Vladivojna La Chia
živelně řádí na pódiu ve světle reflektorů, zpívá své texty, buď česky nebo jen tak, svahilsky. Má zajímavý rozsah hlasu, dost drsně posazeného. Protože je taky výtvarnice, vlastně multiumělkyně – vytvořila i videoklip – řídí celý výraz skupiny Banana. Na pódiu zastupují výtvarné umění hlavně převleky – její ikonickou barvou je červená. Má ještě bílý převlek s rokokovou parukou a zlatou ptačí maskou, jako z Mozarta. Bez paruk pak zpívá a křepčí s ulízlými vlasy do drdolu a vypadá jako mladá baletka z konzervatoře za školou. Centrálním objektem koncertu, který obstojí i jako výtvarné dílo, je kytara – na silničním patníku s lesknoucími se odrazkami natažené červené provázkové struny. Vlastní práce – v tu chvíli začneme cítit pedagogickou influenci Petra Lysáčka, u kterého Vladivojna v Ostravě studuje. Dění na jevišti se přelévá do montáží „Šachy“ a „Člověče, nezlob se“. Jsou to fotografické choreografie krutých stolních her, hrané a tančené samotnou Vladivojnou. Hlavní hrdinkou maleb Vladivojny je Dívka, která hraje na kytaru v klubech. Prostory vypadají jako ostravský Černý pavouk, kdyby ještě existoval a kdyby jeho cihly zářily halucinogenní směsí barev. Obrazy jsou pro klidnější povahy těžko stravitelné, množství barev a prolínajících se tvarů si stěží zachovává soudržnost. Mnohem lépe se Vladivojně daří v kresbě, která má omezenější rejstřík. Její kresby z erotického veletrhu z roku 2002 jsou dekadentně dekorativní a dost přesně vystihují i určitou odpornou atmosféru podniku. Skvělá je i od boku vypálená kresba zpěvačky Bjork. Ve všech dílech Vladivojny vidím skrytý podobný motiv – ženskost, která je sebevědomá, ale zároveň má potřebu siláckých gest, útoků s drápky ven. Formálně: punkové rokoko bez zaměřeného nepřítele.
Doporučené články
|
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006
Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…
|
|
„Musíš člověku třikrát potřást rukou a přitom mu upřeně hledět do očí. To je způsob, jak si s jistotou zapamatovat jméno. Takhle jsem si postupně pamatoval jménem pět tisíc lidí, kteří kdy přišli do Horse Hospital radil mi naposledy Jim Hollands, autor experimentálních filmů, hudebník a kurátor. Dětství prožil v těžké sociální situaci a často žil na ulici. Živil se také jako dětský prostitut a…
|
|
Author dreaming of a future without censorship we have never got rid of. It seems, that people don‘t care while it grows stronger again.
|
|
Když se dobře zorientujete, zjistíte, že každý měsíc a možná každý týden máte šanci získat na svůj kulturní projekt peníze. Úspěšní žadatelé mají peněz dost, průměrní tolik, aby dali pokoj a neúspěšné drží v šachu ta šance. Naprosto přirozeně tedy vznikly agentury jen za účelem žádání a chytré přerozdělování těchto fondů a také aktivity, které by bez možnosti finanční odměny neměly dostatek…
|
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář