Časopis Umělec 2010/2 >> Na co čeká česká literatura Přehled všech čísel
Časopis Umělec
Ročník 2010, 2
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Na co čeká česká literatura

Časopis Umělec 2010/2

01.02.2010

Michal Vimmer | en cs

Kniha Bad design od Michala Vimmera by mohla být tím, na co tzv. česká literatura „už dlouho čeká“. Suverénní próza, v níž všechna šílenství současnosti našla odpovídající brutální styl a zároveň se vyjádřila krystalickou metaforou. (recenze románu Bad Design: pro A2 Ondřej Sýkora, 2.9.2009)

„Nesnášim tyhle konzumní vánoce. Třpyt! Třpyt! Třpyt! Jak se ve výlohách zablesknou koule, musíš koupit pod stromeček nějakou kravinu.“ Tak začíná prozaická kniha s názvem Bad Design od Michala Vimmera, který už publikoval prózu Pleonasmus (Divus 2001) a jeden netradiční komiks. V nové knize nabízí nejen naprosto šílený pohled na naši současnou hyperrealitu a na několik hrdinů, kteří absurdní globalizovanou křeč prožívají, ale také na to, jak by měl vypadat text, který takovou realitu reflektuje. Napadá mě velmi banální označení: tahle knížka je prostě rychlá, anebo – pokud by to nestačilo – neurotická.

Rychlá je struktura románu, v němž se střídají deníkové záznamy, záznamy snů, nábožensko-drogová blouznění, e-maily, telefonáty. Rychlý je text, v němž dialogy bez přestání těkají z věci na věc. Rychlé a neurotické je myšlení hrdinů, rychlý je čas, který prožívají (od předvánoční deprese roku 2000 do velikonočních paranormálních úkazů na jaře 2001). Rychlost je i to, co se očekává od čtenáře: nadopovat se a být neustále připraven na jakoukoli změnu. Tedy nic pro literární přežvykovače; je třeba být rychlý a v dobrém smyslu povrchní.

Oblá koupelna v Bruselu

Přesto se v Bad Designu objeví něco, co autor s určitou posedlostí dlouhodobě sleduje. Mezi přáteli, kteří se ocitají ve všech koutech světa – na brigádě v americkém krematoriu, na duchovně-chemickém hledání sebe samých v Barmě, Číně, Tibetu atp., na misi v Afghánistánu nebo pracovní cestě do srdce EU – sledujeme hlavně příběh posledních z nich. Bytový architekt Egmont, který se specializuje na předělávání hranatých bytů na oblé, a bývalý doktor - biochemik se vydávají na utopickou cestu za vysněnou architektonickou zakázkou: „oblou koupelnou v Bruselu“. „Cesta“ je opět silné slovo – oba sebou spíš nechají vláčet z místa na místo nepředvídatelnými situacemi a lidskými karikaturami. Na otázku „Vy snad zaměstnáváte někoho postiženého?“

Egmont odpovídá: „V mojí firmě jsou všichni nějak poškození. Všichni jsme ničeni špatnym designem. Proto ho měníme.“

Ve všem, co dvojice dělá, prosazuje ideál oblého tvaru, oblouku, oválu a všeho měkkého – zrušit všechen ten „mrtvý prostor“ – kouty, rohy, nebezpečné ostré hrany, pravidelné cesty a obdélníkové parky. To jsou prostory, kde se nepočítá s člověkem, s jeho individualitou, ale kde operuje pochybné dogma unifikované společnosti. Jejich metaforu „dobrého designu“, snahu o proměnu vnímání a myšlení zaštiťuje filosofie Ludwiga Wittgensteina, který se v díle Tractatus logico-filosoficus dostal až na konec poznání: všechno je logické. Tedy oblé tvary stejně jako ostré. Ale podobně jako jeho odkaz odhaluje jeden architektonicko-životní paradox, i jejich krédo neustále naráží na život, který už nezadržitelně běží svým směrem a v rukách těch nepravých se opět mění na utopický univerzální všelék.

Před kapitalistickou apokalypsou

Pedofilní aféra Dutroux, nemoc šílených krav, bruselská byrokracie, zbožná posthumní Amerika, Bosna, Afghánistán, Čečna – těžko říct, v jakých všech rolích v knize Michala Vimmera tyhle kulisy fungují; jisté je, že ztělesňují chaotický prostor současnosti, ve kterém je možné úplně všechno a nic nedává smysl. Kniha o špatném designu je shodou okolností i prozaizovaným komentářem české aféry s Kaplického knihovnou, respektive knižním traktátem proti všem, kdo ho „zabili“…

Pokud bychom měli neurotický román Bad Design zařadit do kýženého českého literárního obrazu, bude to nepochybně v linii Medorka od Petra Placáka a Sestry Jáchyma Topola. S oběma knihami ho pojí brutalita stylu, která dokonale odpovídá své době a společnosti a v některých místech se dokonce pokouší zrůdnost reality předstihnout. S Medorkem ho pojí také deníkový půdorys, autorské ilustrace i určitá dobrovolná degenerace vypravěče. Vimmerův obrazový doprovod je stejně syrový – více či méně načrtává „dementnost“ reality obklopující hrdinu, který trpí v každodenní práci, nestačí zírat na osudy šílených přátel a strnule přihlíží setrvačnosti systému, který se jen mírně změnil: „Není žádnej rozdíl mezi zasranym kapitalizmem a zkurvenym socializmem.“ Podobně jako Medorek zachytil agónii totality, Bad design se odehrává jakoby těsně před kapitalistickou apokalypsou (to znamená „před 11. zářím“).

Tolik recenzent Sýkora.





Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Le Dernier Cri  a černý penis v Marseille Le Dernier Cri a černý penis v Marseille
To člověk neustále poslouchá, že by s ním chtěl někdo něco společně udělat, uspořádat, zorganizovat ale, že… sakra, co vlastně... nám se to, co děláte, tak líbí, ale u nás by to mohlo někoho naštvat. Je sice pravda, že občas z nějaké té instituce nebo institutu někoho vyhodí, protože uspořádal něco s Divusem, ale když oni byli vlastně hrozně sebedestruktivní… Vlastně potřebovali trpět a jen si…
Nevydařená koprodukce Nevydařená koprodukce
Když se dobře zorientujete, zjistíte, že každý měsíc a možná každý týden máte šanci získat na svůj kulturní projekt peníze. Úspěšní žadatelé mají peněz dost, průměrní tolik, aby dali pokoj a neúspěšné drží v šachu ta šance. Naprosto přirozeně tedy vznikly agentury jen za účelem žádání a chytré přerozdělování těchto fondů a také aktivity, které by bez možnosti finanční odměny neměly dostatek…
Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec
Redakční okruh Umělce se rozhodl k vyhlášení deseti jmen umělců, kteří podle názoru jeho členů (Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Ivan Mečl, Tomáš Pospiszyl a Karel Císař) mají zásadní význam pro českou výtvarnou scénu 90. let. Po dlouhé diskusi, na které jsme si ujasňóvali kritéria, jsme se dostali k určitým jménům, která z mnoha důvodů považujeme za důležitá pro situaci u nás i naši prezentaci…
Magda Tóthová Magda Tóthová
Práce Magdy Tóthové zpracovávají moderní utopie, sociální projekty a jejich ztroskotání s pomocí výpůjček z pohádek, bájí a science fiction. Probírají osobní i společenské otázky nebo témata soukromého a politického rázu. Personifikace je dominantním stylovým prostředkem všudypřítomné společenské kritiky a hlavní metodou užívání normotvorných prvků. Například v práci „The Decision” („Rozhodnutí“)…