Časopis Umělec 2001/1 >> Těžký kov Přehled všech čísel
Časopis Umělec
Ročník 2001, 1
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Těžký kov

Časopis Umělec 2001/1

01.01.2001

Tomáš Pospiszyl | focus | en cs

Dionýská témata oslavující životní sílu. Ve své podstatě se příliš neliší od extrémních příkladů rockové ideologie “drogy, sex a rock and roll”, s důrazem na extatické prvky těchto prožitků.

Lebky, hodně lebek. Černá barva, noc a hrůza. Hrob. Satan a smrt. Příšerný hluk, konec všech nadějí, démoni, šílenství. To jsou hlavní tematické okruhy heavy metalové hudby, přičemž nemůžeme vynechat ani kostry, krev, zkázu civilizace, zvratky, černou magii, válku, znesvěcení, chlast, fantastická zvířata, vypíchnuté oči, hřbitovy, zárodky, armagedon, násilí, podzemní krypty s mrtvolami, vlast, orgie v kostele, bolest a ne v neposlední řadě i sebevraždu.
Metal je hudební a životní styl, který má daleko delší trvání než různé jiné druhy hudby. Je také daleko extrémnější a komplexnější než mnohé jiné životní způsoby mládeže. Může být nebezpečný, ale současně také dětinský a směšný.
Mohlo by se zdát, že heavy metal byla jen krátká móda. Jako u jiných produktů masové kultury můžeme i u metalu pozorovat příbuznost s obecnými kulturními dějinami. Metal a celý komplex jeho vnějších projevů má mimo jiné úzkou souvislost s romantismem, neogotikou a symbolismem. Může být chápán jako poslední z výhonků těchto hnutí, ale i jako další přirozené pokračování těchto obecně chápaných směrů. Z této perspektivy je pak proklamovaný konec heavy metalu stejně absurdní jako prohlášení, že je mrtev realismus.
Hlavním znakem metalové hudby je síla, ať už máme na mysli zvukovou sílu hudebních nahrávek nebo přístup k životu. Heavy metal je extrémním výhonkem romantismu, který dosáhl obdivuhodné masové obliby, kterou můžeme chápat jako triumf umění nad konzumem. V osmdesátých letech byl v každé české vesnici s restaurací alespoň jeden metalista, ve městech se jejich počty pohybovaly ve stovkách a tisících. Zájmem této armády mladých lidí bylo co nejautentičtější prožívání jejich života a bezpodmínečné přijetí romantických ideálů, a to i za cenu rozchodu s většinovou společností. I když je dnes metal daleko za horizontem své největší popularity, stačí si připomenout lehkost, s jakou metalisté zaplnili pražskou sportovní halu při koncertě Iron Maiden před několika měsíci.
Ve svých výrazových projevech není punk o nic méně extrémní než metal, ale jeho obliba nikdy nedosáhla stejné masovosti. Punker pochybuje o všech hodnotách; anarchismus a individualismus v něm pěstují náročný způsob přemýšlení o světě. Oproti tomu má v sobě metal něco z dětských pohádek, bývá pasivní a intelektuálně nenáročný. Metalista nepřemýšlí, ale pouze cítí, nechá se unášet svými smysly a city, nechce o světě spekulovat a měnit ho, chce ho jen prožívat, jakkoliv to může být, a s metalem i často je, bolestivé.
Jako když v devatenáctém století mladíci vášnivě četli Goethova Werthera a pod vlivem četby páchali sebevraždy, tak se od sedmdesátých let dvacátého století určitá skupina mladých mužů upsala metalové hudbě. Většina z nich z toho vyrostla, aniž by došla úhony. Zůstala v nich ale navždy stopa absolutního šílenství, extrémní dotyk, který je bude navždy provázet a dělat jejich život plnějším a bohatším.

Historie Heavy metalu

Heavy metal vznikl na začátku sedmdesátých let. Mezi odborníky byla dlouhou dobu vedena diskuse, jestli byli první metalovou skupinou Led Zeppelin (severoamerická rocková teorie) nebo Black Sabbath (britská kritika). Dnes je až na malé výjimky primát přiznán Sabbatům. Kořeny heavy metalu můžeme nalézt nejenom v rocku a blues, ale také v psychedelické hudbě konce šedesátých let.
Existují různí kandidáti na titul první heavy metalové desky či písně. Jmenována bývá píseň “Purple Haze” od Jimmiho Hendrixe z roku 1967, album Led Zeppelin II od Led Zeppelin, album Deep Purple In Rock od Deep Purple, ale především deska Paranoid od Black Sabbath.
Samotný termín heavy metal pravděpodobně pochází z narážky motorkářské skupiny Steppenwolf v písni “Born to be Wild” z roku 1968. Vyskytuje se zde slovní spojení “heavy metal thunder”. Podle pozdějšího interview prý autor textu chtěl takto vyjádřit pocit jízdy na motorce pouští, ale připustil také, že užitá fráze byla nevědomky ovlivněna Mendělejevovou tabulkou chemických prvků, kde jsou těžké kovy prvky s největší atomovou hmotností. Mezi metalisty také panuje legenda, že spojení heavy metal se poprvé vyskytlo v knize Williama Boroughse Nahý oběd z roku 1962. Nejenže se nepodařilo najít jakoukoliv spojitost mezi touto knihou a metalem, ale dokonce se toto slovní spojení v uvedené publikaci ani nevyskytuje (na rozdíl od jiné Borroughsovy knihy Nova Express z roku 1964, kde se vyskytuje postava nazvaná Heavy Metal Kid).

Periodizace metalové historie

Metal bývá různými autory strukturován do tří až čtyř základních časových period. Chronologie užitá Deenou Weinstein přihlíží k obecným vývojovým trendům. Její kritici však podotýkají, že opomíná určité zásadní individuální výkony či hnutí (jako třeba i tzv. Nová heavymetalová vlna ve Velké Británii), a její přístup k žánru je příliš akademický, navíc prý ani není metalovým fanouškem.

Periodizace podle Weinsteinové:

1969-72: počátky a formulování metalové hudby
1973-75: plná krystalizace žánru
1976-79: zlatý věk
1979-83: rozšiřování metalových hranic

Jiným pokusem o metalovou periodizaci je následující rozdělení podle S. R. Prozaca, metalového entuziasty, který může sloužit i jako příklad “pohledu zdola”. Každá časová kategorie je přitom pečlivě charakterizována hlavními znaky, v Prozacově podání “ideologiemi”.

Periodizace podle Prozaca:

1969-83: Protometal, ideologie benevolence
1983-88: Moderní metal, liberální ideologie
1988-současnost: Postmoderní metal, nihilismus

Protometal

Vznikl v období krize na konci a začátku 70. let, kdy se svět hippies začal rozpadat a ukazovat jako beznadějně naivní. Ideologický futurismus bez ideologické struktury pohlcoval jakkoliv rebelující prvek do svého komerčního systému. Nový směr (Heavy Metal) proto kritizoval staré hodnoty aniž by vytvářel nové. Toužil po tom, aby pravda o všeobecném zhroucení civilizace vešla v obecnou známost.

Moderní Metal

Probíhá v období vrcholící studené války a nejrůznějších násilných konfliktů po celém světě. Konvenční tonální struktura metalu se rozpadá do nihilistických chromatických struktur, které si metal částečně vypůjčil z punk rocku. Vzniká Death Metal a Speed Metal.

Postmoderní Metal

Nestabilita světa po Studené válce je umocněná sociální nudou. Vzniká nihilistická společnost, kde jediným vysvobozením od komerčního pseudopesimismu a sebeparodie je sebevražda.

Metalové styly

Fragmentarizace do jednotlivých stylů probíhá především během 80. let.
Heavy, Speed, Trash, Black, Death, Grindcore.

Vzhled metalových hudebníků
a fanoušků, typické chování

Metal tradičně býval záležitostí mužů, převážně bělochů v pubertálním věku. Ve svých počátcích na konci 60. let se metaloví fanoušci i hudebníci neodlišovali od rockové subkultury. Nosili většinou jeansy, trička a dlouhé vlasy. Později začali kopírovat koženou módu motorkářských gangů a byli inspirováni prvky převzatými ze sadomasochistické komunity (řetězy, pícháky, lebky, kůže, kříže). V 80. letech je metal inspirován nejrůznějšími styly od punku, filmového hororu až po gotiku a volně manipuluje s jejich jednotlivými prvky. V 80. letech se také od sebe začíná odlišovat móda fanoušků a samotných hudebníků. Od té doby totiž nosí velká část hudebníků barevné elastické tepláky, které zdůrazňují jejich atletická těla a mohutná pohlaví.
Na metalových koncertech se většinou netancuje, protože tanec je v západní civilizaci chápán jako erotická aktivita, což je v rozporu s většinou maskulinním a výrazně heterosexuálním zaměřením metalu. Vzhledem k agresivní rytmické struktuře metalu si však tato hudba říká o pohybové kreace. Weinstein rozlišuje dva základní kódy pohybu:

a) hrození
b) házení vlasy

Empiricky bylo zjištěno, že na koncertech tvoří “hroziče” většinou mladší publikum (s kratšími vlasy), lokalizované většinou v “kotli” u jeviště. Starší publikum pak stojí okolo stěn a spíše “hází řepou” a předvádí hru na imaginární kytaru.
Jejich pohyb po jevišti má za úkol ukázat co největší energii hudebníků, často do půl těla svlečených, aby byly vidět svaly a pot coby symboly aktivity. Hudebníci se často tváří, jako kdyby hra na kytaru vyžadovala velké fyzické úsilí. Jejich pohyb má symbolické hodnoty vyjadřující jednak vzájemné mužské kamarádství uvnitř skupiny (vzájemné podpírání), nebo neutrálně a externě směřovanou sexualitu (hra na kytaru je prezentována jako manipulace s penisem).

Texty

Ve svých počátcích se metal stavěl do příkrého rozdílu proti ideálům hippies. Snažil se dokázat, že láska je nesmysl a svět není možné změnit k lepšímu. V heavy metalu také můžeme od začátku pozorovat silný příklon k náboženství a mysticismu v nejrůznějších formách. Předmětem obdivu je síla a moc, a to především ve spojení s negativními hodnotami.
Náměty heavymetalových písní můžeme rozdělit do dvou základních tematických skupin:
a) Dionýská témata oslavující životní sílu. Ve své podstatě se příliš neliší od extrémních příkladů rockové ideologie “drogy, sex a rock and roll”, s důrazem na extatické prvky těchto prožitků.
b) Témata chaosu, zmatení, destrukce a smrti. Je pozoruhodné, že mnohé z tohoto diskursu je převzato z křesťanství nebo na křesťanství přímo reaguje. Pozice metalového umělce může být na straně dobra i zla, může být také pouhým neutrálním pozorovatelem. Často se zde objevují nepřirozená monstra (například sabbatovský Iron Man).
S rozvojem videa vzniká i ustálená forma obrazového doprovodu písní. Mimo populárních dokumentárních záběrů z živých koncertů, které zdůrazňují vitalitu a energii hudebníků, se metalová videa inspirují především hororem, nebo zobrazují scény rebelie proti ustáleným hodnotám střední třídy.

Metalový hodnotový žebříček

Metalové skupiny vystupují proti buržoazní kultuře, proti které nesystematicky stavějí vlastní hodnotová měřítka, kde nejdůležitější roli hraje jednak všeobecný primitivismus, ale současně i dokonalé zvládnutí hudebního řemesla. Hudebníci se snaží vypadat co nejvíce barbarsky, na druhou stranu je ceněno mistrovské ovládání nástrojů.
V obecném povědomí jsou metalisté odsuzování jako primitivové, kteří propagují alkoholismus, nejrůznější perverze, pesimismus a satanismus. Tato témata se v metalových písních skutečně objevují, ale teprve z časového odstupu je jasné, že třeba takoví Black Sabbath jsou v podstatě moralisté. Jejich texty především vyjadřují hrůzu z pekla a Satana, jsou spíše voláním o pomoc než výzvami k negativitě.
Promyšlený útok proti křesťanství a systematické a neironické rouhání je programem především norského metalu devadesátých let, který vedl k hromadnému vypalování kostelů i k několika vraždám. V této komunitě je ceněn nihilismus a extrémní odmítnutí pravidel většinové společnosti. Kritizováno je především křesťanství, které zlikvidovalo původní pohanská náboženství. Část skandinávského metalu navazuje na fašismus a nacismus, otevřeně je hlásán rasismus a homofobie.
Mnozí metalisté také kladou silný důraz na propagaci jejich oblíbeného druhu metalu a potírání ostatních, z jejich hlediska “nepravých” metalových odnoží.

Homosexualita a transvestie

Klasické metalové skupiny vystupují jako pevné jednotky, často i anonymní, téměř bez výjimky silně heterosexuální a maskulinní. Důraz je kladen na sílu a svaly, dále na výraznou, někdy vulgární sexualitu. Návštěvníci koncertů a většina posluchačů je ale paradoxně mužského pohlaví. Vezmeme-li v úvahu způsob oblékání a chování metalových hudebníků a fanoušků (nahá kůže, kožené obleky, masturbační pohyby), paradoxně se nacházíme v latentně silně homosexuálním prostředí. Metal představuje ideální svět mužské svobody bez žen, kde si chlapci vystačí sami. Ženy jsou prvkem, který tento svět jen narušuje. Ženy jsou v metalových písních buď zesměšňovány a prezentovány jako bezduché bytosti, nebo jsou naopak vylíčeny jako zrádné osoby ohrožující mužskou svobodu (podobně byly ženy líčeny i v symbolistické literatuře na přelomu devatenáctého a dvacátého století). V osmdesátých letech se na okraji metalového žánru objevuje několik skupin, které samy sebe prezentují jako silně androgynní, obsahující ženské i mužské prvky. Skupiny jako Mötley Crüe nebo Poison se bez jakéhokoliv ironického odstupu líčí podobně jako ženy, aniž by však byli svým mužským a heterosexuálním publikem odmítnuti. Převzetí ženského makeupu může být freudisticky interpretováno jako symbolický akt kontroly nad ženskou silou, jako přivlastnění a tím pádem likvidace výsostných ženských znaků.
Studie ukazují, že od roku 1987 se složení návštěvníků metalových koncertů mění a že ho téměř z poloviny nyní tvoří i ženy.

Metalová virtuozita a návaznost na klasickou hudbu

Nehledě na ostentativní primitivismus, jako v ostatních oblastech populární hudby, se i metalisté snaží navazovat na virtuozitu hudebníků klasické hudby. O dialog s klasickou hudbou se pokoušeli hudebníci populární hudby již minimálně od 60. let (Beatles, Modrý efekt), je to strategie která má pomoci pozvednout vlastní žánr v očích kritiků a publika. Metaloví hudebníci neváhají ve svých skladbách použít sólo převzaté od J. S. Bacha nebo A. Vivaldiho (viz Ritchie Blackmoore na albu Machine Head z roku 1972). Excesívní sólování slouží jako vyjádření síly individuality, jako je tomu u Eddie Van Halena ve skladbě “Eruption” z první desky skupiny Van Halen. Na onu dobu dlouhé, ale bleskurychlé sólo přináší citace blues a harmonické změny inspirované Vivaldim. Hudba slouží jako nástroj heroického individualismu, což se poprvé objevilo v hudbě romantismu. Nejdříve Paganini a po něm Ferenc Liszt vytvořili nový formát sólového recitálu, kde hudebník hraje “ďábelská” nehratelná sóla, hudebníci jsou často podezíráni ze spojení s ďáblem. Metal je jen pokračování fantazie maskulinní virtuozity a kontroly (Walser), která často obsahuje prvky mytologie, hororu, násilí a šílenství, která před metalem našla své nejvýraznější vyjádření v klasické dramatické opeře.

Metal a satanismus

Základní myšlenkou metalu je odmítnutí zavedených společenských hodnot, záleží pak na extrémnosti jednotlivých metalových směrů či komunit, jak daleko jsou ochotny dojít. Jak jsme již konstatovali v úvodu, mnohé skupiny jsou nařčeny ze satanismu spíše z nepochopení. Znesvěcení jako provokace, znesvěcení působí pouze tam, kde je přítomna křesťanská víra. Odmítnutí křesťanství, pohanství, nacionalismus, fašismus a rasismus.
Zvláštní kapitolu představuje severský Black Metal, jehož někteří představitelé mají na svědomí loupeže, sebevraždy, systematické a dlouhodobé vypalování kostelů a dokonce i několik vražd.

Ukázky názvů metalových písní (za pomlčkou název skupiny):

“The God (Symmetry of Penis)”, “Sadogoat”, “The Black Vomit” — Impaled Nazarene
“Sodomise the Dead” — Marduk
“Addicted to Abstinence” — Sodom
“Grave Desecration, Demonomancy” — Beherit
“Hymns to the Scourge of Heaven” — Averse Sefira
“Defenestration”, “Open Face Surgery”, “Serial Messiah”, “Mutant Christ” — Crytopsy
“Inbreeding the Anthropophagi”, “Gradually Melted” — Deeds of Flesh
“Graphic Repulsion”, “Fearless Undead Machines” — Deceased
“Psychological Autopsy”, “Unborn (Father)” — Pessimist
“Bastard Saints” — Sinister
“The Final Massacre”, “Of Moon, Blood, Dream and Me” — Vader
“Nocturnal Feast of the Luciferians”, “Vomit Floods of Christian Remains” — Imprecation
“And the Slimy Flying Creatures Reproduce in Your Brains”, “The Planet that Once Used to Absorb Flesh in Order to Achieve Divinity and Immortality (Suffocated to the Flesh That it Desired)” — Demilich
“Final Cremation”, “Vicious Mental Thirst” — Monstrosity
“Angel of Disease”, “Blessed are the Sick” — Morbid Angel

Metalové umění

Heavy metal, snad ještě důsledněji než jiné oblasti populární hudby, klade důraz na vizuální symboliku, ať už se jedná o oblečení a vzhled samotných hudebníků a fanoušků nebo o design metalových hudebních nosičů, užívání log a charakteristických písem. Na rozdíl od ostatních desek populární hudby není fotografie členů skupiny na obale obvyklým řešením, je to velice často samostatné umělecké dílo, které symbolicky naznačuje filozofii skupiny. Důležitější než vzhled členů je vyjádření nálady, což je většinou hrůza, grotesknost a snaha za každou cenu šokovat i toho nejotrlejšího diváka (to se může v jistých případech prolínat s tím, jak členové hudební skupiny vypadají). Metalové obaly jsou charakteristické absolutním a nekritickým vyhrocením v jednom směru. Věříme členům skupiny Manowar, že se oblékají do zvířecích kožešin a procházejí se po ulici se svými meči a sekeromlaty? Půvab metalu spočívá v tom, že jim to pochopitelně nevěříme, ale současně to ani nemůžeme beze zbytku vyloučit.
Nejpoužívanější metalovou barvou je bezesporu černá, o mnoho délek za ní je červená. Obaly metalových desek a cédéček představují rozsáhlý vizuální slovník metalového životního stylu a jeho filozofie. Pomohou nám ho analyzovat bez nutnosti poslechu často neposlouchatelných výtvorů. Jejich bohatost a vytříbenost, společně s ne vždy překonaným nebezpečím vzniku klišé a nechtěných sebeparodií, připomíná podobné fenomény, jakými jsou ilustrace k vědeckofantastické literatuře nebo filmové krváky. Začátek metalové historie byl plný experimentování s designem obalů, v osmdesátých a devadesátých letech se opakují většinou již zavedené postupy — to znamená výjevy z hororů, různých katastrof a sci-fi filmů, vše okořeněné okultismem a satanismem. Jako ve všech uměleckých disciplínách se i zde objevují průměrné, ale i zcela výjimečné výkony.
Zvláštní pozornost si zaslouží obaly skupiny Black Sabbath, a to nejen díky tomu, že je považována za tvůrce vlastního hudebního žánru. Během své kariéry snad více než s hudbou experimentovala s obaly svých desek, mezi jejich řadovými deskami nenajdeme dvě v podobném duchu. Mnohé naopak vytvořily celé nové žánry a subžánry metalového designu.
Již obal první desky Black Sabbath je malým klenotem. Nepřirozeně kolorovaná fotografie připomene nízkorozpočtové, ale často velice sofistikované horory britské provenience. Dokonale navozuje hrůzyplnou atmosféru ovládanou odporem, ale i fascinací černou magií. Autorem návrhu i fotografie je umělec skrývající se pod jménem Reef. Ten je i autorem designu druhého alba Sabatů s názvem Paranoid. Posouvá myšlenku prvního alba dál, do rovin sebeparodického šílenství. Na obalu je fotografie podivné bytosti prodírající se lesem, v ruce má zahnutou šavli, na těle jakési brnění a na hlavě starou motocyklistickou helmu. Postava má šílený, skutečně paranoidní výraz, který je místo hrůzurozsévajícího spíše vystrašený. Není to tedy stereotypní zobrazení metalového fanouška či hudebníka, ale někoho, kdo by se na metalovém koncertě nejspíše setkal s výsměchem. Zajímavou skutečností přitom zůstává, že tento paranoidní efekt vznikl vlastně náhodou. Album se mělo původně jmenovat War Pigs podle její druhé písně a obal s bojovníkem měl ilustrovat její protiválečné vyznění. Na poslední chvíli byl název desky vydavatelskou společností změněn. Nebyl však již čas upravit koncepci obalu. Ranější kreslená verze obálky se svalnatým divým mužem pak zcela postrádá ironické vyznění ve finále šťastně užité fotografické práce.
Na většině metalových obalů nás zaujme ustálené, kaligraficky zpracované písmo použité pro název skupiny. Většinou se jedná o komplikovaný a bohatý ornamentální útvar, který využívá gotické runy či jiná archaická písma, nebo může být nepřímo inspirován písmem užívaným v graffiti. Zdálo by se, že čím je písmo komplikovanější, tím větší má pro metalové fanoušky účinnost. Název skupiny se tak stává jakýmsi abstraktním logem, těžko napodobitelnou i reprodukovatelnou značkou kvality. V některých případech nám obal desky nesděluje nic jiného než výtvarně zpracovaný název skupiny (Morbid Angel). Od zdánlivě jednoduchých, úderných a snadno rozpoznatelných nápisů (Iron Maiden) mohou tyto nápisy dospět až k paranoidní typografii na pokraji čitelnosti (Marduk, Immortal, Demilich), která připomíná výtvarný projev schizofreniků nebo osob, které požily velké množství LSD.
Nejvyšší kategorii metalových obrázků tvoří malované obaly na desky, které umožňují volně znázornit nejrůznější fantastické náměty (motorka s kotoučovými pilami místo kol, lidé nakažení leprou, město po atomovém výbuchu, různé fantastické bytosti a strašidla). Mnohé z těchto výtvorů mají příbuzenské vztahy nejen se světem komerční ilustrace, ale také s tzv. vysokým uměním. Analyzujeme-li větší množství těchto obalů, dojdeme snadno k závěru, že používaný rejstřík námětů je relativně chudý, ale nalezneme v nich celou řadu neustále se opakujících námětů, které mají souvislost s dějinami tzv. vysokého umění. Rezonují však také s mnohými literárními tématy a konvencemi. Kupříkladu klasik světové hororové literatury H. P. Lovecraft ve 30. letech uvedl v život mnohé strašidelné situace, které jakoby vypadly z mnohých metalových desek vydaných mnoho desítek let po spisovatelově úmrtí. Tajemná architektura, dávné civilizace, slizký hmyz či červi, úchylné náboženské rituály a nemrtvé bytosti jsou univerzálními jmenovateli hrůzy a děsu po celém západním světě již minimálně od devatenáctého století až po současnost.
Snad nejčastějším námětem metalu je smrt, prezentovaná především v podobě lebky nebo kostlivce. Lebky jsou opravdu všude. Některé skupiny zpodobňují jako kostlivce sebe sama (Beherit, The Oath of Black Blood) a připomenou tak podobné symbolické využití autoportrétních kostlivců u Jamese Ensora i jiných autorů. Nemusí však jít jen o malované obaly, ale stylizaci samotných umělců. Již průkopník teatrálního metalu Alice Cooper vystupoval v nalíčení, které připomínalo lebku. V 90. letech především mezi skandinávskými skupinami začal být populární tzv. “corpse paint,” tedy mrtvolné líčení, kdy se členové skupiny líčili jako mrtvoly, lebky či duchové (Immortal, kupříkladu obal desky Pure Holocaust). Tato móda se rozšířila i do Čech (Root).
Mrtvoly či těla v různém stupni rozkladu se vyskytují na obalech tak často, až to někdy přestáváme vnímat. Mrtvoly jsou bez života, ale stále nemrtvé. Eddie, maskot skupiny Iron Maiden, je napůl zombiem, napůl robotem, je tvorem mezi životem a smrtí, který je obdařen mnohými neobvyklými vlastnostmi. Je to bytost, která je ze stejného rodu jako Golem, Copélie nebo již jmenovaný sabbatovský Iron Man. Jejich společnou vlastností je aktivní, své okolí ohrožující vztah ke světu. Někdy divákům jen tak řvou do obličeje (Helstar, Nosferatu, první deska Iron Maiden Massacre From Beyond), někdy se skrývají ve vegetaci či ve městě. Strašidelné působení podobných oblud a mechanismus hrůzy z umělého života podrobně popsal již Sigmund Freud ve svém eseji Unheimlich (Uncanny).
Podobným monstrům je do protikladu stavěn archetyp neohroženého bojovníka. V metalu se objevuje od Black Sabbath až do současnosti. Hezkou ukázkou je obal skupiny Sodom, kde vystupuje svalnatý bojovník v plynové masce, na hlavě má německou vojenskou helmou z první světové války, je opásán kulometnými pásy a je ozbrojen kyjem a motorovou pilou (Sodom, Code Red). Variantou osamělého bojovníka je zobrazení rovnou celé hordy (Marduk, Heaven Shall Burn… When We Are Gathered). I samotní hudebníci mohou vystupovat jako primitivní válečníci, kteří bojují proti rafinovanému a nepochopitelnému světu moderní civilizace (Manowar).
Oblíbenou strategií metalové hrůzy je konfrontace mírumilovného, kýčovitého a “milého” námětu s prvky drastickými a brutálními. Na prozatím jediné desce projektu Demons & Wizards vidíme roztomilou holčičku a chlapečka, jak sedí okolo petrolejové lampy. Kolem dokola jsou rozpadlé hrobky a dítkům na housle hraje kostlivec. Na obalu skupiny Dio se objevuje nic netušící malá holčička, která spí ve své postýlce a mírumilovně si dumlá palec. Za oknem se však tyčí Satan a zpod postele vylézají chapadla a různá hnusná havěť (Dio, Dream Evil). Je to jakási moderní varianta notoricky známého obrazu noční můry od švýcarsko-anglického malíře 18. a 19. století Johna Henri Fuseliho.
Shora popsané bytosti se mohou vyskytovat v tajemné přírodě, ale také v prostředí velkoměsta, katakomb, bunkrů a hrobek, vše v různých úrovních rozpadu a rozkladu. Oblíbená je především chrámová architektura či jiné tajemné a staré stavby. Tato prostředí nám mnohdy připomenou fantastickou architekturu Gustava Moreaua. Nejoblíbenějším architektonickým typem ale není jen stereotypní gotika, setkáme se s architekturou románskou nebo i romantickou. Stranou nezůstávají ani prvky orientálních chrámů nebo i kosmická cyberarchitektura.
Jiným prvkem, který se objevuje shodně v metalu a ve výtvarném umění přelomu 19. a 20. století je motiv volně plynoucích lidských těl, tzv. lidské vlny, která se objevuje u Auguste Rodina, Františka Kupky a dalších umělců. Na metalových deskách tento motiv objevíme u skupin Sepultura (Dead Embryonic Cells) nebo Morbid Angel (Blessed Are the Sick). Tento námět přerůstá až do vizí kosmického zápasu mezi bojovníky dobra a zla, skupiny jako Bathory nebo Emperor mohou přímo užít příkladů historické malby (Anthems to the Welkin at Dusk). Ve svém využití děl klasického romantického malířství nejsou Emperor zdaleka osamoceni. Skupina Mythic dokonce neváhala na svém obale přetisknout reprodukci obrazu romantického malíře C.D. Friedricha (Mourning in the Winter Solstice).
Skupinou, která má snad nejextrémnější a nejnevkusnější obaly, je formace Cannibal Corpse. Na jedné z jejích desek vidíme scénu z pitevny, kde dvě neživé bytosti odřezávají veškeré maso z kostí před nimi spočívající ženy. Jeden z řezníků z ležícího těla pečlivě vyjímá zárodek, za oběma postavami jich za pupeční šňůry visí již několik (Butchered at Birth). Zárodek či embryo je prvkem sto let starých hororových či strašidelných výjevů u A. Beardsleyho nebo i Josefa Váchala. Na jiném obalu Cannibal Corpse provádí muž orální sex na rozpadající se mrtvole ženy, kterou předtím rozřezal nožem. Jeho vlastní tělo již však také uhnívá (Tomb of the Mutilated). V oblasti malovaných obalů se s něčím podobným může srovnávat snad jen skupina Deeds of Flesh a jejich scény kanibalismu (Inbreeding the Anthropophagi).
Ale i fotografií lze posunout hranice nevkusu. Zde vysokou laťku nasadila především deska Dawn of the Black Hearts skupiny Mayhem. Její zpěvák s pseudonymem Death spáchal sebevraždu, puškou si prostřelil hlavu. Když jeho tělo objevil spolubydlící a vedoucí Mayhemu známý jako Euronymous, jeho první reakcí bylo, že si celou scénu pečlivě vyfotografoval, a teprve poté zavolal záchranku. Barevné fotografie vystřeleného mozku poté posloužily jako obal k desce, kde si její zpěvák naposledy zazpíval. Nezbývá než dodat, že sám Euronymous byl později ubodán k smrti svým bývalým spoluhráčem a rivalem Vargem Vikernesem, známým pod přezdívkou hrabě Grishnackh. I když byl odsouzen za vraždu, zůstává i tak jednou s největších ikon skandinávského Death Metalu, který z vězení své příznivce na webových stránkách zdraví optimistickým “Wotan mit Uns!”.
Pokud chceme lépe porozumět politickým i uměleckým postojům hraběte Grishnackha, jisté webové stránky nám doporučují prostudovat Friedricha Nietzscheho, spis Genealogie morálky, oddíly 7-10, a esej Moc bezmocných od Václava Havla.





Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Kulturní tunel II Kulturní tunel II
V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.
Afričtí upíři ve věku globalizace Afričtí upíři ve věku globalizace
"V Kamerunu se hojně šíří fámy o zombie-dělnících, kteří se lopotí na neviditelných plantážích podivné noční ekonomiky. Podobné příběhy, plné posedlé pracovní síly, pocházejí z Jihoafrické republiky a Tanzanie. V některých z nich se nemrtví na částečný úvazek po celonoční lopotě namísto spánku budí ráno vyčerpaní."
Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona
V oblasti kultury již není nic, co by nebylo použito, vyždímáno, obráceno naruby a v prach. Klasickou kulturu dnes dělá „nižší vrstva“. Ve výtvarném umění jsou někdy umělci pro odlišení nazýváni výtvarníky. Ostatní umělci musí hledat v jiných vodách a bažinách, aby předvedli něco nového, jiného, ne-li dokonce ohromujícího. Musí být přízemní, všední, političtí, manažerští, krutí, hnusní nebo mimo…
Nick Land — experiment s nehumanismem Nick Land — experiment s nehumanismem
Nick Land byl britský filozof, který už není, aniž by byl mrtev. Jeho takřka neurotický zápal pro šťourání se v jizvách skutečnosti svedl nemálo nadějných akademiků na obskurní cesty tvorby, která obtěžuje svou původností. Texty, které po něm zůstaly, dosud spolehlivě znechucují, nudí a pudí k vykastrování jejich zařazením do „pouhé“ literatury.