jiné observatoře, která stojí v Novém Dilí. Ptám se sám sebe, zda tato konstrukce, která se nachází v rajském místě Pacifického oceánu na skále nad mořem, je dům, socha, instalace, prostor pro pozorování světa, nebo tohle vše a něco víc. Z mého skromného pohledu pouze kazí nádhernou krajinu, tu část země, kterou právě je třeba pozorovat. Jsou zde nicméně vystaveny i plány, makety a fotografie stavby tohoto monstra. Věci, které se patrně mají také pokládat za umění.
Limity umělého systému

Jedno z nebezpečí, kterým čelí avantgarda, je předpoklad, že vystavením v muzeu se z jakéhokoliv vyjádření či zážitku z reality stává umění. Ale to, co může být zajímavá předzvěst, se musí podepřít ještě zajímavější myšlenkou. Protože jinak se pouze rozptýlí realita zbavená kontextu, navíc jazykem odlišným od toho vizuálního. Nekonečná realita a její vnímání můžou být dosti omezující pro své umělecké znázornění, pokud se vyjádří pouze koncept či náhoda bez platné formy, která by je ovládala a odůvodňovala, tedy vyjadřovala. Zbývá nápad bez větší důležitosti, nebo náhoda s okázalým zevnějškem. Po shlédnutí celé té obšírnosti cílů, jazyků, prostředků, ambicí a řešení vystavených v muzeu a vyjádřených v poznámkových sešitech Gabriela Orozca, zapsaných v jeho skicách, v grafech některých jeho výstav, po shlédnutí vší té snahy a rozmanitosti mi jako světlo uprostřed zmatku v mysli vytanula úvaha Paula Valéryho: „Mysl, vědomá si sama sebe, dělá ze sebe samé umělý systém.“ „Umělý systém“... To vysvětluje jasným a přesvědčivým způsobem některá díla, stejně jako hlavní myšlenku avantgardy zosobňované na této retrospektivní výstavě, která zabírá všechny síně muzea Palacio de las Bellas Artes.
1 Výstava, která probíhala od 29.listopadu 2006 do 28. února 2007 v Palacio de las Bellas Artes v Ciudad de México. 2 Jedna fanatická návštěvnice napsala do knihy návštěv: „Já tě miluji, Gabrieli.“ 3 „Úspěch a prestiž produkují souhlas a vedou nás k tomu, interpretovat umění sledováním směrnic naší kultury a umíněně se držet určitých postojů.“ Suzi Gablik, Selhala moderna? 4 Gabriel Orozco obdržel minulý listopad cenu BlueOrange, což je jedna z nejprestižnějších cen pro vizuální umělce, která se podruhé udělovala v Německu. 5 V jedné zprávě v časopise Proceso č. 1581 Blanca González Rosas píše následující: „Považovaná Gabrielem Orozco za svojí tetu (Proceso 1569), Mercedes Iturbe (ředitelka muzea Palacio de las Bellas Artes, v době. kdy se výstava organizovala a otevírala) rozprostřela ve všech prostorách muzea PBA retrospektivní výstavu umělce, která měla za následek výdaje ve výši 3 miliónů 836 tisíc 748 pesos – informace poskytnutá Národním uměleckým institutem (Instituto Nacional de Bellas Artes) prostřednictvím Federálního institutu pro přístup k veřejným informacím (Instituto Federal de Acceso a la Información Pública)... S položkami jako 700 tisíc pesos utracených za převoz děl z ciziny do Mexika, 126 tisíc za fotografie děl, které se vystavují na výstavě, 67 tisíc za fotografické reprodukce v sále a 11 tisíc 970 utracených za květinovou výzdobu k vernisáži výstavy, mezi částkami vyčnívá 811 800 pesos utracených za katalog. Tato částka vyniká nejen výškouou, ale i tím, že je to výdaj dávající výsadu především umělci, jeho komerčním podporovatelům a jeho sběratelům.“ Ale už ne zrovna nezbytně obecenstvu a veřejnosti, dodává dále Blanca González.

01.02.2007