Časopis Umělec 2002/4 >> Vztahová estetika Přehled všech čísel
Časopis Umělec
Ročník 2002, 4
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Vztahová estetika

Časopis Umělec 2002/4

01.04.2002

Nicolas Bourriaud | theory | en cs

Časoprostor v umění devadesátých let
“Vztahové” postupy (pozvání, castingy, setkání, společné prostory, schůzky atd.) jsou jen jakýsi repertoár společných forem, vehiklů, jejichž prostřednictvím se rozvíjejí zvláštní myšlenky a osobitý vztah ke světu. Ani pozdější forma, kterou umělec dá své vztahové produkci, není neměnná: tito umělci chápou svoji práci pod trojím úhlem pohledu, jednak estetickým (jak to materielně “přeložit”?), historickým (jak se zapsat do rámce uměleckých referencí?) a sociálním (jak najít koherentní postoj ve vztahu k současnému stavu produkce a sociálních vztahů?). Najdou-li tyto praktiky svoje formální a teoretické znaky v konceptuálním umění, ve Fluxusu nebo minimálním umění, pouze jich použijí jako slovníku, jako lexikálního podstavce. Jasper Johns, Robert Rauschenberg a Noví realisté se opřeli o ready-made a rozvinuli svoji rétoriku předmětu a svůj sociologický diskurs. Pokud se vztahové umění odvolává na konceptuální situace a metody nebo na inspiraci Fluxusem, či na Gordona Matta-Clarka, Roberta Smithsona, Dana Grahama, artikuluje tak způsoby myšlení, které s jejich nemají vůbec nic společného. Opravdová otázka by byla spíše tato: které jsou správné způsoby expozice ve vztahu ke kulturnímu kontextu a ve vztahu k dějinám umění tak, jak se dnes aktualizují? Například video se dnes stává dominantním nosičem: ale jestli například Peter Land, Gillian Wearing nebo Henry Bond dávají přednost nahrávání na video, pořád ještě to nejsou “umělci videa”. Toto médium se však jednoduše jeví jako nejzpůsobilejší k formalizaci některých činností, některých projektů. Jiní umělci tak produkují systematickou dokumentaci o své práci, berou si tak lekce konceptuálního umění, ale na zásadně odlišné estetické bázi: vztahové umění se více inspiruje pružnými procesy, které řídí společný život, ale je daleko od administrativní racionality, která jej zakládá (forma notářsky ověřené smlouvy, která je všudypřítomná v umění šedesátých let). Můžeme hovořit o komunikaci, ale i tady se dnešní umělci znovu umísťují na protipóly toho, jak umělci používali média v předchozí dekádě: tam, kde se dříve věnovali vizuální podobě masové komunikace a ikonám lidové kultury, nyní Liam Gillick, Miltos Manetas nebo Jorge Pardo pracují na redukovaných modelech komunikačních situací. Můžeme to interpretovat jako změnu v kolektivní sensibilitě: nyní hraje skupina proti masám, sousedství proti propagandě, “low tech” proti “high tech”, hmatatelné proti viditelnému. A hlavně každodenost se dnes jeví jako podstatně plodnější terén než “lidová kultura” – což je forma, která existuje jen v protikladu k “vysoká kultuře”, skrze ni a pro ni.
Abychom ukončili jakoukoli polemiku kolem tzv. návratu ke “konceptuálnímu” umění, připomeňme, že tyto práce nijak neoslavují imateriálno: žádný z těchto umělců nedává přednost “performancím” nebo konceptu, slovu, které tady už příliš mnoho nezajímá. Jedním slovem neexistuje už primát pracovního procesu nad způsoby materializace této práce (v protikladu k process artu a ke konceptuálnímu umění, které měly tendenci fetišizovat mentální proces na úkor objektu). Ve světě, který tito umělci budují, naopak předměty tvoří integrální součást jazyka a jedno i druhé je považováno za vektor vztahů k druhému: předmět je určitým způsobem stejně imateriální jako telefonní hovor; a dílo, které spočívá ve večeři s polévkou, je stejně materiální jako nějaká socha. Toto svévolné oddělení gesta a formy, kterou produkuje, je tady zpochybněno, je to samotný obraz současného odcizení: umně udržovaná iluze, až po umělecké instituce, že objekty omlouvají metody a že účel umění ospravedňuje malost intelektuálních i etických prostředků. Objekty a instituce, rozvrh a díla jsou výsledkem jednak mezilidských vztahů – neboť konkretizují sociální práci – a jednak vztahových producentů – neboť zase organizují způsoby společenskosti a regulují mezilidská setkání. Dnešní umění nás tak přivádí k odlišnému vnímání vztahů mezi časem a prostorem: ostatně je to zejména pojednáváním této otázky, co nabývá svou základní originalitu. Co je totiž konkrétně vyprodukováno umělci jako Liam Gillick, Dominique Gonzalez-Foerster nebo Vanessa Beecroft? Co v poslední instanci konstituuje předmět jejich práce? Abychom ustavili nějaké porovnávací elementy, museli bychom nakousnout dějiny užitné hodnoty umění: když si sběratel kupoval dílo Jacksona Pollocka nebo Yves Kleina, kupoval si nad rámec svého estetického zájmu i vytyčovací kolík dějin v pohybu. Stával se majitelem historické situace. Včera, když jsme si kupovali Jeffa Koonse, byla to spíše hyperrealita umělecké hodnoty, která byla vypíchnuta vpřed. Co jsme si koupili jiného, vlastníme-li dílo Tiravanija nebo Douglase Gordona, ne-li vztah ke světu konkretizovanému objektem, který sám o sobě determinuje naše vztahy vůči tomuto vztahu: vztah ke vztahu.

Poznámky:
1. Jean-François Lyotard: Le postmodernisme expliqué aux enfants, Poche-Biblio, str. 108.
2. Michel de Certeau : Maničres de faire, Idées – Gallimard.
3. Louis Althusser: Ecrits philo-sophiques et politiques; Stock-IMEC, 1995, str. 557.
4. Michel Maffesoli: La Contemplation du monde, Grasset, 1993.
5. Hubert Damisch: Fenetre jaune cadmium, vyd. Seuil.
6. Thierry de Duve: Essais datés, vyd. La Différence, 1987.
7. Emmanuel Lévinas: Ethique et infini, Poche Biblio, str. 93.
8. Serge Daney: Persévérance, vyd. P.O.L., 1992, str. 38.
9. Tzvetan Todorov: La vie commune, vyd. Seuil, 1994.
10. Hubert Damisch: Fenętre jaune cadmium, vyd. Seuil, str. 76.





Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

MIKROB MIKROB
"Sto třicet kilo tuku, svalů, mozku a čisté síly na současné srbské umělecké scéně soustředěných do 175 cm vysokého, 44 let starého těla. Jeho majitel je známý pod množstvím jmen, včetně pojmenování Bambus, Mexikán, Ženich, Sráč, ale nejčastěji je známý jako hrdina všech ztroskotanců, bojovník za práva bezdomovců, lidový umělec, bavič maloměšťáků, domácí anarchista, sběratel desek, milovník…
Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec
Redakční okruh Umělce se rozhodl k vyhlášení deseti jmen umělců, kteří podle názoru jeho členů (Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Ivan Mečl, Tomáš Pospiszyl a Karel Císař) mají zásadní význam pro českou výtvarnou scénu 90. let. Po dlouhé diskusi, na které jsme si ujasňóvali kritéria, jsme se dostali k určitým jménům, která z mnoha důvodů považujeme za důležitá pro situaci u nás i naši prezentaci…
Nick Land — experiment s nehumanismem Nick Land — experiment s nehumanismem
Nick Land byl britský filozof, který už není, aniž by byl mrtev. Jeho takřka neurotický zápal pro šťourání se v jizvách skutečnosti svedl nemálo nadějných akademiků na obskurní cesty tvorby, která obtěžuje svou původností. Texty, které po něm zůstaly, dosud spolehlivě znechucují, nudí a pudí k vykastrování jejich zařazením do „pouhé“ literatury.
Afričtí upíři ve věku globalizace Afričtí upíři ve věku globalizace
"V Kamerunu se hojně šíří fámy o zombie-dělnících, kteří se lopotí na neviditelných plantážích podivné noční ekonomiky. Podobné příběhy, plné posedlé pracovní síly, pocházejí z Jihoafrické republiky a Tanzanie. V některých z nich se nemrtví na částečný úvazek po celonoční lopotě namísto spánku budí ráno vyčerpaní."