Časopis Umělec 2000/6 >> Mário, Melinda &... Přehled všech čísel
Časopis Umělec
Ročník 2000, 6
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Mário, Melinda &...

Časopis Umělec 2000/6

01.06.2000

Tomodachi no Uranchan (Přátelé Uranové dívky) | focus | en cs

Cesta z Německa po E-55 je přehledná a klidná díky jasné krajnici a místnímu dodržování předepsané rychlosti. Večer, kdy jsou ulice pusté, pozorujete známou německou pečlivost a kýčovitost.
Česko-německá hranice je momentálně chaotická možná proto, že nedávno proběhla její rekonstrukce a posunutí. Přijedete do země nikoho, kde se nedají přehlédnout vietnamské stánky jako české uvítání. Silnice končí tmou, značení zmizelo, musíte jet krokem, ne protože myslíte na pokutu, ale prostě vůbec nic nevidíte. Pomalu sjíždíte serpentiny hor, objevují se malé dřevěné a plechové stánky v kontrastu s mafiánskou pompézností nevkusných penziónů.
Všichni známe pestrost E-55 nejen jako ráj něčeho levného, ale jako koncentraci barevných, spoře ustrojených dlouhovlasých žen. Vizuálně je to nádhera, žádná městská šeď. Obchod ženských těl. Jsou osobité i přesto, že se objevují totožné modely příčesků a spodního prádla. Maximálně zvýrazňují ženskost. Jsou tak sexy, že jsme si je chtěli vyfotit. Z auta to je sice akční, ale prohlédnete si je, až když fotka vyjde. Natáčení kamerou je o něco lepší, ale stále jedete autem nebo na motorce a za zády máte další auto, které nemusí sdílet stejnou sympatii k holkám u silnice. A protože si nedokážu představit situaci, kdy seberu foťák a kameru přijdu před hotel nebo penzion a jen tak řeknu “líbíte se mi, chci si vás vyfotit”, vymysleli jsme akci, aby v tom holky nebyly samy, aby si nepřipadaly divně, že zas někdo přijel vyfotit si kuriozitu E-55. Jeden známý domluvil focení s pasákem, který holkám cosi napovídal o umělcích v zrcadlové kombinéze a bílé kožešinové motorce. Jestliže pasák sou-hlasil s focením, bylo jedno, jestli se holky budou chtít fotit nebo ne. Jsou v práci a tak musí dělat, co se jim řekne. Přestože bylo všechno domluvené, chtěla jsem to zkusit i jinde. Na místě, kde stojí ty nejpestřejší a nejženštější. Přijeli jsme před hotel s představou, že se kolem nás nahrnou a začnou domlouvat částku, za kterou si je můžeme vzít. Nestalo se tak, asi proto, že jsem taky žena a bylo jasné, že ti, co se mnou přijeli, tam nejsou z důvodu, který holky očekávaly. Přijelo auto s německou poznávací značkou, okamžitě nacupitaly k okénku řidiče a začaly ještě monstrózněji ukazovat vnady. Konečně jsem taky viděla typa, který si přijel do Čech užít. Vypadal normálně úchylně jako mnoho německých turistů ve středních letech, co potkávám v Teplicích a kteří si mě občas pletou s holkami, co postávají u silnice. Všichni jsou pro mě potencionálními sexturisty, v Teplicích je těžké vnímat je jinak.
Pokoušeli jsme se domluvit focení, bezvýsledně. Buď zaplatíme za každou holku tisícovku na 30 minut nebo jsme mohli počkat na jejich majitele, o kterých nikdo nevěděl, kdy přijdou. Holky nemůžou rozhodnout, jestli se budou fotit nebo ne a paní za barem, evidentně majitelka všech, prohlašovala, že holky jí nepatří.
Odjeli jsme tam, kde nás čekali. Prázdný bar, v kožených křeslech pohodlně usazeni majitelé. Ukázali nám holky a mohli jsme fotit. Přes silnici pokřikovali rozjížděcí hesla, aby zrovna ta jejich byla nejlepší a nejkrásnější. Byli hrdí a něco zvláštního se dělo, co je vytrhlo z každodenního čekání na klienta. Holky jsou krásné, jak jen holky můžou být, situace absolutně zbavená vulgarity, jen spodní prádlo prozrazovalo něco, s čím by někdo jiný měl velké problémy.
Rozhovor s Melindou a Máriem vznikl asi po měsíci. Melinda moc nemluvila, těžko konstatovat proč. Byli spolu, s Máriem, který je přesvědčen, že má ráda sex. Oba vědí, že jejich příběh jednou skončí. Představa německého boháče-zachránce, který se zamiluje v bordelu, je fiktivní sen, ale i ten se může naplnit. Horší to ovšem bude se skutečným snem, který nás provází každou noc. Spát mi-nimálně s 300 muži ročně musí být drsné.
Fakt, že to někdo dělá, je jeho svobodným rozhodnutím a to, že někdo využívá nabídky, je zcela přirozené.

Fotografie Daniel Korunka





Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Kulturní tunel II Kulturní tunel II
V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.
Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec
Redakční okruh Umělce se rozhodl k vyhlášení deseti jmen umělců, kteří podle názoru jeho členů (Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Ivan Mečl, Tomáš Pospiszyl a Karel Císař) mají zásadní význam pro českou výtvarnou scénu 90. let. Po dlouhé diskusi, na které jsme si ujasňóvali kritéria, jsme se dostali k určitým jménům, která z mnoha důvodů považujeme za důležitá pro situaci u nás i naši prezentaci…
MIKROB MIKROB
"Sto třicet kilo tuku, svalů, mozku a čisté síly na současné srbské umělecké scéně soustředěných do 175 cm vysokého, 44 let starého těla. Jeho majitel je známý pod množstvím jmen, včetně pojmenování Bambus, Mexikán, Ženich, Sráč, ale nejčastěji je známý jako hrdina všech ztroskotanců, bojovník za práva bezdomovců, lidový umělec, bavič maloměšťáků, domácí anarchista, sběratel desek, milovník…
V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006 Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…