Other Times – současné britské umění - Dům U Kamenného zvonu, Praha, 23. 4.–22. 8. 2004

„Other Times nemělo být prostě jen katalogem současného britského umění... Co by to bylo za výstavu?“ zeptala se kurátorka Olga Malá. „Jména ve světě umění přicházejí a odcházejí, některá zůstanou, jiná ne. Viděla jsem nesčetná bienále a skupinové výstavy současné vlny mladých autorů, a nikdy nepoznáte, kde leží skutečně trvalá kvalita. Pracujeme s tématem a hledáme kvalitní umělce, kteří se sem budou hodit.“
Nicméně publicita této výstavy (obraz na plakátu Sam Taylor Woodové, který vypadává z rámu... navrhuje změnu, pohyb, módu a pochod času), prezentace (každý z umělců doprovodil své dílo vysvětlujícím odstavcem, v němž se představí a do jisté míry vysvětlí své dílo) a podtitulek (současné britské umění), čímsi naznačují, že výstava má do jisté míry reprezentovat převládající trendy současného britského umění. A jak může jít tato představa dohromady s tak jednoduchým tématem, jako je čas? Zdá se, že násilně spojuje dvě různé funkce v jednu, či označuje čas za jedno z témat britských uměleců, alespoň těch, kdo jsou na výstavě zastoupeni.
Olga Malá to vehementně popírá a říká, že výstava měla být jen náhledem zvoleného tématu, které naopak není něčím, co by bylo považováno za výhradně britské. „Začali jsme s dílem Tacity Deanové, kde jsme nalezli jistou atmosféru, a tak jsme jednali s našimi partnery z velkých galerií, abychom vybrali určitý počet dalších děl, která se vztahují k této myšlence a k tomuto pocitu.“ Tato atmosféra má v sobě určitý druh nostalgie.
A přesto... Nostalgie. Melancholie. Ztráta. Návrat zpátky do lepších časů, do časů, kdy jsme byli schopni, kdy jsme měli právo snít sny. Nejsou to výlučné britské pocity? Británie je v současné době rozzlobenou zemí, zklamanou a rozdělenou, zemí přiškrcenou pop-kulturou a všemocným amorálním bulvárem. Britové masově prchají do míst, kde je život levnější, klidnější, dokonce duchovnější. Povedlo se snad v Other Times nechtěně zobrazit jeden z rysů současné britské duše?
Moderní britská estetika tradičně obsahovala jistou zarputilost, jistou touhu po drsné realitě, nezdravou vášeň pro kruté denní světlo a melancholickou poetiku – tento pocit je možná nejvíce ztělesněn v obrazech Luciena Freuda. V hudbě Blur, Pulp, The Smiths – v poezii R. S. a Dylana Thomasových, Philipa Larkina, Johna Betchemana – v komediálních show Monty Pythonů, Fawlty Towers, The Office – v malbách a fotografiích mnoha moderních a současných umělců na sebe britská kultura nahlíží s pochmurným povzdechem a příšerným přidušeným smíchem.
Other Times obsahuje díla takového vtipu v pracích Gerainta Evanse, Michaela Readeckera, Paula Nobleho a v dílech přímé, hrůzné, tolik britské zasmušilosti George Shawa. V Shawově detailní, hyperrealistické olejomalbě neurčitých částí předměstí – stezky vedoucí skrze sídliště, roh cihlové zdi, opuštěné mokré fotbalové hřiště – se temná červeň a mokrá zeleň tyčí a září jako Millaisovy a Rosettiho prerafaelitské malby přírody. Shawovy malby odkazují na tuto někdejší nádheru (a již nyní oplakávají krásu ztracené idyly) a zároveň zobrazují temnou realitu života většiny obyvatel Británie. Jeho obrazy jsou plné pachu vlhké předměstské trávy, rozlitého piva a teenagerských snů, nevědomky vylíhnutých a zatracených, zatímco byly vyrývány do stěn. Pod titulem Scenes from the Passion (1999) se tato série podivných, neosobitých míst povznáší i pohřbívá v čisté nostalgii.
Cornelia Parkerová je královnou chladné reality kvůli odlišnému, ale možná krajně britskému důvodu. Její práce je praktickou fenomenologií, napůl vědec kou, jde o vidění a vycítění okamžiku či kvality. S trpělivou vytrvalostí zkoumá stopy věcí, činů, zbytků něčeho zapamatovatelného, a vidí je znovu jako látku a formu samu o sobě. Její dvě díla na Other Times jsou jasná, čistá, chladná, a přesto je uvnitř jejich ledové elegance suchý chtíč, žízeň po vzduchu a prostoru. Einstein’s Abstracts (Einsteinovy abstrakce, 1999) jsou makrofotografie křídových záznamů, které Einstein napsal na tabuli při své přednášce o teorii relativity na Oxfordské univerzitě v roce 1931. Jsou zvětšené až k naprosté abstrakci a podobají se stopám raket ve vesmíru, galaxiím, kokainovému prášku. V The Negative of Words (Zápor slov, 1996) září zkroucené úlomky a kousíčky kovu z rytiny, jež tvoří žalostnou, i když ušlechtilou hraničku. Tady opět vystavuje čistou látku, vytěženou, zanechanou napospas, živou pro službu myšlenkám.
A dílo Tacity Deanové, jež je základním pilířem atmosféry a tématu výstavy, přičemž ona sama žije v zahraničí (v Berlíně), a možná proto je rozčarovanou Britkou, samozřejmě představuje nepřekonanou melancholii a opuštěnou romantiku.
V tom je právě cítit její horoucí empatii. Její mírně absurdní předměty nejsou zábavnými figurkami, ale až příliš dobře známými a tragickými monumenty lidské neschopnosti. Dvě fotografie Bubble House (1999) ukazují absurdní vilu na pláži na Kajmanských ostrovech. V pohledu na dům z ulice stojí na opuštěné cestě dva psi, černý a bílý. Dívají se směrem k domu. Okamžik zamrzl. Zvířecí touha, světlá a temná, je zafixována ve vlhkém šedivém dni. Ve vnitřním pohledu dům zívá jako otevřená ústa směrem k drsnému moři. Aby byl jejich význam jednoznačný, vyžadují snímky Bubble House – samy pochmurné a tiché – vysvětlující text. Stejně jako ve skutečnosti všechna její díla a více než ostatní díla na výstavě. Seznámíme-li se se smutnou historii tohoto místa – luxusní, futuristický plážový dům byl opuštěn dříve, než byl dostavěn, protože jeho majitel šel do vězení kvůli nějaké dřívější zpronevěře – poznáme, jak důležitý je text pro pochopení díla. Zásluhou přítomnosti zločinu a nerealistických, neopodstatněných tužeb se toto dílo stává smutným, ponižujícím příběhem lidské touhy a nenasytnosti, jako je tomu u většiny Deanové prací. Obrazy jsou bohaté atmosférou, ale jako bolestivý kenotaf nemožných a nečestně nabytých sídel a majetků by měly jen minimum svého dopadu. A tak je Deanové práce prezentována korektně, v kontextu.
Zda i další díla na výstavě opravdu vyžadují textový doprovod, je nejisté, texty mohou být až nepříjemně popisné či vysvětlující. Zdá se, že Deanové případ se od ostatních liší. U každého díla je informace, již je opravdu třeba sdělit, která osvětluje, spolu s vystavenými obrazy, smysl konkrétního života. Texty v jejím případě neospravedlňují či nevysvětlují její práci, ale doplňují zásadní informaci. Dům se stává nejen podivně prázdným a ztřeštěným moderním výtvorem v zoufalé modři a šedi, ale dodatečně i palčivým, prázdným a nesmyslným.
Něco nepříjemně britského je také na Jeremy Dellerovi. Naivně, bezelstně a s dychtivostí sesbíral obrázky západů slunce, přehlídek krásy a kalifornských pouští v diaprojekci After the Gold Rush (Po zlaté horečce, 2001–2002) s typicky hladovým, ale uctivým a rezervovaným pohledem Brita na Ameriku. Drsná americká exotika: Elvis, pinball, nádherné západy a chladné, pusté východy slunce v poušti se klenou nad polorozbořenými budovami, jež už opustili zlatokopové. Křesťanství krutě podupalo scenerii těchto domů, podomácku vyrobených rozcestníků a samolepek na auta. Dílo se nikdy nezbaví pohledu turisty – zvědavého, závistivého cizince – ale je to turista, který zčásti vyhledává sklíčenost a marnost. Fakt, že si Deller koupil v této oblasti pozemek se jménem Melancholy Ranch, který leží blízko dvou míst mytického a kriminálního významu (poblíž se odehrála velká část vývoje atomové bomby a také se zde pohyboval Charles Manson), je zmíněn v textu, který dílo doprovází. Tato koupě se téměř stala součástí díla, jeho výpovědi. Nechtěl jen zažít, ale i vlastnit kus tohoto podivného a zanedbaného místa. Potřeba vlastnit půdu je typicky britská.
Fotografiím podobné obrazy Concordu od Wolfganga Tillmanse se vztahují k nedávnému velkému britskému podniku, který již skončil. Condorde – tento mistrovský kousek vývojářů leteckých firem se kdysi objevil provázený romantickou přitažlivostí slibovaného aerodynamického třesku a dosud nedosažené rychlosti a následně byl zdrojem civilizační inspirace až do loňského roku, kdy byl stažen z provozu pro svou nákladnost a nepraktičnost. Tillmansovy nedějové obrázky letadel jako skvrn na obloze v kontextu nudného předměstí odporují mýtu Concordu.
Malby Dee Ferrisové jsou snové a dívčí, nasládle lila, tyrkysové, růžové a bílé, podobné dětským hračkám jako je My Little Pony. Ideal Homes II (Ideální domovy II, 2002) vágně načrtává mlžný bílý palác a jezírko, orámované červeným listím a ozdobené zářícími šmouhami v pastelových odstínech. Naprosto ženské, podobné holčičím snům, podporované Barbie a populárními médii. Jsou pozadím pro naivní moderní pohádku. Nezaostřené a nedosažitelné – obraz je oblačný, nemožný, neskutečný.
V mnoha dalších dílech na Other Times nalezneme podobné negativní reakce na osobní touhy a ambice, luxus, jistoty a materiální bohatství, spolu s pocitem marnosti, absurdity a pomíjivosti takových úspěchů. A je tu hodně odkazů na ztracené ideály, osobní touhy a klasické vzory dřívějších ér malířství. Gillian Carnegie, Darren Almond a Clare Richardsonová se vědomě nechávají inspirovat klasickým scénickým malířstvím. Možná to demonstruje další proud britské estetiky. Alespoň to dodává další dimenzi tématu Malé a Srpa.
Tato výstava není ironickou či světaznalou výstavou. Možná to zklamalo některé české návštěvníky, když se tu neobjevilo další ostří, další šokující či agresivní obraznost. Nenaplnil se stereotypní obraz Británie jako předvoje street fashion, rodiště punku. „Chtěli jsme ukázat to, co jsme na britském umění shledali zajímavým, vzrušujícím... troufám si říct krásným,“ řekla Olga Malá. Other Times představují jemný, světem znavený přístup. „Skutečnost je vnímána v první řadě jako fikce.“ Klasické i romantické touhy jsou postaveny proti chladné, exponované fyzické existenci a drsným faktům, a definují ne-li britskou uměleckou scénu, pak alespoň náznak britství.

01.02.2004