Časopis Umělec 2006/2 >> Estetizace utrpení: Portraits of Ashoura Přehled všech čísel
Estetizace utrpení: Portraits of Ashoura
Časopis Umělec
Ročník 2006, 2
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Estetizace utrpení: Portraits of Ashoura

Časopis Umělec 2006/2

01.02.2006

Vít Šisler | review | en cs

Portraits of Ashoura, The Townhouse Gallery, Káhira, 9. 4. – 30. 4. 2006

Výstava Portraits of Ashoura představila veřejnosti poslední práce egyptské fotografky Nermine Hammam. Digitálně upravené snímky zachycují ší`itský rituál ‘Ášúrá, během nějž si muži připomínají mučednictví Muhammadova vnuka Husajna prostřednictvím sebetrýznění. Tato kontroverzní tradice, zakázaná v několika muslimských státech a široce diskutována i ší`itskými duchovními, je pro svou vizuální přitažlivost důležitým prvkem mediálního obrazu islámu. Nermine Hammam ve svém složitě komponovaném díle vědomě pracuje jak s manipulativními postupy a estetizací převzatými z reklamního průmyslu, tak s asociacemi násilí a hrozby, které provázejí islám v západních masmédiích.

The Townhouse Gallery

Galerie Townhouse vznikla v roce 1998 uprostřed živé části káhirského Downtownu, v těsném sousedství autoopraven a klempířských dílen. Od počátku se významným způsobem podílí na formování podoby místní nezávislé umělecké scény. Galerie Townhouse, Karim Francis a Mašrabíja iniciovaly v letech 2000 a 2001 festival Nitáq, jehož druhý ročník byl zahájen ve stejný den jako Káhirské bienále a nabídl inspirující paralelu tradičnímu pojetí oficiální výstavy. Důrazem na multimediální instalace a konceptuální umění narušil Nitáq vzorce, v jejichž rámci v Egyptě probíhala dosavadní produkce a reflexe výtvarného umění. Po dlouhou dobu byla jediným sponzorem výtvarného umění vláda a její patronát se významnou měrou podílel na udržování statu quo a reprodukci nekonfliktního umění. Iniciativy soukromých galerií proto poskytují důležitý prostor pro alternativy k formalismu zavedených institucí a dekorativnímu umění ovládajícímu trh.
Townhouse je ambiciózní projekt, překračující obvyklé asociace spojené se soukromou galerií. Důležitá rozhodnutí, týkající se galerie a aktivit s ní spojených, která se mohou dotknout jejího okolí, jsou diskutována s obyvateli a soukromníky ze sousedství na pravidelných setkáních. V galerii jsou zaměstnáni místní lidé, na drobné technické práce a opravy jsou najímáni okolní řemeslníci. Přízemí budovy slouží jako modlitebna pro lokální komunitu. V prostorách galerie vzniká knihovna zaměřená na současné výtvarné umění, v horním patře probíhají promítání a divadelní představení. Četné aktivity galerie jsou cíleny na širší veřejnost a přenášejí výstavy a performance do káhirských ulic.
Prostory Townhouse se před časem rozrostly o unikátní halu opuštěné továrny v těsné blízkosti dosavadní budovy. Právě v tomto syrově industriálním prostředí proběhla výstava Portraits of Ashoura.

‘Ášúrá
Rituály, zachycené fotografiemi Nermine Hammam, bývají nejčastěji spojované s ší`itským islámem, ačkoli jejich původ sahá do předislámské historie. Jako ‘Ášúrá (v arabštině odvozenina od slova „desátý“) se dnes označuje desátý den měsíce muharramu, kdy vrcholí tryzna za Muhammadova vnuka Husajna, zabitého v roce 61 hidžry (680 n.l.) v bitvě u Karbalá. Stejný den však bývá muslimy tradičně vzpomínán také jako den, kdy archa Noemova spočinula na pevné zemi, narodil se prorok Ibráhím (Abrahám) a v Mekce byla postavena Ka’aba. Na tentýž den připadá i Jom Kippur, tak jak byl slaven židovskými kmeny v Medíně. Zatímco v sunnitském islámu je ‘Ášúrá připomínána modlitbami a doporučeným, leč nepovinným půstem, v ší’e jde o stěžejní náboženský svátek s mnoha symbolickými, ideologickými a politickými konotacemi.
Po smrti proroka Muhammada byla muslimská obec postavena před nutnost zvolit jeho nástupce a vůdce vznikajícího státního útvaru. Volbu, která padla na Abú Bakra, od počátku odmítali stoupenci Muhammadova zetě a bratrance ‘Alího (odtud označení ší’a, neboli ší’at ‘Alí, strana ‘Alího). Po celou dobu vlády sunnitských chalífů zpochybňovali ší’itští duchovní jejich legitimitu. Podle nich přešel chalífát po ‘Alího smrti na jeho nejstaršího syna Husajna. Ve zmiňované bitvě u Karbalá se Husajn, mířící se svými společníky do iráckého města Kúfy, kde se chtěl nechat prohlásit chalífou, střetl s mnohonásobnou přesilou umajjovských vojsk a byl zabit.
Husajnova smrt u Karbalá je dodnes symbolem odporu proti nespravedlivé a tyranské vládě a vědomé osobní oběti pro věc víry. Takto byla její symbolika použita v průběhu islámské revoluce v Íránu či občanské války v Libanonu, ze stejného důvodu byly rituály spojené s ‘Ášúrá zakázány v Iráku za vlády Saddáma Husajna. V širším významu ovšem průběh tryzny připomíná staleté náboženské pronásledování ší’y ze strany vládnoucích chalífů a osobní oběti ší’itských imánů a mučedníků. (Toto vnímání se odráží i v hesle „Každý den je ‘Ášúrá a každá zem je Karbalá“.) Pokud jakýkoli ší’itský politik učiní v projevu narážku na události u Karbalá, může si být jist, že bude posluchači okamžitě pochopen a vzbudí hlubokou emotivní reakci (např. ájatolláh Chomejní během irácko-íránské války). V evropském kontextu se jedná o těžko představitelný fenomén, podobně jako by současní politici běžně odkazovali na křivdy spáchané v době Karla Velikého.
‘Ášúrá začíná rytmickými recitacemi doprovázenými voláním „Já, Husajn“, kdy se muži, stojící nebo pohybující se okolo v kruzích, tlučou dlaní do prsou na připomínku Husajnova utrpení. Mnohahodinový rytmický zpěv, monotónní údery a tanec mohou spolu s hlubokým náboženským prožitkem vést ke stavu podobnému transu. Pro mnoho účastníků se projevy tryzny omezují na výše uvedené, jiní se nadto řežou nožem do čela nebo bičují ostrými důtkami. Tyto extrémní projevy ovšem nejsou široce přijímané, v Íránu je sebezraňování oficiálně zakázáno. Přesto je stále součástí ‘Ášúrá v některých ší’itských oblastech Iráku, Indie, Bahrajnu a Libanonu, kde Nermine Hammam ve městě Nabátíja nafotila své snímky.
Vizuální atraktivita flagelantství a sebezraňování je velmi často využívána světovými, zvláště západními médii. Detailní záběry zkrvavených mužů a jejich transu podobného tance zákonitě asociují fanatismus a bezprostřední násilnou hrozbu a tyto asociace se díky přetrvávajícímu monolitickému vnímání islámu přenášejí na islámský svět jako celek. V sunnitském diskurzu jsou přitom tyto praktiky široce odmítány a i v rámci ší’y jde o menšinový jev. Digitálně upravené fotografie Nermine Hammam nabízejí mnoho způsobů čtení a odkazují ke všem výše uvedeným vrstvám.

Manipulace Nermine Hammam
Nermine Hammam se narodila roku 1967 v Káhiře, vystudovala ve Spojených státech na New York University Tisch School of the Arts. Její studijní obor – film – se svým způsobem odráží i na technice užité v Portraits of Ashoura. Po studiích se Hammam vrátila do vlasti, první samostatnou výstavu v Káhiře nazvanou Mitigation otevřela v roce 2001, shodou okolností právě v galerii Townhouse. Její fotografie byly vystaveny také v Bejrútu, Haagu a v Paříži.
V Portraits of Ashoura představuje Hammam zatím svoji nejvýraznější kolekci fotografií. Několikametrové digitální tisky jsou vystavené v prostorné tovární hale, která výrazným způsobem dotváří výsledný dojem. Barevné detailní záběry na postavy a tváře zkrvavených mužů jsou smíchány se starými fotografiemi, dokumentárními záběry, textem, sochami křesťanských světců nebo rytinami nahých žen. Vzniklá koláž svou barevností a tiskem na levný materiál vizuálně připomíná reklamní nebo politické plakáty. Fotografie navozují neodbytný dojem angažovanosti, autorka ovšem nedává divákovi žádný jednoznačný klíč k jejich interpretaci.
Estetizace krve a utrpení, se kterou Nermine Hammam pracuje, připodobňuje něčím její dílo k propagandistickým náboženským materiálům, jakými jsou třeba plakáty padlých mučedníků rozvěšované pravidelně v ší’itské části Bejrútu. Extatické pózy a výrazy vyfocených mužů korespondují s heroickými nebo mučednickými sochami a rytinami v pozadí některých snímků. Křesťanský podtext těchto sekundárních materiálů může odkazovat na paralelu mezi utrpením a obětí Husajna a Ježíše Krista. (Taková paralela se občas objevuje v orientalistickém diskurzu, srovnávány bývají i pašijové hry s ta’azíjou, divadelním zobrazením Husajnovi smrti během muharramu.)
Jiné čtení se nabízí v souvislosti s výše zmíněnou medializací ‘Ášúrá. Pro Evropany, z jejichž denní zkušenosti nábožensky motivované sebetrýznění dávno zmizelo, reprezentují expresivní výjevy zaostalý náboženský fanatismus a vyvolávají pocity znechucení, odporu a ohrožení zároveň. Nermine Hammam si je podobných konotací vědoma a záměrně s nimi pracuje. Obraz ší’itského mladíka s extaticky přivřenýma očima, zpoza něhož vystupuje rytina nahé mladé ženy, nabízí čtení v kontextu islámského popisu ráje, kde na mučedníky na stezce Boží čekají krásné húrisky, jakož i narážku na zjednodušené podání západních médií, kdy je rajská odměna vysvětlována jako jedna z hlavních motivací pro teroristické útoky. Obdobně silnou a rozporuplnou reakci vyvolá fotografie malého chlapce, kterého na hlavě zraňuje jeho otec. Pro určitou část ší’itského publika může jít o pochopitelné zapojení syna do posvátného rituálu, pro jiné muslimy a drtivou většinu Evropanů o zavrženíhodný akt. (Snímek opět nepostrádá určité ideologické konotace, fotografie dětí, zraňovaných během ‘Ášúrá svými rodiči, zaplňují každoročně např. izraelská média.)
Výrazným rysem díla Nermine Hammam je i reklamní a marketingová stylizace, díky které vybrané snímky působí jako scény z akčních filmů a her nebo pop-kulturní dekorace.
Paradoxně nejsilnější záběry na výstavě pocházejí nikoli z vlastního rituálu, ale zachycují scény bezprostředně po něm, kdy se zranění a vyčerpaní mladíci probírají z extáze, objímají se, vyrážejí na cestu domů nebo se navzájem fotí mobilními telefony. Intimita zachycených scén kontrastuje jak s použitým formátem, tak s reálným pozadím snímků, kde pouliční výzdoba a plakáty stále odrážejí patos mučednictví a heroismu. Vyčerpaný a nečinný mladík se skloněnou hlavou, kterého na vozidle míjí transparent přirovnávající boj Libanonců s Izraelem k utrpení v Karbalá, je přitom typ výjevu nevyhledávaný a nereprodukovaný ani západními, ani blízkovýchodními médii. Dílo Nermine Hammam se tu dotýká fascinujícího momentu v celosvětové výměně obrazů a významů; scén, které mediálním přirozeným výběrem obvykle neprocházejí.

www.thetownhousegallery.com
www.nerminehammam.com





Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Kulturní tunel II Kulturní tunel II
V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.
Nick Land — experiment s nehumanismem Nick Land — experiment s nehumanismem
Nick Land byl britský filozof, který už není, aniž by byl mrtev. Jeho takřka neurotický zápal pro šťourání se v jizvách skutečnosti svedl nemálo nadějných akademiků na obskurní cesty tvorby, která obtěžuje svou původností. Texty, které po něm zůstaly, dosud spolehlivě znechucují, nudí a pudí k vykastrování jejich zařazením do „pouhé“ literatury.
No Future For Censorship No Future For Censorship
Author dreaming of a future without censorship we have never got rid of. It seems, that people don‘t care while it grows stronger again.
Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec
Redakční okruh Umělce se rozhodl k vyhlášení deseti jmen umělců, kteří podle názoru jeho členů (Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Ivan Mečl, Tomáš Pospiszyl a Karel Císař) mají zásadní význam pro českou výtvarnou scénu 90. let. Po dlouhé diskusi, na které jsme si ujasňóvali kritéria, jsme se dostali k určitým jménům, která z mnoha důvodů považujeme za důležitá pro situaci u nás i naši prezentaci…