Časopis Umělec 2006/2 >> Mark Divo, Cabaret Voltaire a interaktivní recyklace Přehled všech čísel
Mark Divo, Cabaret Voltaire a interaktivní recyklace
Časopis Umělec
Ročník 2006, 2
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Mark Divo, Cabaret Voltaire a interaktivní recyklace

Časopis Umělec 2006/2

01.02.2006

Alena Boika | u-sobé | en cs

Proč se v Curychu zbavují alternativní kultury
aneb Dear Swiss artists, welcome to Prague!

Když jsem si při práci na přípravě čísla všimla barvotiskové reklamy Cabaret Voltaire, což je na Spiegelstrasse v Curychu, neodolala jsem pokušení napsat svou verzi historie Cabaretu. Chystala jsem se to navíc tak jako tak udělat pod dojmem vyprávění Marka Divo, který je hlavním hrdinou popisovaných událostí.


Kultovní umělec Mark Divo, který je známý řadou úspěchů v nejrůznějších oblastech umění, množstvím na squaty přeměněných domů a především jako člověk, který zorganizoval první curyšský squat, se jednoho dne rozhodl zmocnit se objektu na adrese Spiegelgasse 1. Na tomto místě známém jako Cabaret Voltaire, přesněji řečeno jako bývalý Cabaret Voltaire, kdysi rozvíjeli své myšlenky dadaisté a Lenin zde plánoval největší a nejpůsobivější performanci svého života. 5. února 2002, v den výročí založení hnutí dada, obsadili historický dům umělci a hudebníci, mezi nimi Mikry Drei, Dna Jones, Grrr (Ingo Giezendanner), slavní Eppstein Family, Lennie Lee, Leumund Cult, Aiana Calugar, zkrátka veselí mladí lidé pod vedením Marka Divo. Nakonec dala tato událost vzniknout Muzeu Cabaret Voltaire. Podle tisku chtěl Mark Divo upozornit na nepřijatelný stav, kdy místo se symbolickým významem pro všechny dadaisty, surrealisty, jejich následovníky i obyčejné milovníky umění skončilo jako zaneřáděný starý dům v centru Curychu. Nonstop happening probíhal několik týdnů, přijížděli a odjížděli lidé, dělaly se performance, hrála hudba, střídaly se poetické večery a organizovala celonoční filmová promítání. Bylo to prostě několik týdnů naplněných intenzivním tvůrčím životem, což jednu část místních obyvatel šokovalo a druhou těšilo. K akci se připojily tisíce lidí. Všichni potom začali psát o Marku Divo a jeho spolupracovnících jako o dědicích a pokračovatelích idejí Cabaretu Voltaire, což Mark nechce slyšet. Říká, že chtěl pouze vdechnout život starému historickému domu. Právě z tohoto důvodu také odmítl návrhy na účast v oficiální komisi muzea, neboť považoval takovou formu činnosti za destrukci samotné ideje dadaismu. Pro dada představuje umění prostředek jak změnit svět a hra musí být působivá, nezadržitelná a zábavná. Nastoupivší vedení kabaretu chtělo opak.
Mark Divo dál transformoval život v umění. V roce 2003 zorganizoval další mezinárodní festival v Sihlpapierfabrik. V témže roce se uskutečnil první oficiální dada festival, jehož se kromě již uvedených lidí zúčastnilo mnoho dalších, včetně těch, kteří s Markem Divo spolupracovali na jím organizovaném festivalu v Rusku – Dimitrijem Bulniginem, Slavem Mizinem a Aleksandrem Šaburovem.

Malý, avšak důležitý ústupek
V roce 1995 přijeli do Curychu sibiřští umělci V. Mizin, D. Bulnigin, A. Golizdrin a O. Jelovoj a zde je nadchli myšlenky skupiny Eurocot (Eurohovno). Její zakladatel, opět Mark Divo, za její uměleckou doktrínu vyhlásil „postindustriální neobaroko“, neboli vytváření uměleckých děl z odpadů současné evropské civilizace.
Po návratu domů se ruští umělci pod dojmem z Eurocotu rozhodli uspořádat vlastní festival. A tak se v roce 1996 v Novosibirsku, městě proslaveném vědeckými objevy a vysokým počtem akademiků na čtvereční kilometr (a nyní už také umělců, mezi nimiž jsou i známí Blue Noses), uskutečnil společně s hostujícími Švýcary festival – mezinárodní ekologicko-umělecký most Eurokon 96. Umělci se tvůrčím způsobem zmocnili skládek průmyslových závodů Vtormet, RTI, Uralšina a keramické továrny (které se podařilo získat ekologickou frazeologií jim rozeslaných materiálů o projektu), načež se prohlásili za uralsko-sibiřskou pobočku Eurocotu.
Interactive Recycling je termín užívaný Markem a znamená transformaci odpadu na umělecká díla. Probíhá nanejvýš důkladně, počínaje „squatizací“ starých domů, jejichž obyvatelé potom využívají věci vyhozené původními majiteli a u supermarketů sbírají výrobky s prošlým datem spotřeby, a konče akcí Cabaret Voltaire, v němž oživování myšlenek dadaismu představovalo demonstrativní pokus oživit historický odpad.
Jedním z nejzajímavějších míst v Curychu, kde se praktikoval Interactive Recycling a mnoho dalších nápadů, byl squat na Plattenstrasse. Tam vyrostli, formovali se a určitou dobu tvořili mnozí mladí švýcarští i zahraniční umělci. Mark Divo, který se narodil v Lucembursku, vyrostl v Curychu, potom odjel do Berlína a teď se přesunul do Prahy, a který se pohybuje z jedné země do druhé, názorně ilustruje univerzální platnost své umělecké teze, která spolehlivě funguje v libovolné zemi na světě.
To se vztahuje i na parties, které pravidelně pořádá v různých městech, mezi nimiž byl dokonce i New York. Je to pokaždé ve čtvrtek od osmi večer. Vždy v rozsáhlých prostorech, bytech nebo studiích, plných výtvorů nejrůznějších umělců. Práce nejsou pouze umístěné v prostoru, ale stávají se živoucí a užitnou součástí interiéru. Vždy je tam živá hudba. V poslední době klasická hudba na pozadí současného trash-umění. Pokaždé je tam množství lidí, kteří mají požitek z vybraných, avšak vždy přesných ukázek neobaroka. Smysl pro styl, který jde až do maličkostí. Tento umělecký svátek v současnosti probíhá každý čtvrtek v Praze.

Proč ve Švýcarsku likvidují squaty
Mark tvrdí, že Praha je momentálně pro umělce tím nejkrásnějším městem. Zatím ho zcela nepohltila Evropská unie a dopady všudypřítomné globalizace ještě nepůsobí tak beznadějně. V Curychu, považovaném za kulturní centrum, je čím dál méně těch pozoruhodných domů obývaných mladými umělecky založenými lidmi. Squat na Plattenstrasse skončil před pár lety, Jenatschstrasse je na pokraji vystěhování, Rudigerstrasse bude existovat ještě pár měsíců. Message Salon (http://www.likeyou.com/messagesalon), iniciovaný před několika lety bývalou undergroundovou umělkyní Esther Eppstein a přemístěný z centra do úžasného starého domu ležícího částečně na periferii, v sobě spojuje principy squatu, výstavního prostoru, rezidenčního programu a komerční nezávislosti, ale s největší pravděpodobností bude uzavřen už letos v červnu. Stát na jedné straně podporuje různé umělecké projevy, současně se mu ale příliš nezamlouvá nekontrolovaná bouřlivá tvůrčí činnost mladých lidí. Squaty, domy určené k demolici, představují nepořádek stejně jako lidé, kteří je obývají. A priori jsou považovány ne-li za odpad společnosti, tedy alespoň za nepříliš úspěšné marginálie.
Část squaterů se cítí být umělci, bez ohledu na to, co dělají. Další tvrdí, že squat je pro ně „just for fun, and why not, you know, here everything, and rent is too so expensive!...“ Někteří jsou přesycení a rozčarovaní. Zádumčivý mladík ze sqatu na Jenatschstrasse mi říkal: „Dřív jsem se věnoval umění, různým druhům umění, jak to vyšlo. Jednoho krásného dne jsem ale pochopil, že svým uměním nemohu změnit svět. A bylo to tak zjevné, že od té doby nedokážu dělat nic.“ A tak už osm let v noci nespí, bloumá po ulicích a nezabývá se ničím smysluplným, kromě toho nejdůležitějšího – hledá to, čemu by věřil, co by mohlo změnit svět, se kterým není spokojen.

Hrát
Mark je člověk, který se chce bavit, který miluje výrazné, hezké a zbytečné věci, konstrukce a provokace. Nelíbí se mu odpadkové pytle po Curychu – dokonalé jako všechno kolem –, které tvoří nezbytnou součást prostoru v libovolné části města a v jakoukoli denní či noční dobu, nelíbí se mu jejich spořádanost. A chce raději zničit tento unylý rytmus bělomodrých vaků a vyrobit hračky pro dospělé intelektuály. Odpad. Svatá prostota upřímného umění. Protest – zprostředkovaný – není cílem, ale prostředkem a důsledkem. Nejzbytečnější a nejkrásnější věc na světě – umění – je podobně jako odpad jedněmi přehlíženo a jinými vyžadováno. Interactive Recycling: play, play, play again. Pouze hra má právo na existenci. Jediný účinný způsob jak změnit svět, jestliže tě neuspokojuje.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Nick Land — experiment s nehumanismem Nick Land — experiment s nehumanismem
Nick Land byl britský filozof, který už není, aniž by byl mrtev. Jeho takřka neurotický zápal pro šťourání se v jizvách skutečnosti svedl nemálo nadějných akademiků na obskurní cesty tvorby, která obtěžuje svou původností. Texty, které po něm zůstaly, dosud spolehlivě znechucují, nudí a pudí k vykastrování jejich zařazením do „pouhé“ literatury.
Nevydařená koprodukce Nevydařená koprodukce
Když se dobře zorientujete, zjistíte, že každý měsíc a možná každý týden máte šanci získat na svůj kulturní projekt peníze. Úspěšní žadatelé mají peněz dost, průměrní tolik, aby dali pokoj a neúspěšné drží v šachu ta šance. Naprosto přirozeně tedy vznikly agentury jen za účelem žádání a chytré přerozdělování těchto fondů a také aktivity, které by bez možnosti finanční odměny neměly dostatek…
Magda Tóthová Magda Tóthová
Práce Magdy Tóthové zpracovávají moderní utopie, sociální projekty a jejich ztroskotání s pomocí výpůjček z pohádek, bájí a science fiction. Probírají osobní i společenské otázky nebo témata soukromého a politického rázu. Personifikace je dominantním stylovým prostředkem všudypřítomné společenské kritiky a hlavní metodou užívání normotvorných prvků. Například v práci „The Decision” („Rozhodnutí“)…
V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006 Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…