Antonio Negri v porcelánové dílne

Když si položíme otázku, jestli a jaké jednoznačné poselství nám zanechala postmoderní teorie, dalo by nám nejspíš práci shodnout se na jeho znění. Její přínos sice nelze redukovat slovy jako je rozplizlost, nejednoznačnost, matení nebo pouhá skepse, ale řešení bychom v ní nejspíš hledali jenom marně. O tom je přesvědčen také italský neomarxista, vůdčí osobnost autonomistického hnutí a politický filosof Antonio Negri, když postmodernímu myšlení vyčítá nezodpovědnost, myšlenkovou slabost a inkonsistenci.
Ve sbírce The Porcelain Workshop: For a New Grammar of Politics vydané nakladatelstvím semiotext(e) definuje postmodernitu po svém jako významný dobový „předěl“ (caesura) a fakticky tak odmítá teoretické tendence, ztělesněné například pracemi Anthonyho Giddense, podle kterých nezažíváme nějakou hloubkovou restrukturaci společnosti, ale „pouze“ radikalizaci procesů modernity. Odmítaje vývody autorů jako je Lyotard, Baudrillard nebo Virilio o bezvýchodné situaci zacyklení ve fetišizaci a komodifikaci světa označuje dědictví moralistního postoje Frankfurtské školy jako relativně vulgární. Postmoderní „předěl“ Negri opodstatňuje čtveřicí jevů. Prvním je dnešní hegemonie nemateriální (kognitivní, komunikační, afektivní,…) práce, druhým jsou projevy svrchované moci, kterou lze definovat Foucaultovým pojmem biomoc — to znamená moc ovlivňující všechny složky života — proměňující disciplinární společnost ve „společnost kontroly“ (society of control). Za třetí jde o oslabení role národního státu procesem globalizace v prospěch Impéria (Empire) a množství (multitude). Čtvrtým jevem je pak reálné a definitivní zahrnutí společnosti pod Kapitál.
V práci s pojmy Impérium a množství navazuje Negri na titul Empire sepsaný s Michaelem Hardtem v roce 2000, který je považovaný za komunistický manifest 21. století. Impériem tito autoři myslí dnešní mocenské uspořádání konstituované zároveň trojím způsobem: monarchisticky (mezinárodní organizace, NATO, státy G8 apod.), oligarchicky (nadnárodní korporace) a demokraticky (v rovině národních států a nevládních organizací). Moc Impéria nesetrvává na žádné stabilní pozici, ale konstantně se přesouvá sítěmi tvořícími imperiální suverenitu a politickou subjektivitu. Fundamentálním východiskem knihy Empire je tvrzení, že kreativita a politický boj proletariátu vždy předchází a předstrukturuje (prestructures) posuny forem sociálního a ekonomického života v kapitalismu.
Množství je pojem, jehož původ sahá do antické filosofie; v podání Negriho a Hardta nicméně vychází z politické filosofie Benedicta Spinozy. Množství vychází především ze vztahu mezi konstitutivní formou (singularity, invence, rizika) a užitím moci. Kapitál byl vždy schopen množství jakožto kolekci singularit redukovat na něco organického a jednotného (třída, lid, masa); po postmoderním předělu tuto schopnost ale postupně ztrácí. „Množství musí být vnímáno,“ píše Negri, „jako neorganická, diferenční a „mocná“ (puissante) mnohost (multiplicity).“ A dále: „Jednotou jednání množství je mnohost výrazů, kterých je schopna.“
Mluvit o mnohosti „výrazů“ je zde zcela namístě, když vezmeme do úvahy Negriho fascinaci přechodem k postindustriální ekonomice s metamorfózou toho, co se obvykle chápalo pod pojmem výrobní prostředky. „Dnes máme všechny výrobní prostředky sami v hlavě,“ říká Negri. Práce se tím ztotožnila se životem. A pokud život nemá žádný „vnějšek“ a musí být prožíván jenom „uvnitř“, jeho jedinou dynamikou může být dynamika potence (resp. biopolitické moci, ve smyslu puissance).
V neposlední řadě chápe Negri spolu s Hardtem množství jako významnou realizaci spinozovského rozdílu mezi nesnadno přeložitelnými potentia a potestas. I anglické ekvivalenty force („síla“) a power („moc“) vyžadují další, doplňující vysvětlení: potentia představuje bázi politické moci v efektivně zkombinované lidské aktivitě, zatímco potestas se soustředí ve zprostředkujícím výrazu politických institucí a rozhodování. Rozdíl vidí Negri v tom, že zatímco ve Spinozově době „nedostatečně rozvinuté“ (under-developed) společnosti byly tyto zprostředkovatele nevyhnutné, dnes již tímto opodstatněním potestas nedisponují.
To je způsobeno zdánlivě abstraktním, ale takřka všudypřítomným faktorem „měřitelnosti“ (measurability). Protože míra a rozdílnost jsou cennými nástroji disciplíny a kontroly, říká Negri, že moc je měřitelná, zatímco „potenciál“ (puissance) je — naopak — neměřitelný, je čirým vyjádřením neredukovatelných diferencí. Hlavní myšlenka, ke které se proto Negri stále vrací je krize všech pravidel a forem míry kapitalistického vývoje, krize myšlenky měřitelnosti vývoje, krize racionálních kritérií. Avšak nikoli neměřitelnost, ale pozice produkce v procesech subjektivace zcela mimo dimenzi měřitelnosti, které se vymyká dnešní přístup k času nebo chápání hranic soukromého a veřejného práva, je podle Negriho to, co dělá legitimním uvažovat, alespoň jako tendenci, konec vykořisťování.
Horizontálu celku života náležícího do pole moci protíná vertikála přerušení moderních mocenských vztahů odporem subjektů, jimž byly vnucovány. Biopolitika je kontradiktorním kontextem života, to znamená, že představuje extenzi ekonomických a politických kontradikcí na ploše celého sociálna, ale také emergenci singularizovaných odporů, které ji saturují.
Italský filosof odmítá esencialismus, ale i relativismus — řešení vidí v produkci subjektivity, v kreativní ontologii, jakou nachází v radikálním feminismu 90. let od Judith Butlerové k Donně Haraway (zde je autor výjimečně konkrétní ve svém jinak velmi abstraktním pojednání). Jenom tak můžeme na horizontu demokracie spatřovat demokracii absolutní, realizovatelnou formou jednoty množství. Řečeno poslední větou autorových úvah: „Stát se množstvím znamená stát se demokracií.“




Anthony Negri. The Porcelain Workshop. For a New Grammar of Politics. New York : semiotext(e), 224 stran.

01.02.2010