Osobní zkušenost vs. Digitální technologie

Darren Almond, Kunsthalle Curych, 31.3. – 21.5. 2001
Darren Almond (1971) patří k nejmladší generaci britských umělců, kteří se do širšího povědomí dostali v průběhu velkého boomu YBAs. Nejnověji se tento umělec prezentoval v Kunsthalle Zürich, na výstavě, která měla charakter retrospektivy. Vystaven byl “průřez” Almondovou tvorbou z let 1996 – 2001.
Sociální původ Darrena Almonda (stejně jako např. Richarda Billlinghama) určitě nebyl předurčením pro dráhu umělce. Almond se narodil v rodině demoličního dělníka v Lancastershire, v kraji s tradicí uhelných dolů. Jméno jeho rodného města Wigan leckomu připomene sociálně-kritickou esej George Orwella Cesta k Wiganskému přístavišti, kterou tento autor sepsal v roce 1937 jako analýzu bezvýchodného stavu tehdejší sociálně-ekonomické situace. Nutno říci, že dnes by asi město Wigan, prošlé restrukturalizací těžebního průmyslu, nepoznal. Považoval jej totiž za exemplární příklad zdevastovaného prostředí a slepé uličky kapitalismu.
S touto “černou” minulostí rodného města a kraje Darren Almond, mimo jiné, pracuje. Vychází přitom ze zážitků a zkušeností svých předků (dědeček byl typický horník své doby) i z přetrvávajících reliktů minulosti. Ve videoinstalaci Traction (1999)1 Darren Almond zpovídá vlastního otce, který rekapituluje bohatý rejstřík svých pracovních úrazů. Líčení rozmanitých fraktur sekunduje záběr na tvář Almondovy matky, která střídavě propuká v pláč a opět se tiší. Na třetím plátně se promítá černobílý záběr na bagr zakusující své rypadlo do země. Vyprávění postaršího muže nabírá postupně až absurdní rysy — na jeden lidský život je těch “civilizačních” zhmožděnin až příliš. Tělo funguje jako živá schránka informací, stop času i konkrétní sociální situace. Almondova sociálně-rodinná anamnéza je emocionálně velmi působivá. Autor sám se jí účastní pouze jako dotazující se hlas.
Vzdálené vazby na rodný kraj má i nejnovější videoinstalace Mine (2001). Dvojdílná videoprojekce střídá záběry na rozlehlou místnost, osvícenou vycházejícím sluncem, ve které se převlékají horníci, a na podivnou dráhu, po níž se spouštějí do temných hlubin dolu. “Děj” se odehrává kdesi v Kazachstánu a ukazuje podobné kulisy, jaké bylo možné vidět někdy na konci 19. století v průmyslové Anglii, tedy pracovní podmínky, které Almond zná převyprávěné od svých předků. Obraz je podbarven hudbou a zpěvem, které vycházejí z autentické tradice středoasijských šamanů. Střídání světla a tmy, stejně jako mýtický sestup do lůna země navozují téměř archetypální atmosféru.
Odlehčenou paralelou k této nejnovější Almondově práci je další video Geisterbahn (1999) — pohled do útrob domu hrůzy, v němž se po dráze řítíme vpřed v rytmu pouťové hudby a klapání čelistí koster. Motiv dráhy a přemísťování v čase a prostoru není v Almondově tvorbě náhodný, ale naopak kontinuálně rozvíjený. Jako aktivní “trainspotter” má do paměti vrytý zcela osobní zážitek “relativity” času vzhledem k místu a prostoru (vzdalování, míjení, zrychlování). Vlak a dopravní prostředky vůbec jsou často součástí Almondových prací (video Schwebebahn, 1995, série fotografií vlaků, fiktivní cedule s jejich názvy atd.).
Na výstavě Sensation (Royal Academy of Arts, Londýn, 1997) byl Darren Almond zastoupen objektem A Bigger Clock (1997). Předlohou k tomuto dílu byly digitální hodiny odměřující čas právě na vlakových nádražích. Almondovy hodiny jsou ale měřítkově větší, jsou opatřeny nápisem — autorovým jménem, cirkulace čísel na displeji je hlasitější a navíc hodiny každou minutu vydávají nečekaně drásavý zvuk. Tato práce není “ready-made” či pop-artová zvětšenina, jak by se mohlo na první pohled zdát. V pojetí Darrena Almonda je to kinetický objekt, zachycující proměny v reálném čase a prostoru, a zapojující i fyzickou přítomnost diváka. Digitální přepis ubíhání času je jen jednou jeho součástí.
V podobném smyslu Almond “přepsal” i obyčejný větrák (KN120 Recorded, 1995, Fan, 1997, Another Fan, 1999) se třemi rameny do podoby kinetické sochy. Pohyb větráku v místnosti je vlastně přechodem od trojúhelníkové dispozice k optickému kruhovému pohybu, který se odehrává v kubickém prostoru. Tato “triangulace” prostoru se stala podkladem k sérii geometrických kreseb zachycujících různé fáze pohybu větráku.
Na curyšské výstavě byla tato “tendence” zastoupena např. 120 drobnými fotografiemi, které zachycují Almondův ateliér v identických záběrech, vždy po jedné minutě (Tuesday 11.01 – 12.00 a Tuesday 23.01 – 0.00, 1996). Tyto fotografie vlastně představují přesnou analogii k pohybu čísel na digitálních hodinách. Today (2000) je digitální přístroj se statickým nápisem -day, před nímž se ve 24hodinových intervalech mění předpona.
V tvorbě Darrena Almonda se v posledních letech objevuje i téma “Osvětim”2, jako aktuální reflexe historie i opětovná úvaha nad dimenzí reálného času. V roce 1997 umělec natočil video Oswiecim, March 1997 — záběr na osvětimskou autobusovou zastávku v prudkém dešti. V Curychu vystavoval Almond dva objekty s názvem Shelter (2000). Tyto kopie zastávek s osvětimským jízdním řádem — pustá, ale autoritativní místa na předem stanovené “lince” — poukazují k těžko uvěřitelné zkušenosti “reálného” pohybu transportů. Být “uvnitř” a být pouze pozorovatelem vzdalujícího se vlaku jsou dva analogické zážitky téhož momentu, ale se zcela jinými důsledky.
V době stále většího spoléhání se na digitální modely skutečnosti je konceptuální uvažování Darrena Almonda příkladem stále ještě živého rozlišování mezi osobní rovinou zkušenosti (reálného času a prostoru i vlastní fyzické přítomnosti) a matematicky přetransformovaným světem technologií.

1. Třídílná videoinstalace Traction je do 20.6. 2001 k vidění na II. Berlínském bienále, v budově Altes Postfuhramt Mitte.
2. Pro cizince je určitě objevem, zjistí-li, že hrozivou historií naplněný pojem Auschwitz má civilní jméno Oswiecim a dodnes funguje jako obyčejné polské město. Pro občany Čech a Moravy sice Osvětim byla a je Osvětimí, ale fakt, že se toto město nachází jen několik kilometrů od našich hranic, si nikdo příliš neuvědomuje. Stejně jako třeba to, že místo, kde se shromažďovali čeští Židé (v počtu 45.513) k transportům, se nachází jen několik metrů od Veletržního paláce; jeho nenápadnost opravdu budí hrůzu...

Foto archív Kunsthalle Zürich

01.02.2001