Nový fetišismus - Nová generace v současném rumunském umění

Nejzřetelnějším jevem na současné umělecké scéně v Rumunsku je vznik zdánlivě homogenní mladé generace umělců ve věku mezi dvaceti a třiceti lety po roce 2000. Tito umělci, kteří jsou samozřejmě velmi aktivní, definují sebe sama jako skupinu, jako „mladou generaci“, se všemi důsledky s tím spojenými. Mezi představiteli této vlny můžeme nicméně vysledovat některé zásadní rozdíly.
Pokud bychom chtěli najít společný rys této generace, rozhodně by to bylo zaujetí různými formami undergroundových hnutí a globálních subkultur, hraničící až s fetišismem.
Pro tyto takzvané „Sorosovy děti“ je typická posedlost, jež se opět dá nazvat opravdovým fetišismem, novými médii, nově objevenými a často používanými jako zbraně v hádkách se starým zřízením. Nová generace přijala za své, a tak jsou dnes nová média užívána samozřejmě a mnohem přirozeněji. Hlavní témata předchozí generace byla (a zůstala) specifická pro hlavní proud světové umělecké scény devadesátých let: problémy národní/místní identity v evropském a globálním kontextu, záležitosti spojené s urbanismem a novými formami života ve městech, nové technologie a samozřejmě často přeháněná a primitivní konceptualizace nových médií. Po několika nezbytných a dnes již historických výstavách na začátku devadesátých let, jako byly Ex Oriente Lux a 010101..., jejímž kurátorem byl Calin Dan ze skupiny Subreal, přišlo množství výstav organizovaných za jediným účelem – ospravedlnit a vysvětlit ty předchozí.
Teoretické přístupy k těmto otázkám byly dané prostředím rumunské post-komunistické společnosti a fungováním Sorosova programu, ovšem chyběl jim explicitní levicový obsah, především díky kompromitované reputaci socialismu po půl století vlády jeho totalitní verze. Nová generace vymýtila mnohé z těchto posedlostí, především zoufalý předpoklad východní exotické a transformační identity, jenž byl opět očividně důsledkem Sorosova programu a pozdějších „evropských“ a „balkánských“ projektů.
Mladá generace programově integruje globální trendy a komunikuje s nimi, vyhýbá se jakémukoliv odkazování k místní identitě. Rumunská mladá generace chce být nazývána mladou generací, ale nikoli nutně rumunskou. A samozřejmě nejpohodlnější cestou k získání takového statusu je často formální a zběžné osvojení undergroundové, klubové a městské kultury, graffiti, atd. Toto altermondialistické řešení se stalo značkou mladé generace rumunských umělců. Rozumí se tedy samo sebou, že video umělec bude patrně působit jako klubový VJ, umělec, který pracuje především s fotografií, bude zaměstnán také jako módní fotograf pro časopisy o životním stylu – často nejen z finančních důvodů – a že téměř každý rumunský umělec dělá na ulici graffiti, nejčastěji přes „konceptuální“ šablony.
Hledání institucionalizovaných forem komunikace, spolupráce a vystavování je další žhavou otázkou, kterou řeší každý umělec kromě svých projektů. Často přijímá roli promotéra, kulturního manažera, kurátora a PR manažera. Říká se, že když se setkají tři rumunští umělci u piva, nebaví se o svých budoucích uměleckých dílech, ale spíše o vytvoření nové galerie či aspoň seznamu adres. Je to následek velkého nedostatku profesionálních kurátorů, uměleckých manažerů a teoretiků. Ti, kteří jsou k dispozici, by sotva dali dohromady fotbalovou jedenáctku. Příčinou je samozřejmě především instituční pseudo-vakuum, které na rumunské umělecké scéně vzniklo poté, co se zavřela Sorosova peněženka, a ještě více jde o osobní krizi existujících institucí a jejich dvojznačné profily.
Tento výčet možná spíše zpochybňuje než dokládá mé úvodní tvrzení o hlubokých rozdílech v mladé generaci, tyto rozdíly jsou však patrné zejména ve vztahu mezi mladými umělci a uměleckými institucemi, a ještě více v politickém programu, který tyto vztahy určuje.

Velká města Rumunska
Geograficky rumunská scéna gravituje kolem tří center: Bukureště, Kluže a Iasi. Další velká města – jako Temešvár, který měl na začátku devadesátých letech jeden z nejdynamičtějších prostorů pro současné umění v Rumunsku (rozhodně byl zásadním místem pro akční umělce), či Brašov, druhé ekonomicky nejdůležitější rumunské město, – mohou patřit k těm lepším, jen pokud v nich vznikne autentická undergroundová kultura. Mladí umělci v těchto městech se téměř výhradně soustředí na elektronickou hudbu, japonská manga a zakládání alternativních klubů a kaváren.
Mladá generace umělců žijící v těchto městech se pojí a formuje v institucionálním kontextu každého města. Je spravedlivé hned na začátku poznamenat, že tato generace se objevila až po skončení velkého finančního boomu, který přišel ze západu v devadesátých letech, takže jejich spojení s místními institucemi a kontextem bylo přirozeně silnější.
V Iasi jsme tento fenomén mohli sledovat kolem Peripheric Biennal, festivalu současného umění, který organizovala skupina Vector a jehož dráha je velmi zajímavá a souvislá. Jako mnoho jiných festivalů na rumunské scéně devadesátých let (z nichž téměř všechny mezitím tiše zanikly) začal i tento jako místní festival performancí, byl zpočátku okrajovou záležitostí, vyrostl z místních zdrojů a potřeb a formoval se v kontextu místního umění. Později z něj ovšem vyrostl důležitý oblastní festival současného umění. Jeho profil a cíle byly vždy jasné. Je to nezávislý a kritický festival, který věnuje zvláštní pozornost místním podmínkám. Iasi bylo jedním z tradičních kulturních center Rumunska, ale zároveň i jedním z nejchudších velkých měst v zemi. Podstatné je, že tuto událost udržuje při životě skupina mladých umělců, kteří s festivalem vyrůstali.
Město Kluž se naprosto liší od celého zbytku Rumunska. Je multikulturní, hospodářská situace je lepší než jinde v zemi a privilegované vztahy s maďarským a středoevropským prostorem zanechaly na místní umělecké scéně viditelné stopy. Místní instituce zformovaly zajímavou, různorodou a dynamickou uměleckou scénu. Klužská verze časopisu Balkon, který se později přeměnil na IDEA Arts+Society, má velmi jasný politický program a je jednou z nejdůležitějších opor rumunského levicového intelektuálního života, jež zasahuje mnohem širší kulturní oblast než jen výtvarné umění. Studio Protokoll je produkční a výstavní prostor se srozumitelnou kritickou a nezávislou pozicí. Dále je tu Tranzit House a DMedia group, asociace, která se soustředí na alternativní a svobodná média, otázky volně přístupných zdrojů a internetovou politiku.
Tuto uměleckou scénu tvoří umělci jako Ciprian Muresan, Cristi Pogacean a Istvan Laszlo (členové skupiny Supernova, která se soustředí na projekty řešící otázky hospodářství a mediálních klišé) a Duo van der Mixt (Mihai Pop a Cristian Rusu).
Dalším projektem je časopis Version. Vytvořili a vedou jej Ciprian Muresan a v Paříži žijící Mircea Cantor a Gabriela Vangová. Version je pravděpodobně jedním z mezinárodně nejznámějších projektů rumunských umělců. Společná základna časopisu vedeného umělci zároveň funguje jako prostor pro představování projektů, místo pro diskuzi o otáz- kách současného umění a společnosti a podpora projektů, jež využívají Version jako prostředek k sebevyjádření. Version se jako umělecký projekt zapojil v mnoha mezinárodních výstavách.
Bukurešťská mladá umělecká scéna je širší a různorodější, najde se tu více skupin, trendů i pozic.
Představitelé někdejší skupiny Rostopasca z konce devadesátých let dnes pracují samostatně s různými médii, od internetu až po malbu – Nicolae Comanescu a Dumitro Gorzo patří zřejmě k nejdůležitějším mladým rumunským uměl- cům. Cosmin Gradinaru, v Německu žijící Ioan Godeanu a Dan Panaitescu byli členy bývalé skupiny Cutters. Jméno skupiny se váže k radikálnímu zásahu, kdy tehdejší studenti Umělecké univerzity rozřezali obrazy svých kolegů na protest proti privilegování nízké kvality a starých médií ve výukovém systému. Potom byli Cutters ze školy vyhozeni, ale opět zapsáni po intervenci tehdejšího velmi liberálního ministra školství.
Další skupina, která vystupuje pod jménem Mladí rumunští fotografové (Stefan Cosma, Alexandra Croitoruová, Ioana Nemesová, Vlad Nanca a Daniel Gontz), představuje nejdynamičtější část bukurešťské umělecké scény. Tito umělci se soustředí především na městskou kulturu, trendy a životní styl. I když se jejich postoje podobají hnutím mladých celého západního světa, jsou proti válce a kritizují aspekty globalizace, jejich práce nejsou ani výrazně politické či levicové, když je porovnáme s většinou umělců z Kluže. Tento přístup je spíše volbou životního stylu než konkrétní politickou pozicí. Mají značný vliv na mladé studenty umění a jsou dosti nechvalně proslulí v médiích. Zajímavé a pro celou rumunskou uměleckou scénu zásadní je, že žádný z těchto umělců nedostudoval v Rumunsku, což demonstruje totální zkorumpovanost místních uměleckých univerzit.
Nedávno prošla tato různorodá scéna velmi dynamickým a v kontextu rumunského postkomunistického umění celkem překvapivým procesem komunikace a koagulace. Projekt Rebranding Art in Romania (Rumunské umění v lepším světle) proběhl v síti domácích galerií – výstavy byly organizovány v bytech umělců a pak přenášeny do Bukurešti, Kluže a Iasi. Nejdynamičtější byl byt Vlada Nancy, známý také jako Galerie 2020, jenž byl zahrnut i do oficiálního programu Vídeňských dní v Bukurešti.
Nejdůležitějším faktorem soudržnosti byl ale seznam adres Incepem, který vznikl během tohoto projektu. Je třeba říci, že základní roli v sebeuvědomění rumunské scény současného umění hrála již dříve rumunská sekce seznamů nettime, kterou zavedl a moderoval Alexandru Patatics z Temešváru. Seznam Incepem začal u velmi mladých umělců, ale brzy se stal relevantním fórem pro celou scénu.
V této nová situace na rumunské mladé scéně ale nebyly překlenuty lišící se postoje a politické názory, a nebylo ani nalezeno společné stanovisko, jež by zaujímala většina mladých umělců.
Podzimní otevření Národního muzea současného umění v Bukurešti v Lidovém domě, Ceausescuově megalomanském paláci a současném sídle par- lamentu, znamená důležitou změnu na rumunské umělecké scéně.
Končí období, kdy sotva existovala státní podpora současného umění a celou scénu určovaly pouze avantgardní experi- menty, a tím pádem se zlomek národního rozpočtu soustředil jen na stará média a staré mistry. Zásadní část současné scény však protestovala proti stávajícímu statutu muzea kvůli jeho silné státní regulaci.
Toto hnutí objasnilo pozice mezi nezávislými, jež nadšeně zaujalo mnoho umělců ještě před vytvořením Muzea, a politicky neangažovanými. Mladá generace je mírně rozpolcená mezi radikálními postoji těch, kteří se rozhodli neúčastnit se a spolupracovat s Muzeem, a mezi těmi, kteří zůčastňují. Nicméně značné sebevědomí mladé generace a silné osobní vazby vzbuzují víru, že je to jen dočasný stav a že brzy budou nalezeny společné formulace.

01.03.2004