Časopis Umělec 2003/1 >> Benátky jako obvykle: předávkování Přehled všech čísel
Benátky jako obvykle: předávkování
Časopis Umělec
Ročník 2003, 1
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Benátky jako obvykle: předávkování

Časopis Umělec 2003/1

01.01.2003

Janka Vukmir | benátské bienále | en cs

"Řekne-li se, že v Benátkách je všeho příliš, může to vypadat nepopulárně, ale je tomu tak. Příliš mnoho umělců, výstavy nelze spočítat, kurátory se to jen hemží, spousty konceptů, schůzek, publikací, utracených peněz, letos přibyl naprostý rekord na Celsiově stupnici; to poslední dominovalo, ale v celkovém předávkování bylo tou nejméně zajímavou přísadou. Množství míst, protagonistů i uměleckých děl vznáší otázku kritérií: zda vůbec nějaká existují, nebo zda jich není příliš. Abychom v této úvaze pokračovali, museli bychom do ní vložit další ekonomické a politické faktory globalizace atd., což není zrovna něco, čemu bychom se tu chtěli věnovat. Takže zůstává hlavní otázka - nejde o to, co dělat s omezenou schopností pozřít a strávit to, co bylo na předpis, ale o to, jaký vztah mají protagonisté Bienále k výstavní továrně, která se pokouší povýšit pozici jednotlivce nad globálnost korporací a která přitom často používá jejich prostředky a metody. Podporuje individualitu mnohost a znásobení? Nebo je to naopak?
Skutečnost je jasná: šéf, Capo di Biennale, pan Bonami se rozhodl zrušit tradiční diktát hlavního kurátora výstavy a nahradil ho skupinou pozvaných kurátorů, s tvrzením, že výsledkem snů a střetů bude diktát obecenstva. Možná tomu tak je, ale v části světa s rozvinutým trhem s uměním platí motto: ať umělec poskytuje to, co si obecenstvo žádá. To většinou odráží názor umělců a jejich galeristů, nikoli však kupujících. Nejmocnější síly aktuálního Bienále vycházejí z nově vznikajících uměleckých krajů Evropy, Asie a Afriky, které jsou stále ovládány umělci a kurátory, nikoli obecenstvem nebo zákazníky. Snad právě to jsme tentokrát v Benátkách pochopili. Myslím, že Bonami přišel s vynikajícím nápadem, ale jeho reálný smysl kolegové kurátoři nenaplnili. K smrti utahaná představa o národních pavilonech stále ještě dává smysl. Pod společnou střechou diktátu promíchaného a globalizovaného světa se vždycky najdou ideologické vlivy, které požadují změnu a uvádějí výstavy pod heslem: “Umělci všech zemí - spojte se!” Proč bychom však na Bienále neměli souhlasit se sto let starým a vytrvalým konceptem národních pavilonů? Zvláště pokud nám nabízí individuální gesta namísto globálních a my vždy považujeme individualitu za nejdůležitější.
Mezi těmito individuálními gesty se nachází kvalita konceptu Michala Kolečka pro československý pavilon 2003. Riskoval všechna globální, jednotící i individuální hlediska. Koncept spolupráce českých a slovenských uměleckých skupin nás vrací zpět k problémům, o kterých jsme se zmínili dříve: ale tentokrát je výsledek pozitivní. Představili samostatnou figuru v poloze, která je současně v souladu i nesouladu s vlastním prostředím. Tělo vystaveného symbolu se nachází ve dvojité pozici sportovce i idolu - oba známe jménem, oba známe
i jako nositele mnohovýznamových úrovní se samozřejmým rozlišením míry na lokální i globální škále. A tato jediná postava je vystavena videoprojekci plné očí diváků, kteří propadají zbožňujícímu šílenství. Celá scéna se odehrává pod tichou noční hvězdnou oblohou, tolik připomínající tu skutečnou, v jediné místnosti výstavního prostoru dvou států, v nejdiskutovanějším konceptu “národního pavilonu” celého uměleckého světa. Tady je to pravé místo, které testuje kulturu a identitu. O Kameře Scura a Kunst Fu jsem toho před přehlídkou věděla jen trochu, i když je Michal předtím prezentoval v Záhřebu, ale tady mi dílo samo řeklo, že jsou živí a že si uvědomují, kde žijí, což je v současném umění vždy ten nejzajíímavější prvek.
"




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006 Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…
Nick Land — experiment s nehumanismem Nick Land — experiment s nehumanismem
Nick Land byl britský filozof, který už není, aniž by byl mrtev. Jeho takřka neurotický zápal pro šťourání se v jizvách skutečnosti svedl nemálo nadějných akademiků na obskurní cesty tvorby, která obtěžuje svou původností. Texty, které po něm zůstaly, dosud spolehlivě znechucují, nudí a pudí k vykastrování jejich zařazením do „pouhé“ literatury.
No Future For Censorship No Future For Censorship
Author dreaming of a future without censorship we have never got rid of. It seems, that people don‘t care while it grows stronger again.
Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec
Redakční okruh Umělce se rozhodl k vyhlášení deseti jmen umělců, kteří podle názoru jeho členů (Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Ivan Mečl, Tomáš Pospiszyl a Karel Císař) mají zásadní význam pro českou výtvarnou scénu 90. let. Po dlouhé diskusi, na které jsme si ujasňóvali kritéria, jsme se dostali k určitým jménům, která z mnoha důvodů považujeme za důležitá pro situaci u nás i naši prezentaci…