Časopis Umělec 2002/4 >> Wonderland Přehled všech čísel
Wonderland
Časopis Umělec
Ročník 2002, 4
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Wonderland

Časopis Umělec 2002/4

01.04.2002

Jana Kalinová | news | en cs

Projekt Wonderland nabízí dolům alternativu k mizejícímu nerostnému bohatství. Umění je amalgánem kterým lze vyplnit červí díry nejen v zemi ale i v kulturním ovzduší společností, jejichž existence byla na těžbě nerostů založená. Kurátory jsou Ulf Robe, David Waliker a Jiří Surůvka zůčastnění i coby umělci. Další vystavující jsou Asa Andersson Broms, Peter Johansson, Michal Kalhous, Jana Kalinová, Lenka Klodová, František Kowolovský, Petr Lysáček, Eva Marklund, Patrick Nilsson, Annelie Walli a Martin Zet.
Výstava bude mít dvě části . Švédskou, odehrávající se od 15. února do 16. března v Kiruně, pár kilometrů za polárním kruhem a druhou, která byla v době psaní tohoto článku ve stádiu příprav, určenou do ostravského dolu Landek s vernisáží plánovanou na 5.července. Obě skupiny se letěly na místa výstav podívat několik mesíců před jejich vypuknutím. Když se úřednice u vstupní pasové kontroly do Švédska Lenky ptala, proč proboha! chce jet právě do Kiruny, nezadala si s hostinskou varující před návštěvou hradu v Karpatech. Teď když s odstupem hodnotím naši polární zkušenost, přemýšlím, s jakým ekvivalentem údivu a hrůzy by musela přijít naše pasová úřednice, kdyby měla Švédům směřujícím do Ostravy naznačit, kam že to jedou. Jak ve svém dopise líčí situaci Jiří Surůvka, slovo “tunel” může na některých místech naší republiky fungovat ve svém původním i přeneseném slova smyslu. Množící se příznaky podlehnutí kouzlu místní exotiky dovedly jednoho z nás až na pokraj zločinnosti. Stejně jako si tělo v očekávání hladovění ukládá nejtučnější zásoby, tak i náš navyklý český organismus, v hrůze neodvratné abstinenční diety, akulumoval běžně lehce strávitelné zbytky alkoholu. To ráno, co se František vrátil z cely předběžného zadržení, jsme se báli i rumových pralinek a k lehkému zemdlení údů stačilo představit si, coby, kdyby Lysáčkovův videozáznam naší performance padl do rukou švédské policie. Video vidělo věc takto: Martin si stáhnul svetr a připleskl se na kapotu auta. Z druhé strany v zákrytu se mezitím František snažil vyskočit na čumák, ale nedařilo se mu, takže se jeho hlava v pravidelných intervalech objevovala a zase mizela z obrazu. Když konečně vyskočil na střechu auta a ta se pod ním prohnula, objevil se pán s telefonem a chtěl omluvu, peníze a spravedlnost. Nemohli jsme přijít o všechno, tak jsme utíkali. Někteří se ale stále vraceli a chtěli vyjednávat. To zdrželo celou skupinu natolik, že nás těsně před branami našeho hotelu obklíčila policie a Františka si odvezla. Měl štěstí, že detektiv znal z produkce Čech pouze lední hokej, Plzeň a Staropramen, jehož reklama se v prohibičním Stockholmu nedala přehlédnout. Tak František zaplatil jen čtrnáct set za promáčnuté střešní okénko a my jsme už jen počítali, kdy nás ta příhoda proslaví. Náš pobyt byl ale teprve na začátku. Druhý den jsme odletěli do Kiruny, a když jsme se po deseti dnech zase vraceli, na tuhle historku si už nikdo skoro ani nevzpoměl. Většinu z kirunských dnů jsme trávili v dole. Z okna našeho domu vypadal v noci jako čtyřposchoďový dort, varující nízko letící letadla plotem halogenových svíček. Když jsem to viděla poprvé, napadlo mě, jestli jim jako umělci vůbec můžeme nabídnout něco lepšího. Čím blíž byl termín vernisáže, tím později jsme se z dolů vraceli. Poslední tři dny už to vypadalo tak, že pro nás v deset ráno přijel Lörs s mikrobusem.a večer v deset nás zase vyvezl ven. Po noci ráno tak v dolech opět přišla noc a na povrch se vyjíždělo za světla už jenom, když se potřebovalo ve městě něco dokoupit. K těm příležitostem byl Lörs nejvhodnější společník. Kdekoli se objevil ve své pracovní uniformě společnosti LKAB., šlo všechno mnohem rychleji a levněji a někdy dokonce i zadarmo. Na svých častých vycházkách za kulturou jsme neustále naráželi na sochy z ledu nebo ze sněhu. Místní umělci se prostě nemohli vymlouvat na to, že vyrábět sochy je drahé. Na druhou stranu, co se kvality těch plastik týče, mohlo být město šťastné že, i za polárním kruhem někdy taje. Protože měly-li by snad být z bronzu, možná by tu tíhu sdělení město neuneslo. To se týkalo především the World Snow Sculpting Championships každoročně pořádaného v městském Zimním parku. Vzhledem ke zřetelnému původnímu tvaru všech asi patnácti sněhových skulptur mohlo znít zadání soutěže asi takto. “kdo najde v téhle sněhové krychli sochu, ten vyhrává.” A ani my jsme nebyli o nic menšími objeviteli. V patře vyčleněném výstavě fungoval mobilní telefon i jiné vymoženosti. Byli jsme ale varováni, že vzdálíme-li se víc než máme, můžeme v hluché zóně bez světla zabloudit a ve spleti 400 kilometrů podzemních silnic nás nemusí hned tak někdo najít. Takže když si Lenka, jen tak, s baterkou vyšla na výlet, očekávala plným právem trochu vzrušení. Zklamaně se vrátila až když ji v naprosté tmě, asi po hodině cesty do nižšího patra, předjela zásobovací dodávka Coca~Coly. Mezitím na stěně dolu Martin dokončoval malbu thajského znaku budhy, zčásti zasypanou sutí.. Skutečně překvapivým objevem bylo zjištění, že Vítkovické železárny za první republiky vlastnily v Kiruně důl. Tehdy jsem pochopila, že spojení mezi Kirunou a Ostravou leží mnohem hlouběji než si organizátoři výstavy představovali. Sílu toho pouta nakonec Lenka zdokumentovala ve své porno blasfemii.

Proc je težké porádat mezinárodní projekty v Ostrave.
Jako Alenka v ríši divů respektive ríši nočních mur si budou asi připadat švédští organizátoři švédsko-českého výstavního projektu Wunderland.
Samozřejmě jde o peníze: Švédové měli hradit 90 procent a my 10 procent (asi 200.000 Kč). Bohužel našich deset procent je pouze virtuálních. Ministerstvo kultury, zahraniční odbor, přidělilo na projekt vloni 60.000.-Kč, s podmínkou 50% spoluúčasti dalších subjektů: peníze musí projít úcetnictvím pořadatele, což bylo v r. 2002 občanské sdružení K.O.K. v Ostrave. Bohužel grantová komise magistrátu jako obvykle nepřidělila nic a peníze sjme museli ministerstvu vrátit. A Švédové platili naše letenky, lístek na vlak Stockholm-Kiruna a zpět, ubytování, stravné a kapesné na týden pro 7 osob (asi 200.000.-Kč). No a my jsme naoplátku dovezli pouze infekční průjem a žaludecní nevolnost, která v té dobe sužovala Prahu. Po cestě jsme všechny nakazili, protože jsme pili všichni z jedné lahve vodky (Absolut). At žije družba! A jelikož jsme nebyli zdravotní pojišteni, Švédové nás nemohli, naštestí pro nás, nechat izolovat na infekčním oddělení. Na to by rozpočet Galerie Enkehuset nestačil...
No a v roce 2003? Projekt probíhá jako vloni, dostali jsme grant z Ministerstva kultury a nedostali grant z Magistrátu města Ostravy. Naši druhou cestu do Kiruny opět platili Švédové: tentokrát, aby to bylo levnejší,vlakem do Gdanska, lodí do Stockholmu a letadlem do Kiruny. Každý umělec dostal 10.000.- Kč kapesné plus diety. Švédové si samozřejme hradí obě cesty do ČR sami. Magistrát města Ostravy pro ně poskytl ubytování zdarma. Hurá, alespon něco. Bohužel, ubytovna pod tribunou hokejového stadionu je na opačném konci města a umělci ze Švédska jezdili denně na místo hodinu tramvají. Myslím, že je to poučilo. Pokud přijde na vernisáž primátor města Ostravy Malý Zedník (to je ten, který nevyvešuje vlajku Tibetu a naopak v den solidarity s Tibetem kuchtí na woku nudle pro čínského velvyslance)a bude se tam naparovat pred velvyslancem švédským, tak ho zavřeme do štoly a já mu budu predčítat, co je třeba udělat pro výtvarné umění, aby Ostrava byla kompatibilní s EU. Je to:1.Vytvoření koncepce podpory výtvarného umění v Ostrave, 2vznik Městské Galerie (Kunsthalle) s několikamilionovým rozpočtem, uměleckou radou, tak aby byla dustojným partnerem i takovýmto mezinárodním projektum, 3 Podpora mladých umělců, dostatečně účinná, aby absolventi katedry výtvarné tvorby ostravské univerzity neodcházeli z města, tj. pronájem levných ateliéru (bývalých továren nebo dolů je k dispozici habadej), stipendia pro studenty umění a roční tvurčí stipendia pro umělce, 4.vypsání ceny nebo výtvarné souteže pro umělce, 4.pokud se budou přidělovat státní peníze na kulturu (např. granty nebo zakázky) v komisích musí být odborníci nikoli sympatizanti jmenovaní politickými stranami, 5.nákup výtvarných děl do sbírek a jako výzdoba úřadu města. A to je jen zacátek!
A nepustíme Zedníka na svobodu, dokaváď mu nebude jasné, že stávající situace je ostravský Tibetgenocida výtvarného umení... Mgr.Jirí Surůvka




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Terminátor vs Avatar: Poznámky k akceleracionismu Terminátor vs Avatar: Poznámky k akceleracionismu
Proč političtí intelektuálové, proč máte sklon k proletariátu? V soucitu k čemu? Chápu, že by vás proletář nenáviděl, vy nenávist neznáte, protože jste buržoa, privilegovaný, uhlazený druh, ale taky proto, že si netroufáte tvrdit, že jedinou podstatnou věcí, co jde říci, je, že si člověk může užít polykání sraček kapitálu, jeho materiálu, jeho kovových mříží, jeho polystyrenu, jeho knih, jeho…
V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006 Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…
No Future For Censorship No Future For Censorship
Author dreaming of a future without censorship we have never got rid of. It seems, that people don‘t care while it grows stronger again.
Nick Land — experiment s nehumanismem Nick Land — experiment s nehumanismem
Nick Land byl britský filozof, který už není, aniž by byl mrtev. Jeho takřka neurotický zápal pro šťourání se v jizvách skutečnosti svedl nemálo nadějných akademiků na obskurní cesty tvorby, která obtěžuje svou původností. Texty, které po něm zůstaly, dosud spolehlivě znechucují, nudí a pudí k vykastrování jejich zařazením do „pouhé“ literatury.