Co dnes znamená být feministkou? Konzumerismus kapitalismus třída a tělo

Když jsem v roce 2003 v rámci své performance Shop Window (Výkladní skříň) vyzvala veřejnost, aby v Galerii Václava Špály v Praze strávila nějaký čas s nahými ženami nejrůznějšího věku a fotografovala si je, činila jsem tak silně instinktivně. Tento instinkt reagoval na genderovou polarizaci, kterou jsem tehdy pozorovala na ulicích kolem sebe, v obrazech žen rozesetých po billboardech a dalších reklamních plochách v Praze. Aniž jsem věděla, jaký produkt ty reklamy prodávají, brala jsem je jako osobní útok — na svou sebedůvěru, na své naděje ve vztahu ke zbytku společnosti a zejména k mužům, na svou osobní citlivost, vkus, volby a touhy.
Genderová nerovnost a genderová polarizace vnitřně souvisí s kapitalismem a konzumerismem. I když se zdá, že nová generace žen se ztotožnila s feministickými hodnotami — nebo alespoň s označením „feministky“ — feminismus se dostal do područí dominantních konzumních hodnot, čímž ztratil svůj náboj, svoji schopnost zpochybňovat sociální systém a jeho reálný význam. Nedávno jsme byli svědky dvou debat v Londýně na téma současného stavu feminismu: jedné radikálně politické v Institute of Contemporary Art, a druhé zaměřené spíše na osobní zkušenosti a občanský aktivismus ve Women’s Library. Závěrem obou bylo, že feminismus čelí krizi a je nutné jej znovu stimulovat. Nejsilnější hlasy v ICA volaly po nové politizaci v kategoriích třídy, konzumerismu a kapitalismu. V druhé debatě se mluvilo zase o tom, jak ženy různými způsoby spojí své síly, víceméně formálně, aby zůstaly bdělé vůči sotva znatelnému sexismu, na němž se implicitně samy podílejí, aby zvýšily svou asertivitu a našly způsob, jak podporovat ostatní ženy. Coby taneční umělkyně se domnívám, že energetické zkoumání subjektivní žité zkušenosti těla (spíše než obrazu) je dalším z možných přístupů k emancipaci. Ženské tělo je šokujícím způsobem komodifikováno a současně přehlíženo a nepochopeno jako nevyčerpané místo pro potenciální vliv, percepci a subjektivitu.

Češi jdou s dobou
Všichni, kdo byli v Praze v létě roku 2003 a během prvních let nového milénia si budou pamatovat onu reklamu na pivo, která ukazovala půllitr pěnivé, zlatavé tekutiny mezi doširoka rozkročenýma, nepřirozeně dlouhýma nohama ženy, oblečené jinak jen do miniaturní černé podprsenky. Podobnými obrazy hýřilo celé město. Byly chytlavé, zčásti komické, někdy dokonce sexy – ale mně z nich bylo nanic. Potřebovala jsem se vypořádat s tímto výpadem komerčních sil proti mně a mému druhu. Ústředním prvkem koncepce mého projektu ve Špálově galerii bylo, že okny z ulice bude možné pozorovat obyčejné ženy různého stáří, jak se procházejí a postávají mezi nehybnými figurínami z výkladních skříní. Má performance tedy byla jednoznačně a neoddiskutovatelně zasazena do kontextu komerčního prostředí rušné nákupní zóny. Ředitel pražské pobočky British Council však tento aspekt navzdory doporučení svého uměleckého poradce, který projekt od začátku podporoval, sabotoval. Zalekl se toho, že by v samém závěru svého funkčního období mohl porušit vágní český zákon o „ohrožování mravnosti“. Do poslední chvíle trval na tom, že ženy na sobě musí mít spodní prádlo, nebo zůstanou skryty před zraky veřejnosti. Já jsem si ale uvědomovala, že nalehko oděné ženy ve výloze by mohly spíše posílit než zpochybnit přetrvávající kult zpředmětnění (objectification), a nahota byla nezbytná pro navození pocitu žitého setkání s tělem a vědomí komplexnosti problematiky osobního prostoru, soukromí, respektu a důvěry. Proto jsem se nakonec rozhodla zakrýt okna galerie tak, abych všechny diváky přinutila vstoupit dovnitř galerijního prostoru. Myslím, že tím došlo k vystupňování napětí a konfrontace mezi pozorovatelem a pozorovanou v živé interakci; což podpořilo mé dílo. Nicméně mi to tehdy přišlo velmi paradoxní, že mou humanistickou snahu zcenzurovali pod záminkou „ohrožení mravnosti“, a přitom kdykoli jsem vystoupila ze dveří na ulici, musela jsem čelit nekontrolované, veřejně akceptované degradaci, zpředmětnění a pornografizaci ženského těla, to vše ve službách kapitalistického zisku.
Když negativní aspekty kapitalistické západní kultury pronikly do zemí bývalého Východního bloku, prosadily se tvrdě, rychle a celoplošně. Ono léto byl do kin uveden film Víta Klusáka a Filipa Remundy Český sen, který nemilosrdně odkryl vítězné tažení nového konzumerismu napříč českou společností a jazyka reklamy napříč českou kulturou. Těžila jsem z toho, že jsem byla v Praze cizinkou — během tohoto období i před ním — a mohla jsem situaci pozorovat s větším odstupem. V 80. letech jsem zažila tu samou nečekanou expanzi konzumních hodnot a reklamy ve Velké Británii jako teenager. Tehdy jsem ještě neměla moc na to ji zpochybnit, a proto jsem uvítala možnost vrátit se k tomuto procesu coby dospělá žena a aktivně na něj odpovědět performancí Shop Window. Její dopad na obyčejné české ženy zaznamenal časopis Elle, který o Shop Window publikoval článek a dostal v reakci na něj více dopisů od svých čtenářek než na kterýkoliv jiný článek v onom roce, takže o pár měsíců později napsali o mé performance znovu. Když jistá newyorská akademička později zpochybnila její hodnotu v „post-feministické“ společnosti, pobavilo mě to.
Jak mě upozornil jistý český kurátor a kamarád, „Češi jdou s dobou“, a tohle období ultra-nekontrolovaného marketingu bylo poměrně krátké a rychle se přizpůsobilo širším západním normám. Současné reklamní obrazy v České republice jsou jemnější, tak jako je tomu ve Velké Británii, kde nyní žiji, ale v rámci celého západního světa i nadále posilují neskutečně úzký pohled na lidský život striktně v mezích kapitalistické ideologie. Odrazují od svobodného myšlení, podporují „neinformované iracionální volby“ (Noam Chomsky, Chomskian Abstract, Cornelia Parker 2004) a prodlužují jak komodifikaci ženského těla, tak zásadní genderovou nerovnost na různých společenských polích.

Vykořistěte se!
Nová vlna feminismu nabírá na síle a staví se proti myšlence rovnosti coby dosaženého cíle v populárních knihách jako např. Living Dolls: The Return of Sexism (2010) autorky Natashy Walter, která rázně napadá novou hypersexualizaci společnosti a odkrývá mýtus o její údajné „pro-ženskosti“. Kat Banyard ve své velmi upřímné knize The Equality Illusion: The Truth about Women and Men (2010) předkládá statistiky a osobní příběhy, které ilustrují, jak jsou na tom ženy v řadě oblastí hůře než muži. Banyard zahájila debatu Problém s feminismem v Instute of Contemporary Art odmítnutím post-feminismu jako nesmyslu a potvrdila, že „boj (struggle) za rovnost žen a mužů teprve započal.“ Uvedla, že ve Velké Británii je i v dnešní době ročně znásilněno 100 000 žen, 1,5 milionu osob trpí poruchami příjmu potravy (90% z nich jsou ženy) a v parlamentu tvoří pouhých 22% poslanců ženy. Zákon o rovných příjmech z roku 1975 byl podle ní pouhým abstraktním příslibem, který nic nezměnil na tom, že platy žen jsou stále o 23% nižší než platy jejich mužských protějšků. Navíc jsou zaměstnávány často jen na částečný úvazek, na nízko placených a nekvalifikovaných pracovních pozicích. Stejně jako Natasha Walter, i Banyard podtrhla novou hrozbu naší doby: nevídaný komerční erotický průmysl a „doslovnou pornografizaci mainstreamové kultury“.
Nina Power, shrbená, sarkastická a ďábelsky charismatická profesorka filozofie na Roehampton University vystoupila oblečená do skvostné žlutošedé psychedelické blůzy s krátkým rukávem, obličej zpola zakrytý nemytými vlasy. Šla ve svém projevu ještě dál a popsala, jak feminismus samotný byl kolonizován konzervativní, konzumerismem poháněnou kulturou, a zoufale potřebuje znovu zpolitizovat a zvážit v širších souvislostech kapitalismu. V úvodu své knihy One Dimensional Woman (1999) píše: „Naplnila se touha ženského hnutí za svobodu dvacátého století v nákupním ráji „neposlušného“ sebe-hýčkání, přívěšků se zaječíma ouškama à la Playboy a depilačních vosků? To, že se vrchol takzvané ženské emancipace překrývá tak dokonale s konzumerismem, je ubohým ukazatelem politicky pokleslé doby.“
Hlavní teze profesorky Power se točí kolem přehodnocení současného pracovního trhu, kritiky současného sexu a pornografie, útoku na pravicový nebo prudérně „moralistní“ feminismus a volání po levicovém přehodnocení nejužší rodiny a společenských struktur. V tom, co nazývá „‚zapracování‘ (labourisation) žen a ‚zženštění‘ (feminisation) práce“ si stěžuje na to, jak jsou ženy – i muži – čím dál tím více vykořisťováni takzvanou svobodou krátkodobých a dočasných pracovních smluv. „V pravé hrůze současného světa,“ jak řekla v ICA, „žádá kapitalismus každého, aby se vykořisťoval.“ Ekonomika vyměnila manuální práci za zaměstnání v sektoru služeb, která je většinou vykonávána ženami, jež jsou zrazovány systémem, který jim diktuje, aby si „koupily vibrátory a víno“, a přitom je svazuje neustálou nutností tvářit se inteligentně, schopně a profesionálně za všech podmínek, aby nepřišly o jistotu zaměstnání, práva, zaměstnanecké výhody, osobní naplnění, fungující pracovní vztahy atd.
Podobně je tomu se sexem, naznačuje Power. Máme věřit tomu, že když jej budeme mít dost, ať už s partnerem nebo bez něj, je to známka naší nové svobody. Přitom se z něj stává příliš velká samozřejmost, jiná mechanická „forma práce“. V názorové shodě s Ariel Levy a její knihou Female Chauvinist Pigs: Women and the Rise of Raunch Culture (2005) si Power stěžuje, že estetika sexu byla zúžena a konformována. „Prezentace sexu — jak toho emancipátorského, „feministického“, tak toho kapitalistického, který prodávají reklamy — je obdivuhodně homogenní.“ A co se týče pornografie, „téměř všechny žánry a typy sexuálního vkusu a chutí jsou uspokojeny, pokud tedy nehledáte něco tak exkluzivního, jako jsou roztomilost a vtip. […] Co kdyby existovala jiná historie pornografie, taková, která by byla naplněna ani ne tak napumpovanými vyholenými těly, co buší jedno druhé až do úplného podrobení se, jako spíš něžností, dováděním a těly, které ne vždy fungují a vrní jako dobře naolejovaný stroj?“
Ženská zkušenost a chování musí být nahlíženy v rámci specifických společenských a ekonomických souvislostí v kapitalistickém systému, zdůrazňuje Power několikrát. Místo toho hází obecný moralismus, který je „často nedostatečně psychoanalyticky rozebrán“, příliš často jen špínu na ženy, hlavně na ty z dělnické třídy. V knize One Dimensional Woman také kritizuje moralistní názor pravicových feministek na osvobození islámských žen, který slouží válečné propagandě; a ukazuje, že volání po násilném odstranění hijabu souvisí možná mnohem spíše se západním pocitem nepohody z toho, že se žena odmítá zúčastnit hry dominantní kultury a být viděna (tj. otevřít se zpředmětnění), než s právy ženy samotné.
V mnoha ohledech je nošení burky skutečně docela atraktivní vyhlídkou: spolehnout se na plášť (i když možná ne v černé?), co vás zakrývá od hlavy k patě a umisťuje vaše tělo mimo zaminované pole upřených pohledů, které vás posuzují, otočit celou situaci vzhůru nohama a dívat se na svět, spíš než být viděna. Vždyť i ženy na počátku 20. století odložily korzet ve prospěch „reformního oděvu“ nebo „domácího pláště“ Wiener Werkstätte, aby daly svým tělům více prostoru, pohodlí a svobody, a Isadora Duncan a Gustav Klimt volili také dlouhé povlávající róby, pod nimiž mohli nechat svá břicha odpočinout, své paže klesnout, své nohy propnout. Návrat k volným šatům zakrývajícím celé tělo by ve mě asi dokázal vyvolat pocit opravdové emancipace.
Západní ženy odkrývají, co můžou, ale vyhledávají soukromí za slunečními brýlemi. Zbožné islámské ženy to dělají právě naopak: vykukují průzorem na oči z burky, která jinak zakrývá celé tělo. Frustruje nás, že jiná kultura — Islám — zajišťuje právo na takovéto soukromí? Ochraňuje burka sféru soukromého prostoru těla a jeho okolí před zraky veřejnosti a nás to rozčiluje nebo dokonce děsí, protože naše kultura vyžaduje, aby byly ženy dostupné? Nina Power je neobyčejně pesimistická ve věci ztráty soukromého prostoru a ztráty soukromé subjektivity, kterou zakoušíme v současném kulturním a ekonomickém kontextu. Jde dokonce tak daleko, že tvrdí, že zpředmětnění (jež implikuje napadený subjekt) je již pasé. O sexu říká: „Co když už tu není ta mezera mezi vnitřním prostorem touhy, chtěním a fantazií, a externí prezentací sebe sama jako sexuální bytosti?“ O práci a jejím požadavku být neustále dostupní a flexibilní říká: „Zpředmětnění implikuje, že v subjektu zůstane něco, co odolává takovémuto nátlaku, takže bychom možná protestovali, kdyby se nám někdo snažil upřít tuto vnitřnost. Jenže není jasné, zda současná práce dovoluje komukoliv mít vnitřní život takový, jak jsme jej kdysi vnímali.“ Nesdílím zcela pesimismus Niny Power, i když je v jistém smyslu uklidňující se s ním setkat. Shop Window vskutku vzniklo z jasného pocitu šílené nevhodnosti veřejného pohledu vnuceného mému mně-naprosto-zřejmému-ale-mému-okolí-očividně-neviditelnému soukromému pohledu.

Problém střední třídy
Od Shop Window jsem si slibovala mimo jiné dvě věci: přijetí a následné začlenění různých reálných vnějších a vnitřních ženských identit. Jsem přesvědčena, že právě ony měly největší odezvu u českých čtenářek časopisu Elle. Ruth Holliday, profesorka oboru Gender a kultura na University of Leeds, mluvila v ICA o kritériích, podle kterých mají feministky tendenci posuzovat ostatní ženy. Uvedla seznam různých trendů v ženském oblékání, které feministky kritizují jako „muže zavádějící“, jako například heroin chic look (inspirovaný drogovou scénou 90. let) nebo image „pornohvězdy“. Holliday zkoumala toto moralizování a odhalila jeho kořeny v třídním systému. Jsou to většinou ženy ze střední třídy, které zastávají názor, že „přirozené je nejlepší“, a odmítají proto plastickou chirurgii, barvy na vlasy, kosmetické přípravky atp. V Bibli, říká Holliday, znamená být „přirozená“ totéž co být pasivní, a pasivita je kladná vlastnost. Být „falešná“, nebo vyvíjet jakékoli úsilí za účelem změny, znamená být „aktivní“ — a aktivita je nahlížena negativně. „Co spojuje moderní feminismus s Biblí?“ ptá se Holliday. Bílé středostavovské ženy podle ní věří v sebeovládání, sebekontrolu a chtějí být „společensky vážené“. „Patriarchát vyžaduje dekorum, nikoliv exhibici.“ Proto, tvrdí, je možné spatřovat propast mezi opravdovou pozicí odporu a emancipace a starou střední třídou s její moralistní vírou v přirozenost; „feministické pozice nejsou středostavovské“.
To znamená, že jsme uvízli mezi společností, která zpředmětňuje, vykořisťuje a sexualizuje tím nejprimitivnějším způsobem, a kritizovaným feminismem, který vlastně ve skutečnosti nezastupuje práva žen víc než jiné, starší, patriarchální moralistní stanovisko! „Potíž s ‚feminismem‘,“ prohlásil někdo v následné diskusi v ICA, „spočívá v tom, že je to středostavovská záležitost.“ Předpokladem tohoto tvrzení je, že středostavovské ženy si mohou dovolit — doslova — větší odstup, aby se mohly zabývat feministickými otázkami. I když jsou v porovnání s muži v mnoha směrech i nadále diskriminovány — např. co se týče zabezpečení domácnosti, relativního bohatství a účinnosti společenských konexí a statutu — přesto jsou na tom středostavovské ženy nesrovnatelně lépe než ženy z nižších tříd a nemusejí se proto „prodávat“ stejným způsobem. Pro ženy z dělnické třídy je tělo efektivní devízou a možností, jak získat vliv v kultuře v její současné podobě. Středostavovské ženy jsou — díky bezpečí zajištěnému jinými výhodami — schopny stáhnout se z „bitevní linie“ těla, zatímco dělnické ženy ji musí zpravidla využívat, jak nejlépe dovedou. Tudíž se nebrání silikonovému poprsí, krátkým sukním ani čemukoli jinému, co jim slibuje propůjčit lepší statut a viditelnost v kapitalistickém sledu událostí. Pro ty, kterým už nezbývá žádná jiná možnost, existuje vždy poslední záchrana: prodat své tělo v sexuálním průmyslu. Čím míň toho máte, tím dál se musíte vydat za hranici slušnosti. Holliday odhalila, že za odsuzováním žen z dělnické třídy kvůli tomu, že využívají nevybíravých prostředků v systému, který zneužívá všechny ženy, stojí mnohem spíše dlouho zavedené patriarchální hodnoty Západu než boj za ženská práva.
Diskuze s názvem Feminism 40 Years On: Do we still need it? (Feminismus 40 let poté: Ještě ho potřebujeme?), jež proběhla ve Women’s Library, byla méně akademická, ale stejně vášnivá. Vedla jí aktivistická skupina Women in Media, která vznikla v 70. letech, a zúčastnily se jí členky různých londýnských ženských spolků. Vyprávěly se zde mnohé fascinující anekdoty o ženských kariérách v britských tiskových a televizních redakcích, které odhalily neskutečně sexistické poměry, které v nich panovaly a dosud panují. Tyto ženy nekritizovaly kapitalismus jako takový, ale vzhledem k tomu, že pracují v předních médiích, cítí jeho sevření ze všech stran. Anna Ford, první moderátorka televizních novin v Británii a vedoucí feministická aktivistka, citovala články z celostátních novin, které poměřovaly její tělesné parametry s parametry jiné moderátorky, nebo o ní psaly ve smyslu, že „si láme svou hezkou hlavinku“ s ženskou emancipací. O minimálně dvacet let mladší Bidisa, fejetonistka a umělecká a kulturní redaktorka listu The Guardian, také barvitě vylíčila svou zkušenost se sexismem v uměleckém světě a zdůraznila tragicky nízký počet nominací ženských umělkyň na různá ocenění, jejich výrazně nižší publicitu a naději na kariérní postup. „Ženy nejsou ve světě umění uznávané,“ řekla. Poukázala na to, že v letošní sezóně uvádí londýnské National Theatre devatenáct her, jejichž autory jsou až na jedinou výjimku výhradně muži, a mezi deseti novými choreografy divadla Sadler’s Wells (nejvýznamnější platformy pro současný tanec ve Velké Británii) jsou pouze tři ženy. Podobné nebo hůř vyznívající statistiky z různých uměleckých oborů hodnotící poměr mužů a žen, kteří obdrželi různá britská umělecká ocenění či zakázky, zúčastnili se prestižních festivalů nebo figurovali v množství recenzí, jsou základem Bidisina nekompromisního článku pro The Guardian, který nazvala I’m Tired of Being the Token Woman (Už mě nebaví být ženou „jen aby se neřeklo“). V tomto článku najdeme i postřeh týkající se kritik v The Sunday Times za uplynulé tři měsíce: „Uvědomila jsem si, že psali o sedmnácti knihách od mužských autorů a jen o jediné knize, jejíž autorkou byla žena. Přitom každý den dostávám balíčky knih, jejichž autory jsou mnohem častěji ženy než muži.“ Stávající systém je beznadějně neprostupný. V článku pro The Guardian Bidisa říká: „Establishment, patriarchát, mainstream, nebo jak už tomu chcete říkat, prostě neshledává ženy zajímavými. Stará se o to, aby byly od samého počátku méně zastoupené, méně viditelné. Proto jim nabízí pouhý zlomek pozic, stipendií, zakázek, zahraničních stáží, míst v panelových diskuzích, prestižních míst, kritik. Posléze toho pohodlně využívá k tomu, aby tvrdil, že ‚tam venku‘ není dost žen, které by zaujaly vyšší posty.“ Ve Woman’s Library pak Bidisa vysvětlila, co jí na celé věci dodatečně vytáčí: „Jsme to většinou my ženy, kdo chodí do galerií, kupuje knihy, doporučuje představení svým přátelům a rodinám a organizuje exkurze. Děláme toho tolik pro hodnotu a podporu umění, ale kariérám koho tím pomáháme? […] Naše energie je využívána k utváření světa umění, ve kterém ale naše práce nedochází ocenění.“ A aby toho příkoří nebylo málo, jsou ženy nakonec obviněny, že se nedostatečně prosazují, nebo že se navzájem nepodporují. „Ženy, které pracují v oblasti umění a médií, jsou velice kompromitovány. Všechny se cítíme stejně, ale zároveň bezmocně.“ Jako příklad uvedla příhodu, kdy navrhla významnou ženskou autorku svému redaktorovi na recenzi a byla odmítnuta s odůvodněním, že „nějakou ženskou už jsme dělali minulý týden“. „Bojujeme proti sexismu v noci, ale ve dne jej musíme dál podporovat,“ stěžovala si Bidisa. Zdá se mi opravdu šokující, nakolik jsou ženy neustále tlačeny do odcizené pozice „té druhé“.

Význam(nost) těla
Naše myšlenky nejsou ceněny. Zato je svět až nepřiměřeně zaujat našimi těly. Nějakým způsobem se naše těla dostala do popředí zájmu, stala se terčem, a pak nám byla „zcizena“ (othered), a to i námi samými. Tělo bylo na Západě tradičně vnímáno jako něco primárního, iracionálního, vulgárního a v zásadě i hrozivého; bylo podrobeno mysli stejně, jako se ženy nacházely v podřízeném postavení v rámci patriarchátu. Ve své knize Writing on the Body: Female Embodiment and Feminist Theory (1997) nám Katie Conboy, Nadia Medina a Sarah Stanbury připomínají, že to byla Simone de Beauvoir, kdo „nakonec demonstroval, kterak dělení já/ten druhý (ta druhá), muž/žena, mysl/tělo formuje základ pro veškeré binární opozice zažité v západní kultuře.“ Kapitalismus toto dělení ještě prohlubuje, staví vzdělanou mysl nad fyzickou aktivitu dělníka a dává jí nástroje, aby ho mohla řídit a vykořisťovat.
Obecně se soudí, že ženy jsou více uvězněny ve své tělesnosti (embodiment) než muži. Skutečnost, že žena menstruuje, nosí dítě, rodí a kojí, znamená, že je velmi těsně spjata s fyzickou zkušeností svého těla. Proto ať už se žena rozhodne mít děti nebo ne, reproduktivní funkce bude vždy představovat fyzicky a emocionálně důležitý aspekt jejího života. Nicméně západní svět (a tím pádem i jeho pracovní prostředí) má tendenci pohlížet na tento fakt jako na zásadní omezení ženského potenciálu stát se plně funkčním článkem společnosti. Zákon o rovné mzdě a Zákon o diskriminaci nejsou v Británii dostatečně účinné na to, aby zabránily ohrožení kariéry žen, které plánují odchod na mateřskou dovolenou. Už jen samotná možnost přerušení práce kvůli mateřské dovolené může jejich kariéru negativně ovlivnit. I když zákony zaměstnavatelům brání ptát se hned při pracovním pohovoru na to, zda žena plánuje otěhotnět, je známo, že právě to je jedním z hlavních důvodů, proč na stálý úvazek raději zaměstnávají muže. „Ženy by neměly být trestány za to, že mají děti,“ prohlásila Anna Ford a velice trefně se zeptala: „Čí děti to vlastně mají?“ Ano, mnoho žen má děti. Ano, je to ohromná zkušenost a zátěž pro tělo. Ano, změní to váš vztah těla a mysli — krátkodobě velmi radikálně a dlouhodobě o něco mírněji. Ale znamená to, že jsme proto méně užitečné? Jen ve společnosti, která není schopná uznat a podporovat tuto zkušenost adekvátními sociálními a ekonomickými strukturami a místo toho je vyzbrojena morálkou, která si neváží rovnosti a rozdílů.
Celá fáze těhotenství, nesmírnost porodu a poté péče o dítě vyžadovaly z mé strany víc slepé víry, odvahy, píle a nesobecké zodpovědnosti po dlouhou, zdánlivě nekonečnou dobu, než cokoliv, co jsem dosud zažila. Navždy mě to poznamenalo a získala jsem tím nové, hodnotné perspektivy, aniž bych musela jakkoli omezit svůj rozlet. Jsem více nohama na zemi, soustředěnější a pohotovější, než jsem kdy předtím byla. Mám méně času, ale také ho méně promarním — pochybnostmi, váháním a odkládáním. Moje instinkty jsou zvláštně vybuzeny a možná odhalují nové komplikace, ale ve službách pochopení. Dokonce bych řekla, že v čase, který mohu využít nyní, mám pro svět když ne větší, tak alespoň jinou a opravdovější hodnotu, než jsem měla dřív. Matky jsou zasvěceny do fundamentálně odlišného pohledu na život, lidstvo a společnost. Otcové také, ale otcovství má určité společensky uznávané výhody — u otců se předpokládá, že tu bude zároveň matka nebo někdo, kdo bude tvořit bezpečné „polstrování“ mezi dítětem a zaměstnáním. Proto existuje tolik mužů — politiků, kterým otcovství pomohlo v budování úspěšné kariéry. Kolik političek si ale mohlo na cestě k moci dovolit stát se matkou? Sarah Palin. Ve Velké Británii zaměstnavatelé přepokládají, že ženy — matky (a všechny ženy jsou potenciální matky nebo zahořklé a bezdětné) budou cítit menší motivaci a závazek vůči svému zaměstnání než muži, nebo ony samy v době, než otěhotněly. I kdyby tomu tak bylo — jakože z osobní zkušenosti vím, že tomu tak není —, měli by být zaměstnavatelé nuceni chovat se k ženám spravedlivěji napříč celým spektrem.
Ženy nejsou ve svém těle uvězněny o nic víc než muži, ale mohou s ním být více propojeny a ztotožněny v důsledku rození dětí a podřízenosti patriarchální, kapitalistické kultuře, která z nich činí objekty. Tělo samo bylo na Západě tradičně feminizováno, ale mnohá bádání na poli fenomenologie, psychologie, lingvistiky a věd o nervovém systému radikálně vyvracejí karteziánský dualismus a odhalují to, co instinkt a „alternativní“ medicína a myšlení věděly už dávno: totiž nakolik zásadně jsou vzájemně propojené a závislé mysl a tělo. Johnson a Lakoff ve své knize Philosophy in the Flesh: The Embodied Mind and Its Challenges to Western Thought (1999) a několika dalších následných dílech zkoumají primární důležitost tělesné zkušenosti pro tvorbu významu/smyslu. Píší: „Rozum není odtělesněn, jak se tradičně tvrdívalo, ale povstává z povahy našich mozků, těl a tělesných zkušeností […] Rozum i ve svých nejabstraktnějších formách využívá, spíše než překonává, naši zvířecí povahu.“ Máme tu nyní opravdový potenciál k tomu, aby si ženy zpětně nárokovaly a znovu vytyčily bohaté teritorium těla.
Coby taneční umělkyně se zabývám právě tím procesem, při němž dochází k odkrytí a prezentaci moudrosti a procítění, myšlenkového bohatství a poznání lidského těla ve vztahu k našemu světu. Také zápasím s tíhou morálního balastu o tom, jak je umění, které se točí kolem těla ze své podstaty poživačné, ostudné a degradující. Coby matka mám změněný — a mohu říci, že i hlubší — vztah ke svému tělu a společnosti jako celku. Nově si uvědomuji anatomické ustrojení své pánve ve vztahu ke gravitaci a zemi, což přímo ovlivňuje můj pohyb a můj vztah k prostoru. Moje tělo vypadá jinak a je hůře komerčně využitelné, než tomu mohlo být před porodem mého dítěte, ale pohybuje se smysluplněji a „přítomněji“. Ve svém každodenním životě matky se vlastně účinněji vztahuji k větší části společnosti napříč věkem, napříč kulturou, napříč třídami. Coby ženu mě konsternuje množství času a energie a peněz, které máme věnovat sledování svých těl zpředmětňujícím způsobem, místo toho, abychom využily jeho neskutečnou subjektivní moudrost k vnímání a tomu, aby nás dovedlo k setkání a dialogu se světem kolem nás. Coby feministka bojuji za právo fungovat efektivně ve společnosti a usiluji zejména o rozvinutí způsobů, jakým můžeme chápat ryze ženskou zkušenost s tělesností. Tělo není skořápka ani maska, nýbrž svět sám o sobě, maso a kosti, emocionální minulost a přítomnost, samotná substance lidské bytosti. Zkoumáním a aktivováním jeho receptivních schopností na buněčné úrovni, zkoumáním vztahu ke gravitaci a prostoru, stejně jako vztahu k jiným lidem, vytváříme nový prostor pro přítomnost, činy, setkání, vyjednávání a volbu. V rámci tance a dalších pohybových praktik se objevují nové jazyky, vizuální, prostorové a zážitkové, jež mohou mít bezprostřední přínos pro feminismus i pro představy post-kapitalismu, v nichž umění sehrává důležitou roli.

Iluze „mít to všechno“
Nina Power tvrdí, že jsme se dostali za hranici zpředmětnění a že jsme natolik rozpolcení a prostoupeni „opravdovou hrůzou moderního světa“, že „není cesty zpět“. Chápu její postoj, ale nesouhlasím s ním tak úplně, pořád vnímám zpředmětnění jako něco, co napadá něco vnitřního a nestráženého, a cítím, že zkoumáním své tělesnosti najdu klíč k zachování subjektivity tváří v tvář tomuto útoku. Tělo, jeho instinkty a jeho vědomí jsou stále relativně neprozkoumaným územím, a i když kapitalismus masivně zasahuje do tvarování těla — vykrmuje ho fast foodem a zeštíhluje dietami a plastickou chirurgií —, je relativně bezmocný vůči člověku, který je vyzbrojen opravdovým vědomím svého těla a toho, co potřebuje a co může sdělit. Hluboce pociťované a prožívané tělo je obrovskou ochranou a potvrzením sama sebe. Nina Power si oprávněně stěžuje, že ženy podlehly nějaké nesmyslné iluzi toho, že mohou „mít všechno“. Podle ní se čeká, že budeme od života očekávat „kariéru a děti a dokonalý sexuální život a byt a muže. Nikdo to nemůže ‚mít všechno‘. Je to iluze, mýtus. Mít to opravdu všechno by znamenalo žít mimo tuto iluzi.“ Souhlasím s ní a pevně věřím, že citlivé vnímání vlastního vtěleného „já“ je nezbytným klíčem k tomu, abychom dokázaly žít mimo tuto iluzi.
Shop Window byl možná nemotorným, ale upřímným pokusem potvrdit realitu žitého těla — coby rozdílnou, osobní a aktivní; v živé výměně s ostatními lidmi, i když s obavami zasazen do nemilosrdného víru konzumerismu, komodifikace a genderové polarity. Lidé byli vyzváni, aby přistoupili blíž a sledovali nás a až po chvíli dostali fotoaparáty (jiné pro muže a jiné pro ženy) a byli vyzváni, aby nás vyfotografovali, aby vědomě zaznamenali vztah mezi žitou přítomností a sestavováním obrazu. Napětí bylo chvílemi mučivé. Mnohé divačky, a také spousta čtenářek Elle, popsaly úlevu, kterou zakusily při přímém a vědomém setkání s tím, co bylo latentně všudypřítomné v našem každodenním životě. Byly jsme také přirozeně vykořisťovány, a to fotografy, kteří pořizovali snímky vlastními fotoaparáty. Nevím, co s nimi zamýšleli, ale to budu muset nechat plavat. Vážně uvažuji o opakování celé akce v burkách.
Mainstreamová kultura nadnášená reklamním průmyslem v nás vidí sexuální objekty. Kapitalismus v nás vidí levnou pracovní sílu — být vykořisťovány a být vděčny za tu příležitost. Středostavovská morálka v nás vidí coury a provokatérky. Cítíme se bezmocné na to, abychom pronikly a fungovaly v tomto systému nějak efektivně, kritizujeme se a nedokážeme se navzájem podpořit. Stojíme před zcela odlišným spektrem problémů než před čtyřiceti lety během poslední vlny opravdu účelné feministické aktivity. Sociální struktura a genderová očekávání jsou v mnohém subtilnější a komplexnější než tomu bylo v 50. a 60. letech, a tudíž je nesnadnější je identifikovat a odolat jim. Je jasné, že druhé kolo feministického zkoumání způsobů, jak fungujeme jako společnost, je potřebné a nevyhnutelné. „Pokud se feminismus chopí této příležitosti setřást své současné imperialistické a konzumeristické pozlátko, mohl by se opět prioritně zaměřit na své nezbytné transformativní politické požadavky,“ uzavírá Nina Power ve své One Dimensional Woman. Dodala bych k tomu, že pokud si feminismus osvojí otázku tělesnosti v západní kultuře a dá se na cestu spolu s hnutím za obnovení nadřazenosti mysli, dosáhne pozitivních změn jak pro lidstvo obecně, tak pro ženy v tomto světě.



Z angličtiny přeložila Irena Ellis.

01.02.2010