DIVUS PRAHA: THE WORST OF MARTIN ZET - YOUR COUNTRY NEEDS YOU | exhibition

THE WORST OF MARTIN ZET - YOUR COUNTRY NEEDS YOU | exhibition

05.09.2013 18:00 - 26.10.2013

DIVUS PRAHA | en cs de

Thursday 5.9.2013 18:00

... "My wife Erika's remark brought me to a thought: I should put into my contract conditions a clause that if I go to prison, I want to be in the nearby Vinařice (a village cca 3 km away) to have my family close to me." (From M.Zet's application for a job of a teacher)

This exhibition of works by the beloved and reviled – yet world-renowned – artist, sculptor, performance artist and creator of short experimental films features a cross-section of his work, presented as “the worst of Martin Zet”: monumental sculptures and nearly all his film work, presented using the profane technology of the karaoke jukebox. This festive occasion is also being marked by the first public release of his book The Suicide of the Image, whose limited edition was confiscated immediate after being printed in 2006.

The average life of mammals is 800 million heartbeats. In human terms, that's 19 years. If we didn’t live so long, the human world would be a delightfully unambiguous place. Nineteen — that's exactly the age when bright black and white vision begins to soak up grey nuances,* as one slowly becomes pliable, caving in to compromise.
To mature into the age of reproduction, to beget children and die. Children raising children — this is exactly what "mature" educators are scared of the most. I take great pains to return to a state of consciousness in which the recognition of what is really important (fun, love, friendship, sex) and distinguishing right and wrong (which some adults assert doesn't exist) is the most natural possible thing. And dealing with something other than what you want is just wasting time.
A general and also a personal problem is that I am living longer than what I was made to** (and if there were no doctors, it would be just those 19 years). - excerpt from The Suicide of the Image.

The oldest sculptural works exhibited at The Worst of Martin Zet at Divus Pragerkabarett were made at a time when Ivan didn’t know me yet. When nobody knew me yet. When I didn’t want to exhibit,* had moved away from Prague and was working intensively. I invested all the money that I could get into new things.** I placed my full trust in sculpture, I thought in terms of shapes interwoven with material, I condensed thoughts into words only when absolutely necessary, when they could help a feeling find the precise form. I abandoned and forget worn-down words in the belief that the completed sculpture would not require any guidelines. That it would be capable of acting nonverbally.*** I myself remember nothing from that time, only a kind of intense pressure, a general self-contained feeling of all-encompassing concentration, trust and yearning. A faith in working in isolation, zero social ambitions.

And so when Ivan asked me if I had any text related to the time when he didn’t know me yet, I realized that I didn’t – neither mine nor by anyone else – and so I put together a kind of diagrammatic overview of the evolution of my relationship to the media (material, categories, areas of interest) that dominated by working life during this period:

8 Aug. 2013, Prague-Libušín

Martin Zet – personal media biography:
born 1959

16 years without preference
8 years – metal
8 years – stone
6 years – action art
15 years – social topics

* My first real solo exhibition after school was not until 1991, six years after the Academy, at the Municipal Museum in Hořice.

** For instance, my investment into a three-meter monument constructed of Kralice marble was greater than the annual income from my full-time job at the time.

*** For this reason, the sculptures at the exhibitions are labeled only with letters and the year.

In collaboration with:

Supported by:

05.09.2013 18:00 - 26.10.2013

Enviar a un email Imprimir

Comentarios

Martin nedělá umění pro spotřebitele naší společnosti. Nemůže se tedy divit, když ho chápe jen zlomek Čechů. V dnešní době chce být každý obklopen krásnem a laskán pohodou. Martinova tvorba je proto laickou veřejností nechápána. Netvoří pro lásku, netvoří pro pochopení. Tvoří pro reakci a rozkol a to nikdo z laiků nepřijímá. Jeho otec uměl tvořit poezii, asi byl snílek, ale tvořil krásno a to se lidem líbilo

No, a já zas dočetla až sem (na vložení komentáře) a stále jsem nenašla, kam bych se měla na výstavu pana Zeta zajet podívat. Specifikace Praha - Libušín mi přijde velmi nespecifická. Nebo jsem to přehlédla?? Pročetla jsem stránky dvakrát...
Naprosto souhlasím s panem Bakalářem, že umění je o komunikaci. Ráda chodím na komentované prohlídky s autory, protože samotné dílo samo o sobě nám toho v dnešní době zkratkových instalací a intelektuálních abstrakcí ještě korunovaných honosným titulem "Bez názvu" často, bohužel, již skutečně moc neřekne. Myšlenka se absolutně ztrácí a přitom cesta k ní je mnohdy mnohem zajímavější než výsledek samý. Často jsem si právě díky osobnímu kontaktu či alespoň kurátorskému výkladu doslova oblíbila i díla, která bych opravdu s velkou nechutí na výstavě prostě minula a vůbec jimi neztrácela čas. Umělci, kteří tohle nepochopili, nemohou očekávat, že uvíznou v propadlišti dějin. I z renesančních autorů známe sotva pár jmen a Picasso či Dalí už se museli dosti snažit a bouřlivým životem prosadit, aby se o jejich díla někdo vůbec zajímal. A to píši o umělcích par excellence, co se řemeslného provedení malířského týče. V dnešní přemedializované době je "umělců" příliš na to, aby se člověk alespoň zorientoval. Takže s námi mluvte! A pokud se vám nechce, zalezte si do děr a hrajte si tam sami. Až vaši pozůstalost někdo najde, zub času pak ukáže, jestli stojí za to pár kousků z díry vyhrabat jako poklad.
Veronika Malá

all you need is ....? ideas - yes/ no love - no/ yes patience - / no money - yes/ yes friends - no/ yes fans - / scandals - yes/ no some air to breath - something to eat - and in the end a rocking tombstone: action

Dobrý den, minulý týden jsem byl na zahájení vernisáže pana Martina Zeta a musím říci, že jsem byl nepříjemně překvapen tím, že se vlastně žádné zahájení nekonalo. Myslím, že je vždy dobré akci uvést, představit autora (jak vlastně vypadá? – i to je důležité), říci něco o jeho díle, organizaci výstavy, upozornit na zajímavost. Pokud toho sám umělec není schopen např. z důvodu extrémní introverze, měl by to udělat kurátor, pořadatel. Vždy jsem byl toho názoru, že umění je především o komunikaci. Když jsem po půl sedmé autora vyhledal a zeptal se ho, kdy to zahájí, díval se na mě, jako bych právě spadl z Měsíce. Otázky: Co si o tom myslíte – je to teď nový žánr, „in“? Proč je tak obtížné příchozí oslovit, uvést je do problematiky? Myslíte, že by to návštěvníci neuvítali (např. cítili by se jako ve škole)? S pozdravem Petr Bakalář

There's no need to fear or hope, but only to look for new weapons.

Wow, after all this time! I can't wait to read it.

Ver todos los comentarios

Agregar nuevo comentario

3 krát 5
Jméno		Email

Artículos recomendados

	No Future For Censorship
	Author dreaming of a future without censorship we have never got rid of. It seems, that people don‘t care while it grows stronger again.

	Acts, Misdemeanors and the Thoughts of the Persian King Medimon
	There is nothing that has not already been done in culture, squeezed or pulled inside out, blown to dust. Classical culture today is made by scum. Those working in the fine arts who make paintings are called artists. Otherwise in the backwaters and marshlands the rest of the artists are lost in search of new and ever surprising methods. They must be earthbound, casual, political, managerial,…

“La persona debe sacudir tres veces la mano de alguien mientras mantiene fijamente la mirada en sus ojos. Así es como es posible memorizar el nombre de una persona con certeza. De ésta forma es como he recordado los nombres de las 5000 personas que han estado en el Horse Hospital”, me dijo Jim Holland. Holland es un experimentado cineasta, músico y curador. En su infancia, sufrió al pasar por…

There’s 130 kilos of fat, muscles, brain & raw power on the Serbian contemporary art scene, all molded together into a 175-cm tall, 44-year-old body. It’s owner is known by a countless number of different names, including Bamboo, Mexican, Groom, Big Pain in the Ass, but most of all he’s known as MICROBE!… Hero of the losers, fighter for the rights of the dispossessed, folk artist, entertainer…