Časopis Umělec 2005/2 >> "Leipzig Lens" míří do Ameriky Přehled všech čísel
"Leipzig Lens" míří do Ameriky
Časopis Umělec
Ročník 2005, 2
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

"Leipzig Lens" míří do Ameriky

Časopis Umělec 2005/2

01.02.2005

Susanne Altmann | fotografie | en cs de

Z lipské Vysoké školy grafiky a knižního umění se vyklubalo jedno z nejzajímavějších středisek fotografie v Německu – a sebevědomě se ukazuje celému národu.

Pomalu se trhají malířstvím sycená oblaka, která po několik let – po právu – zahalovala obraz Lipska a bránila tak diferencovanějšímu pohledu na toto středisko umění. Kvalita se zde mohla v tichosti rozvíjet. Nyní se našemu pohledu odkrývá také živá fotografická scéna, která tu na půdě Vysoké školy grafiky a knižního umění (HGB) existuje již od osmdesátých let 20. století. Mezi tehdejší učitele patřili např. Arno Fischer a Evelyn Richter; mezi pozdější absolventy např. Tina Bara nebo Gundula Schulze-El Dowy. Jejich neokázalé, často společenskokritické fotografie lidí, jakési inventury pozdně socialistických a postsocialistických podmínek, se ale brzy dostaly do tvůrčí krize: v třenicích s mocnou düsseldorfskou školou zde došlo ke změně postojů.
Mezi ty, kdo záhy odmítli Cartier-Bressonův „rozhodující okamžik“ a soustředili se na věcné studie architektury, patřil Matthias Hoch, dnes známý díky svým snímkům izolovaných městských fragmentů, jejichž prostřednictvím zkoumá zaměnitelnost evropských velkoměst. Tehdy byl Hoch jedním z prvních fotografů, kteří zavrhli černobílou fotografii. Také jeho kolega Hans Christian Schink, který promoval v roce 1991, se uchýlil k věcným, liduprázdným snímkům zástaveb a stal se známým díky své precizní dokumentaci Přestavby Východu (Umbau Ost). Jeho „betonový“ cyklus Dopravní projekty německé jednoty (Verkehrsprojekte deutsche Einheit) považuje mladší generace fotografů už skoro za klasiku.
Na počátku devadesátých let povolali do Lipska dva umělecké fotografy, kteří výrazně ovlivnili tamější studenty a udělali z Lipska jednu z nejdůležitějších adres příslušného vzdělání: Timma Rauterta a Joachima Brohma. Brohm se v osmdesátých letech věnoval jako jeden z prvních německých fotografů bledé barevnosti nevýrazných, periferních kulturních prostor (převážně v Porúří) a přenesl tento svůj zájem také do výuky. Současně podal v knižní publikaci AREAL historický dokument o mnichovské průmyslové zóně v období transformace, na němž pracoval více než deset let. Jeho studenti v podobném duchu trpělivě prozkoumávají periferní městské oblasti a zachycují jejich podvratnou sílu při vytváření identity. Nejlepším příkladem práce Brohmových studentů je publikace, která vyšla v roce 2002 pod názvem psychoscape a která si bere na mušku změny v chápání urbanismu a krajiny. Od roku 2003 sedí Joachim Brohm v křesle lipského rektora a výukou svých studentů pověřil hostující profesory, například kanadského umělce Roye Ardena či koncepčního průzkumníka periferií Borise Sievertse. Ten své studenty vysílá do chabě osvětlených okrajových částí města, do krajin poničených průmyslem a do městské divočiny – všeho je v postsocialistickém Lipsku dostatek. Prezentace Brohmových chráněnců – až na nepatrné výjimky – jsou ve shodě s tematikou častokrát drsné a přeplněné architekturou.
V roce 2002 se na obraze Lipska objevila další důležitá postava – Boris Michajlov. Michajlov přijel z Charkova na pozvání svého kolegy Helfrieda Strauße na roční výměnný pobyt v rámci programu DAAD a jeho kurzy byly určeny studentům všech tříd. Jak sám přiznává, začátek byl pro něj těžký. U studentů postrádal iniciativnost a mezi komerčně stylizovanými exteriéry nového východního Západu se necítil dobře. Navíc měl pocit, že jeho vlastní tvořivá síla trpí nadměrnou nabídkou obrazů. „Co tady mám ještě fotografovat...“ stěžoval si. Na konci svého pedagogického působení však přece jen předložil divákům křiklavé panoptikum, v němž figurovaly převážně postavičky z okraje berlínské společnosti. Výstava měla svou německou premiéru v galerii HGB. Zároveň pyšně představil výsledky práce svých studentů za posledních dvanáct měsíců. V centru dle očekávání silně zalidněných motivů byla studijní cesta do Oděsy, během níž byly prolomeny poslední ledy mezi melancholicko-humorným Ukrajincem a mladými Němci. Dnes je tato cestu na Krym ve škole už skoro mýtem a na různých školních výstavách se stále vynořují motivy z ukrajinských pláží i všedního života Ukrajinců.
Fotografiemi nejednou prosvítá, a to nejen v případě studentů Borise Michajlova, rukopis mistra, ač si jej žáci přivlastňují s různou mírou nápaditosti. Jedním z pedagogů, jehož studenti rozhodně nevystupují jako jednotná stylová či motivická rodina, je Timm Rautert. Značná část z nich se však může chlubit výřečností a radostí z dialogu: v této třídě se bez ustání proklepává nedávná historie fotografie a zkoumají se její nové možnosti. A tak je to spíš radost z experimentování v konceptuální oblasti, co patří k charakteristickým znakům této odborné a mistrovské třídy. Energický profesor spolu se svým tehdejším asistentem Florianem Ebnerem cíleně rozvíjel termín „Rautertovi žáci“ a vytvořil z něj tímto generálským způsobem značku kvality. Práce svých žáků posílá pravidelně na skupinová turné. V roce 2003 byly na výstavě Silver & Gold (Stříbro a zlato) na čtyřech místech Německa představeny práce čtrnácti studentů včetně jejich profesora. Krátce nato následovala iniciativa Kalte Herzen (Chladná srdce), které se zúčastnilo již třicet tři účastníků; před časem vyrazili na turné, mj. do Polska a Velké Británie. Každá taková akce je vždy s obchodnickou chytrostí doprovázena exkluzivní edicí – díla se tak za mírné ceny dostanou do oběhu a do jisté míry lze tímto způsobem krýt průběžné náklady. Bezpochyby jsou tu velmi nápomocny vynikající osobní kontakty mentora s nakladateli, jako jsou Steidl, Schaden nebo Walther König, u nichž doprovodné publikace vycházejí.
I když zpočátku ohrnovali v jiných třídách nad kolektivním aktivismem Rautertovy skupinky trochu nos, bylo toto snažení silnou pohnutkou k oživení klimatu v oboru fotografie (a koneckonců i v celé akademické obci). Zásada Präsent sein! (Být u toho!) se vštěpuje mladým fotografům a je – přestože množství naivně bezprostředních autoportrétů zpočátku míjelo cíl – dobrým prostředkem pro přežití v divočině skutečného světa. Ne nadarmo inscenovala Rautertova třída před nedávnem sama sebe v barokní drapérii na pozadí červené stěny jako heterogenní stádo domácích a divokých zvířat. Že by plaidoyer za ochranu ohrožených druhů?
Úspěšné stáje si všimli nejen obyvatelé Lipska. Ty nejzajímavější projekty z biotopu HGB si s bezchybným loveckým instinktem vybírá galerista Judy Lybke z berlínské a lipské galerie Eigen + Art. Naposledy se to týkalo mladé fotografky Ricardy Roggan, která se spartánskými scénáři působivě portrétuje kusy nábytku z uzavřené minulosti NDR. Loni v létě přenechal Lybke celou lipskou galerii na devět týdnů hrstce absolventů, kteří zde ve vlastní režii připravili výstavu Just good news for people who love bad news (Dobré zprávy pro lidi, kteří milují špatné zprávy). Mezi deseti aktivními umělci se objevili i Falk Haberkorn a Sven Johne. Oba kolegové tehdy plánovali uměleckou spolupráci na mezitím již absolvované fotografické cestě podzimním východním Německem. Možná jim ale už od počátku bylo jasné, že s přibývající vzdáleností od vysokoškolského provozu bude společných akcí, jako byly přehlídky Silver & Gold nebo výstava v Eigen + Art, stále ubývat a že si budou muset pomoci sami. Povzbuzeni úspěšným modelem producentských galerií, které příkladně zavedli malíři ze spolku LIGA a v nichž důstojně pokračovaly galerie Echolot a Rekord, se Haberkorn a Johne spolu se svým bývalým spolužákem Frankem Bergerem rozhodli pustit se rovnou do veřejných výstav a možná i na umělecký trh.
A jako již mnohokrát dříve i zde stojí v pozadí celého podniku Judy Lybke – jako duchovní opora a záruka dobrých kontaktů; a ne tak úplně z čiré nezištnosti. Každý z umělců, který tu je totiž „vyprodukován“, se může na krátkou či delší dobu přidat k okruhu lidí kolem galerie Eigen + Art – tak tomu alespoň bylo v případě spolku LIGA. V současné době však o tom ještě nemůže být ani řeč, protože produkční práce teprve začíná.
Na začátku se tu sešlo dvacet lipských fotografů a dalších umělců, kteří byli ochotni a schopni složit podvakrát nemalý roční příspěvek 1500 eur do společné pokladny. Dalším krokem bylo pozvat k přijímacímu pohovoru potenciální galeristy – pro budoucí zaměstnavatele poněkud absurdní situace, jak vzpomíná Falk Haberkorn. Volba padla na kulturního manažera Sebastiana Klemma, který (světe, div se!) absolvoval nejen dlouhodobou praxi v galerii Eigen + Art, ale vystudoval také ekonomii. Během příštích 24 měsíců by měl uvést projekt do stavu, kdy bude vykazovat zisk. Díla, která zde budou vystavena od března, nejsou vždy lehce stravitelná a není to pokaždé snadno obchodovatelné zboží. V žádném případě nelze zapřít intelektuální, diskurzní přístup lipského fotografického vzdělání, k němuž se navíc přidává rys společensky angažované, kritické relevantnosti. Sebastian Klemm hleděl vstříc vyjednáváním i komerčním očekáváním s profesionálním pragmatismem, optimisticky a bez zbytečných iluzí. Nejprve našel vhodné prostory na Brunnenstraße v čtvrti Berlin-Mitte. Pak se demokraticky diskutovalo o názvu nové galerie. A protože jeden z producentů právě četl románový fragment Franze Kafky, shodli se všichni na názvu Amerika – s důrazem na zcizovací rys písmene „k“. Název má vyjadřovat zároveň radost z objevování, cestovní horečku, podnikavost a určitou dávku opatrné sebeironie.
Na rozloze 100 m2 zárodku Ameriky se budou dvakrát ročně pořádat skupinové výstavy a pečlivě připravované dvojvýstavy. I přes převahu fotografie by to hlavně mělo být zábavné. K tomu bezpodmínečně patří sochy a instalace – pro ně mluví v Lipsku i jinde známá jména jako Alexej Meschtschanow a Andreas Grahl, kteří se rovněž nacházejí na palubě fiktivní zaoceánské plavby.
Angažovanost absolventů HGB dělá určitě radost profesorům, z jejichž tříd tato dvacítka vzešla – kromě hlavního tahouna Timma Rauterta to jsou také Astrid Klein a Joachim Brohm. Pokud půjde všechno dobře, získá vzdělávací ústav v Lipsku další rytířské pasování. Nebo řečeno slovy spoluzakladatele Ameriky Svena Johna: Proč bychom se neměli podílet na labelu „Lipsko“, dokud tak dobře funguje?




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

MIKROB MIKROB
"Sto třicet kilo tuku, svalů, mozku a čisté síly na současné srbské umělecké scéně soustředěných do 175 cm vysokého, 44 let starého těla. Jeho majitel je známý pod množstvím jmen, včetně pojmenování Bambus, Mexikán, Ženich, Sráč, ale nejčastěji je známý jako hrdina všech ztroskotanců, bojovník za práva bezdomovců, lidový umělec, bavič maloměšťáků, domácí anarchista, sběratel desek, milovník…
Le Dernier Cri  a černý penis v Marseille Le Dernier Cri a černý penis v Marseille
To člověk neustále poslouchá, že by s ním chtěl někdo něco společně udělat, uspořádat, zorganizovat ale, že… sakra, co vlastně... nám se to, co děláte, tak líbí, ale u nás by to mohlo někoho naštvat. Je sice pravda, že občas z nějaké té instituce nebo institutu někoho vyhodí, protože uspořádal něco s Divusem, ale když oni byli vlastně hrozně sebedestruktivní… Vlastně potřebovali trpět a jen si…
Magda Tóthová Magda Tóthová
Práce Magdy Tóthové zpracovávají moderní utopie, sociální projekty a jejich ztroskotání s pomocí výpůjček z pohádek, bájí a science fiction. Probírají osobní i společenské otázky nebo témata soukromého a politického rázu. Personifikace je dominantním stylovým prostředkem všudypřítomné společenské kritiky a hlavní metodou užívání normotvorných prvků. Například v práci „The Decision” („Rozhodnutí“)…
Kulturní tunel II Kulturní tunel II
V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.