Milan Mikuláštík

nar. 1975, od roku 1995 studoval na brněnské fakultě výtvarných umění u Petera Rónaie, od roku 1996 je v ateliéru Milana Knížáka na pražské Akademii výtvarných umění

Mikuláštík se původně zabýval především kresbou, a jak je dnes dobrým zvykem médium kresby mu sloužilo k vyjádření určitého konceptu. Ovlivněn minimalismem a pop-artem zkoušel, co všechno kresba vydrží. Místo čáry perem používal samotná perka, z kterých vytvářel suše pravidelné šrafury. Protože prostředníkem musela být fotografie, minimalizoval celý proces na xeroxové tisky. Později šrafury komponoval do obrazů jako součást adjustace a vznikaly jakési ready-mades o kresbě. Také Mikuláštík - jako mnoho jeho vrstevníků - se zabývá pokleslým uměním: objekty obrazů ho dovádějí k předmětům - běžným kýčovitým výrobkům, které vizuálně nechtěně připomínají „vysoké“ artefakty (tácky z umělé hmoty, plastikové prostírání). Mikuláštík pracuje vždy na dlouhodobějších projektech, které se snaží uchopit a vyčerpat co nejvíce. Od projektu Art se výhradně zabývá konceptem. Shromáždil k němu množství výstavních pozvánek a zabělil jejich texty kromě písmen a, r, t. Vznikly opět jakési minimalistické kresby s ironickým podtextem. Autor si takto zpracoval (společně s Janem Nálevkou) i legendární katalogy Šedé cihly (umělci, kteří nemohli oficiálně vystavovat, a emigranti) a tak se vyrovnal s minulostí.
V dalším projektu Placebo obrací naruby a na všechny strany teorii psychologického působení léků bez účinku, používá skutečného léku (obalu, obrazu, reklamy) Double blind, vystavuje obrazy obalů, jejich negace a variace v instalacích a zpochybňuje lidské představy, pravdy i iluze. Formálně je stále ovlivněn minimalismem, který vizuálně celý koncept umocňuje. Podobný přístup uplatnil i v cyklu Mimikry: na rámy natáhl vojenské maskovací plátno a přetřel je monochromní bílou, v původní podobě zůstaly jen boky. V sérii Halbkonzepte vytváří Mikuláštík malé ikony s ornamenty z různobarevných náplastí.
Společně s kolegou Nálepkou se podíleli na instalaci na sympóziu v Klenové. V celém patře věže naaranžovali nevycpané schlíplé figurky hraček šmoulů a pojmenovali je po slavné benátské výstavě Identita a alterita. Ve spolupráci s Nálepkou vznikl i cyklus předmětů a knih do vany z igelitových tašek a různých bakelitových boxů.
Mikuláštíkovy exkursy do blízké minulosti umění i jeho zlehčující citace a permutace „klasiky“ či závažných uměleckých témat patří k povzbudivým příkladům sebereflexe nejmladší výtvarné generace.

(lin)

01.04.1997