Časopis Umělec 2005/3 >> Přísně veřejné / Když videoart proniká do vizuální sféry městského prostoru Přehled všech čísel
Přísně veřejné / Když videoart proniká do vizuální sféry městského prostoru
Časopis Umělec
Ročník 2005, 3
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Přísně veřejné / Když videoart proniká do vizuální sféry městského prostoru

Časopis Umělec 2005/3

01.03.2005

Mirjam Struppek | video ve veřejném prostoru | en cs de es

Düsseldorfská umělecká skupina [STRICTLY PUBLIC] se od roku 2000 zabývá přenosem mediálního umění do prostoru města. Jako projekční „plátno“ používají velké veřejné „videoboardy“ na nádražích, zastávkách, náměstích a křižovatkách. Od 30. ledna do 29. února 2004 promítali své práce na největší LED obrazovku v Berlíně, jež je instalována na rušné křižovatce na rohu Kurfürstendamm a Joachimsthaler Strasse. Deset jednominutových videí od [STRICTLY PUBLIC] a dalších šesti mezinárodních videoartistů pravidelně přerušovalo normální reklamní program. Protože je zajímal ohlas publika, požádali mě, abych vytvořila dotazník a provedla anketu s kolemjdoucími. Nějakou dobu jsem pracovala v galerii pro videoart a nyní jsem jako vystudovaná městská architektka vykročila z „bílé krychle“ zpět do svého „domovského teritoria“. S plným vědomím, že budu čelit naprosto odlišnému publiku.

Co se tedy stane, promítáte-li ve městě na velkou obrazovku videoart namísto reklamy nebo denních zpráv, pro které je běžně vyhrazena? [STRICTLY PUBLIC] vědomě intervenuje na již zřízené videoboardy a proniká do normálního programu provozovatelů. Chtějí „prolomit pravidla komerční masové komunikace, rozšířit jejich možnosti a způsoby vnímání“, jak uvádí webová stránka umělecké skupiny. Jak přesně ovlivňuje diváka tato invaze do komerční vizuální řeky? Co si myslí o tomto „novém“ umění ve veřejných prostorách lidé na ulici?
Na daném místě jsem se pohybovala dva dny. Bylo docela chladno a lidé chodili rychle, s přikrčenými rameny vypadali, jako by se chtěli chránit proti vnějšímu světu, který neustále usiluje o jejich pozornost. Jak jsem předpokládala, téměř nikdo nechtěl přerušit chůzi a věnovat čas mému dotazníku. Možná měli strach, že je to nová finta, jak něco prodat, že je to další reklamní kampaň, která je chce obrat o jejich drahocenný čas. Ani muž, který vedle mě rozdával letáky, nechtěl odpovědět na mé otázky – ze strachu, že si někdo všimne, že nepracuje. Zpozorovala jsem, jak se někteří lidé zdánlivě náhodou dívají na obrazovku, zatímco čekají na přechodu. Ale pronikly obsahy uměleckého klipu hlouběji do jejich vědomí, nebo jejich pohled zachytil jen blikající světlo? Obrátila jsem se na lidi čekající na zastávce. Měla jsem úspěch, 35 z nich na mé otázky odpovědělo. Během čekání na autobus to pro ně bylo přijatelné rozptýlení, přestože, nebo možná právě proto, že na reklamu, která je všude obklopuje, reagují nervózně. Je tedy umění vhodnou odpovědí? Anketa ukázala jasně, že jen málo diváků vůbec zpozorovalo změnu na obrazovce. Ve skutečnosti byla umělecká videa vnímána stejným způsobem jako reklamní spoty. Na druhou stranu téměř všichni přivítali myšlenku takové prezentace umění.
„Co je umění?“ – a především: „Co je vlastně videoart?“ ptali se mě mnozí. Málokdo dodal „mě umění nezajímá“. Nebo šlo jen o zdvořilost? Každopádně už jen představa, že se na obrazovce promítá místo reklamy a zpráv umělecké video, vyvolávala sympatie. A to i přesto, že většina diváků neměla představu, jaký by umění na této obrazovce mohlo mít význam.
Touží tedy čekající vůbec po umění, nebo je to jen jiný způsob krátkodobé zábavy? Funguje tento koncept? Připadalo mi, že málokdo by nakonec souhlasil s tím, aby ho umění v jeho vnímání, v jeho každodenní rutině zastavovalo a dokonce rušilo. Ti, kdo podpořili myšlenku umění na komerčních obrazovkách, by se zřejmě nakonec rozčilovali kvůli umění v ulicích a kvůli graffiti, které zabírá stejně sterilní plochy komerčních městských ploch.
Žijeme v době, v níž je umění vnímáno jako něco nutného, zůstává ale nejasné, co je umění, kde jej nalezneme, kdo umění platí a jak se liší od zábavy a volného času. Může umění vůbec legálně a oficiálně zasahovat do komerční sféry našich měst? Nebo lze „opravdové“ umění dostat do veřejném prostoru bez toho, aby bylo konzumováno jako zábava, jedině za předpokladu, že zůstane v ilegalitě?
Není to tak jednoduché, protože reklama sama využívá v boji o pozornost člověka „uměleckých“ strategií. Ten se pak cvičí v umění selektivního vnímání, aby ve vizuálně složitém velkoměstě přežil...
Jiné téma: Neocitá se umění na takovém místě nutně v pozici, kdy je využíváno, nebo se dokonce vědomě nechá využívat? Navážeme-li na kritiku technologického determinismu, dotazník objasní, jak silně jsou tyto LED obrazovky spojovány s reklamou a nakolik je tím chování pozorovatelů nevědomky předem ovlivňováno.
Pokud tedy umění zkouší využít toto předem silně specifikované médium, které v sobě již skrývá zřejmé asociace s komerčním obsahem, nepodporuje tím automaticky původní funkci obrazovek? Nezesiluje ji dokonce tím, že videoart přitahuje k tomuto médiu znovu pozornost? Tak by mohla kritika opět navázat spojení s komerčním světem a pomocí nové strategie znovu získat pozornost reklamou znuděného publika. Lákejme publikum na „umělecké bonbonky“!
Pokud chce tedy umělec omezenou funkci obrazovky rozšířit, a změnit tak samo médium, je povinen přemýšlet o tom, jakým způsobem obrazovku použije. Obzvláště nutné mi připadá ostře reflektovat ustálenou funkci obrazovky. Také obsahově by měly být mocenské struktury komerčního média zřetelněji vymezeny, aby mohl vzniknout nový prostor, který kolemjdoucím otevře alternativní způsoby vidění – daleko od dominujících mediálních systémů.
Nevyčítám [STRICTLY PUBLIC], že jejich cíl prolomit všeobecné navyklé způsoby vidění do jisté míry ztroskotal. Je těžké bojovat proti nadvládě komerce v přeplněné vizuální sféře veřejného prostoru. A o to těžší je prosadit něco výjimečného, a přitom být sledován publikem, jež umění třeba ani moc nezajímá.
Další příklady: Existují snazší způsoby, jak videoart přiblížit novému publiku v otevřeném prostoru. Graffiti využívají úplně všední kontext ulice s jejím vybavením a fasádami a dočasně jej přepisují. Filmová skupina Chaos z Brém zorganizovala během festivalu mediálního umění „radical connector(s) 01“ v říjnu 2004 projekční intervenci ve veřejném prostoru v centru Výmaru. Promítáním filmového materiálu na fasády historického Herderova náměstí dosáhli neočekávaných vizuálních efektů. Překvapující bylo, že množství turistů vyjádřilo své sympatie, aniž by je vyděsil konfrontačně politický obsah projekcí. A znovu se ukázalo, jak těžké je provokovat videoartem.
Během celosvětové akce proti využívání videa k střežení veřejných prostor v září roku 2001 zřídila filmová skupina ve spolupráci s City Crime Control v Brémách projekt „TV CONTROL“. Prostřednictvím performativních projekčních akcí dosáhli toho, že se městský prostor stal místem diskuze a kritické výměny názorů. Transformovali místní čtvrť v „průchodný televizor“. Na různá místa umístili mobilní televizory či videoprojektor a lákali kolemjdoucí ke společnému „dívání se na televizi“. „K dispozici bylo pouliční kino s videi či televizemi na vozících či v kufrech aut, elektřina byla přivedena z nejbližšího obchodu, monitory byly ve výkladech – zvuk byl přenášelo rádio. Publikum přicházelo s magnetofony na ramenou. Z malého projekčního minibusu jsme tak mohli pokrýt až sto metrů ulice Flaniermeile v Brémách...“ (Karsten Weber). Zároveň vycházel i časopis s televizním programem, který uváděl diváky do tématu. Technologie střežení videem náhle spustila proces přímé veřejné komunikace, který umožnil kritický diskurz ve veřejném prostoru města.
Jaká východiska a strategie nám pomohou nejúčinněji znovuovládnout komerční vizuální sféru veřejného prostoru? Začněme městský prostor opět chápat jako prostředek komunikace s městem samým, pokusme se pochopit protiklady a tření, jež vznikají během tohoto procesu. Podle mého názoru je třeba začít vnímat umění ve veřejných prostorech nově. Do naší stále medializovanější společnosti musí být vnesena kultura kritické reflexe, aby v městském prostoru vznikl protiklad k nadvládně komerčních obrazů.
Mirjam Struppek žije v Berlíně jako urbanistka na volné noze a zkoumá veřejný prostor a způsob, jakým si jej přivlastňují nová média. Institute of Network Cultures ji v současné době pověřil prací v Amsterdamu a připravuje konferenci na téma „Potenciál velkých veřejných video-obrazovek pro městskou společnost“, jež by se měla konat v září 2005.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Kulturní tunel II Kulturní tunel II
V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.
Terminátor vs Avatar: Poznámky k akceleracionismu Terminátor vs Avatar: Poznámky k akceleracionismu
Proč političtí intelektuálové, proč máte sklon k proletariátu? V soucitu k čemu? Chápu, že by vás proletář nenáviděl, vy nenávist neznáte, protože jste buržoa, privilegovaný, uhlazený druh, ale taky proto, že si netroufáte tvrdit, že jedinou podstatnou věcí, co jde říci, je, že si člověk může užít polykání sraček kapitálu, jeho materiálu, jeho kovových mříží, jeho polystyrenu, jeho knih, jeho…
Nick Land — experiment s nehumanismem Nick Land — experiment s nehumanismem
Nick Land byl britský filozof, který už není, aniž by byl mrtev. Jeho takřka neurotický zápal pro šťourání se v jizvách skutečnosti svedl nemálo nadějných akademiků na obskurní cesty tvorby, která obtěžuje svou původností. Texty, které po něm zůstaly, dosud spolehlivě znechucují, nudí a pudí k vykastrování jejich zařazením do „pouhé“ literatury.
Le Dernier Cri  a černý penis v Marseille Le Dernier Cri a černý penis v Marseille
To člověk neustále poslouchá, že by s ním chtěl někdo něco společně udělat, uspořádat, zorganizovat ale, že… sakra, co vlastně... nám se to, co děláte, tak líbí, ale u nás by to mohlo někoho naštvat. Je sice pravda, že občas z nějaké té instituce nebo institutu někoho vyhodí, protože uspořádal něco s Divusem, ale když oni byli vlastně hrozně sebedestruktivní… Vlastně potřebovali trpět a jen si…