Jitka Havlíčková

Časopis Umělec 2000/6

01.06.2000

Lenka Lindaurová | nové tváře | en cs

Nar. 1976, od roku 1994 studuje na Akademii výtvarných umění v Praze, nejdříve v ateliéru kresby Jitky Svobodové, od roku 1997 u Miloše Šejna v ateliéru konceptuální tvorby.
Jitka Havlíčková pracuje na svých projektech vždy velmi vytrvale a dlouhodobě. Tvoří pokaždé určitý krok v její sebereflexi. Zatím nej-zajímavější byla její práce s prostorovou kresbou: s vlasy po povrchu umyvadel a van. Trojrozměrnost kresby umožňují vnímat kresbu jako nekonečný příběh bez začátku a bez konce. Příběh, jenž se odvíjí ornamentálně či narativně, není jen kresbou, ale také součástí objektu, který má svojí svébytnost a vlastní intimní příběh koupání. Evokuje silně fyzickou nepřítomnost a plynutí času zastavené v okamžiku přívalu vody, který rázem změní důležité životní momenty. Pomíjivost představ, nálad, osobních příběhů, každodenních vjemů výstižné zachycují pracně tvarované pramínky posbíraných vlasů patřících konkrétním lidem podobně jako staré vany a stará umyvadla. Vlasové kresby tvořené pomocí cukrové vody jsou zalakovány a stejně pracně i dále ošetřovány.

Foto Jiří Jelínek

01.06.2000

Poslat na e-mail Vytisknout

Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

3 krát 5
Jméno		Email

Doporučené články

	Kulturní tunel II
	V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.

Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona

V oblasti kultury již není nic, co by nebylo použito, vyždímáno, obráceno naruby a v prach. Klasickou kulturu dnes dělá „nižší vrstva“. Ve výtvarném umění jsou někdy umělci pro odlišení nazýváni výtvarníky. Ostatní umělci musí hledat v jiných vodách a bažinách, aby předvedli něco nového, jiného, ne-li dokonce ohromujícího. Musí být přízemní, všední, političtí, manažerští, krutí, hnusní nebo mimo…

Le Dernier Cri a černý penis v Marseille

To člověk neustále poslouchá, že by s ním chtěl někdo něco společně udělat, uspořádat, zorganizovat ale, že… sakra, co vlastně... nám se to, co děláte, tak líbí, ale u nás by to mohlo někoho naštvat. Je sice pravda, že občas z nějaké té instituce nebo institutu někoho vyhodí, protože uspořádal něco s Divusem, ale když oni byli vlastně hrozně sebedestruktivní… Vlastně potřebovali trpět a jen si…

V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche

Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006 Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…