|
nar. 1977, od roku 1999 studuje v prvním ročníku v ateliéru grafiky Vladimíra Kokolii na Akademii výtvarných umění v Praze
Kateřina Šedá se hned po brněnské střední Škole uměleckých řemesel dostala na tři prestižní vysoké umělecké školy. Samozřejmě to znamená, že je mezi svými vrstevníky zajímavá a okamžitě viditelná. Svoji uměleckou činnost, která vlastně nejvíc souvisí s performancemi, bere naprosto vážně a na rozdíl od svých kolegů ji demonstruje jaksi osamoceně v souladu s přírodním rytmem času. Umění pro ni není pojem pro klasické ruční práce, ale spíš pro určité konání v každodenním životě, pro vnímání jednotlivostí, chápání nečekaných souvislostí. Tuto schopnost, k níž je Kateřina vybavena neuvěřitelnou citlivostí, lze uplatňovat v nejrůznějších realizacích, ale také jen pouhým pozorováním. K projektům Kateřiny Šedé (i když v jejím případě opravdu víc sedí slovo činnost) patřily například boží muka pro mravence stavěná v místech křížení jejich cest nebo pohřbívání věcí, kterých se bez emocí denně zbavujeme. Pohřbila beze svědků staré džíny, punčocháče, boty, jídlo… Ve svém konání se snaží být naprosto upřímná a charakterní, proto její obřady nejsou určeny obecenstvu, ale věcem, na které zapomínáme. Po svém realizuje obrazy z Bible, čte staré pojmy dnešním způsobem, ve kterém Ježíš funguje jako symbolická loutka, s níž můžeme manipulovat. Autorka ráda pozoruje lidské rituály, například pohřby, způsoby uctívání, vytváření pomníčků a kolumbárií, ale i turistických center v nezapomenutelných koncentrácích. Sama si zkusila kontakt s cizími hroby, na kterých vždy jednu noc spala. Letošní svátek mrtvých pojednala Kateřina tak, že příchozím na hřbitov dávala vstupenky. Mimo jiné také šije ze šlupek od salámu sado-masochistické oblečky. Její činnost není morbidní, jenom se bezprostředně týká přítomného života.
Doporučené články
|
|
Práce Magdy Tóthové zpracovávají moderní utopie, sociální projekty a jejich ztroskotání s pomocí výpůjček z pohádek, bájí a science fiction. Probírají osobní i společenské otázky nebo témata soukromého a politického rázu. Personifikace je dominantním stylovým prostředkem všudypřítomné společenské kritiky a hlavní metodou užívání normotvorných prvků. Například v práci „The Decision” („Rozhodnutí“)…
|
|
|
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006
Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…
|
|
|
Proč političtí intelektuálové, proč máte sklon k proletariátu? V soucitu k čemu? Chápu, že by vás proletář nenáviděl, vy nenávist neznáte, protože jste buržoa, privilegovaný, uhlazený druh, ale taky proto, že si netroufáte tvrdit, že jedinou podstatnou věcí, co jde říci, je, že si člověk může užít polykání sraček kapitálu, jeho materiálu, jeho kovových mříží, jeho polystyrenu, jeho knih, jeho…
|
|
|
Redakční okruh Umělce se rozhodl k vyhlášení deseti jmen umělců, kteří podle názoru jeho členů (Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Ivan Mečl, Tomáš Pospiszyl a Karel Císař) mají zásadní význam pro českou výtvarnou scénu 90. let. Po dlouhé diskusi, na které jsme si ujasňóvali kritéria, jsme se dostali k určitým jménům, která z mnoha důvodů považujeme za důležitá pro situaci u nás i naši prezentaci…
|
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář