Časopis Umělec 2000/3 >> Konec světa s otazníkem / (Konec světa?) Přehled všech čísel
Konec světa s otazníkem / (Konec světa?)
Časopis Umělec
Ročník 2000, 3
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Konec světa s otazníkem / (Konec světa?)

Časopis Umělec 2000/3

01.03.2000

Ada Krnáčová-Gutleber | review | en cs

Před několika dny byla v nově rekonstruovaném Paláci Kinských na Staroměstském náměstí ve velíně Národní galerie zahájena výstava s názvem Konec světa? Autorem námětu a hlavním kurátorem výstavy je generální ředitel Národní galerie Milan Knížák.
Patrně každý recenzent, který se o této výstavě rozhodne napsat, se setká se stejným problémem. Z jakého hlediska má hodnotit výstavu, která v rámci konceptu postrádá jakýkoliv koncept, kromě jediného: úporné snahy vystavit co nejvíc exponátů vesměs z depozitáře Národní galerie? Postačí, když se dá dohromady pestré pele-mele toho, co tzv. tisíciletí výtvarné kultury vygenerovalo, vše se uspořádá do několika ideových bloků a prohlásí se to za výstavu? Hlediska mohou být dvě. První je pohled na funkci a postavení Národní galerie jako "kamenné" instituce, tzv. hrobky umění (Adorno), a druhé hledisko je vnímání výtvarného umění v současnosti. Nicméně, jak otazník v názvu naznačuje, je to na pováženou.
První hledisko úzce souvisí s osobou generálního ředitele Milana Knížáka, který správně pochopil nikoli významové, ale topografické postavení paláce Kinských v rámci Prahy. V epicentru turistického kvasu nechal nainstalovat výstavu, která nesporně přiláká armádu návštěvníků. Je to vskutku zábavná podívaná, která zahrnuje od Adama po mikročip asi všechno, co kdy vzešlo z umělcova štětce či počítače. Můžeme zde najít v zajímavé konstelaci díla Otto Guttfreunda, Ivana Voseckého, Petra Pastrňáka a Barbary Benish, nebo Silvera, Josefa Čapka, Otto Guttfreunda, Karla Pauzera, I. Zívra, Adrieny Šimotové a dílo Nadi Rovderové instalované nad hydrantem a pouhým okem nepostihnutelné. Labužníci lpějící na instalační dokonalosti a logice si jistě pochutnají na dalších inovativních přístupech, jak umístit výtvarné dílo v prostoru, především pod úroveň očí, případně vysoko nad ní. V dalších prostorách se nacházejí kombinace jako například fotografie Veroniky Bromové, instalace Jiřího Příhody a Sv. Jan Křtitel opřený o zeď, případně instalace Kateřiny Vincourové a obraz Sv. Jeronýma od M. Willmanna atd., abychom vyjmenovali jenom některé shluky umělců. Na dvou patrech paláce můžeme tedy najít práce, které se ocitají ve vzájemných vztazích nikoli díky vnitřní kauzalitě, ikonografickým souvislostem nebo snad rafinované koncepci založené na detekci myšlenkového procesu autorů, která podnítila vznik děl, ale díky jednoduché přímé úměrnosti, která vychází z poměrů děl různých uměleckých technik k výstavní ploše paláce Kinských. Doba vzniku a historická souvislost vzniku artefaktů se zdá být irelevantní, podobně jako kontext a v souvislosti s ním i možné paralely se současným uměním. Takže matematika.
Konečně výstava, na které můžeme klidně odložit jakoukoliv i sebemenší ambici konfrontovat se s náročným kunsthistorickým počinem. Můžeme se tedy nechat klidně bavit. Ostatně, nemá vlastně umění taky bavit? Má, ale záleží na tom, jaké umění a na jaké úrovni a která instituce celý ten špás zaštiťuje. Při vší benevolenci k současnému trendu "bavit se a bavit za každou cenu" a toleranci různých názorů na tyto přístupy, něco není košer. Má Národní galerie splňovat stejnou bavičskou funkci jako nejmenovaná, v zemi České nejoblíbenější soukromá komerční televize, která svojí deklarovanou rudimentárností v každém ohledu neskrývá svoji prvoplánovost? Národní galerie je prozatím veřejnoprávní instituce a zatím ještě ne soukromá.
Toto zjištění, jakkoliv hrůzostrašně může někomu znít, nás přímo vybízí k přechodu k druhému hledisku, k zamyšlení se nad vnímáním současného umění. Výstava, která v paláci Kinských zaplní letní období, je zřejmě výsledkem zjištění, že umění, zejména to výtvarné, je
ve světě proklamované globalizace v globále marginální, tudíž v rámci koncepce funguje jako ilustrátor. Tento pohled je ale neúnosný a povrchní, protože je nesrozumitelný. Jak máme například chápat v této koncepci apokalypsu? Jako konec nebo v její původním významu jako "odhalení" či "zjevení"? Ale čeho? Co vlastně odhaluje výstava? Obsah depozitáře Národní galerie? Na jedné straně chápu averzi vůči verbalizaci výtvarného umění, které se dopracovalo do stadia nesrozumitelnosti a samoúčelu. Na druhé straně myslící složky v každém oboru jsou esencí a podmínkou jeho vývoje a přetrvávání, Národní galerii nevyjímaje. Výstava, která je tak "globální", jak je tomu v případě Konce světa?, nevyvolává konflikt. Zaručuje bezkonfliktní prostor ve společnosti, kde se postupně ztrácí touha orientovat se. Problém je, že sami umělci, ačkoliv se snaží vymezit a osvobodit se od teorie a historie umění, jsou jejich konzumenty a komplici.
Právě v období globalizace vnímáme paradoxně své okolí plastičtěji a víc intimně. Vlastní identita, jakožto identita počinů začíná být důležitější nežli globální understatement. A ačkoliv se mnohdy smysl nějakého díla vyvodí spíš z doby, na kterou se odvolává, než z doby, kdy vzniklo, je důležitý prostor, čas a tudíž i kontext, který vznik determinuje. To by mělo být bráno v potaz i v případě výstavy Konec světa? A co veřejnost? Je vůbec důležitá ? Určitě ano. Funguje jako lakmusový papírek, ale nikoli s ambicí kritického pozorovatele, nýbrž ve funkci spolupachatele. Je chycen do pasti zjednodušeného vnímání – estrády. Zase jednou se to někomu povedlo.
Nicméně je to ale "zajímavá podívaná". Letní program se povedl. Palác Kinských je zrekonstruován a možná se i muzeum-shop po čase vzpamatuje a bude kromě "typických" loutek, neodmyslitelně doplňujících kolorit Staroměstského náměstí, nabízet i zboží, které souvisí s muzeem umění, nikoli s levnou pouťovou atrakcí, která je turistům beztak nešetrně vnucována na každém kroku. Snad se při koncipování dalších výstav bude přihlížet na intelektuální potenciál odborných zaměstnanců Národní galerie, kterých i když stále ubývá, přece jenom několik zbylo. Prospělo by to renomé instituci. V létě ten Konec světa? možná ani tak nevadí, ale blíží se podzim a turistů bude postupně ubývat.

Konec světa? Kurátor Milan Knížák. Národní galerie, palác Kinských, Staroměstské náměstí, Praha 1. Od 26.5. do 19.11. 2000.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

MIKROB MIKROB
"Sto třicet kilo tuku, svalů, mozku a čisté síly na současné srbské umělecké scéně soustředěných do 175 cm vysokého, 44 let starého těla. Jeho majitel je známý pod množstvím jmen, včetně pojmenování Bambus, Mexikán, Ženich, Sráč, ale nejčastěji je známý jako hrdina všech ztroskotanců, bojovník za práva bezdomovců, lidový umělec, bavič maloměšťáků, domácí anarchista, sběratel desek, milovník…
Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona
V oblasti kultury již není nic, co by nebylo použito, vyždímáno, obráceno naruby a v prach. Klasickou kulturu dnes dělá „nižší vrstva“. Ve výtvarném umění jsou někdy umělci pro odlišení nazýváni výtvarníky. Ostatní umělci musí hledat v jiných vodách a bažinách, aby předvedli něco nového, jiného, ne-li dokonce ohromujícího. Musí být přízemní, všední, političtí, manažerští, krutí, hnusní nebo mimo…
Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec
Redakční okruh Umělce se rozhodl k vyhlášení deseti jmen umělců, kteří podle názoru jeho členů (Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Ivan Mečl, Tomáš Pospiszyl a Karel Císař) mají zásadní význam pro českou výtvarnou scénu 90. let. Po dlouhé diskusi, na které jsme si ujasňóvali kritéria, jsme se dostali k určitým jménům, která z mnoha důvodů považujeme za důležitá pro situaci u nás i naši prezentaci…
Magda Tóthová Magda Tóthová
Práce Magdy Tóthové zpracovávají moderní utopie, sociální projekty a jejich ztroskotání s pomocí výpůjček z pohádek, bájí a science fiction. Probírají osobní i společenské otázky nebo témata soukromého a politického rázu. Personifikace je dominantním stylovým prostředkem všudypřítomné společenské kritiky a hlavní metodou užívání normotvorných prvků. Například v práci „The Decision” („Rozhodnutí“)…