Nevydařená koprodukce

Když se dobře zorientujete, zjistíte, že každý měsíc a možná každý týden máte šanci získat na svůj kulturní projekt peníze. Úspěšní žadatelé mají peněz dost, průměrní tolik, aby dali pokoj a neúspěšné drží v šachu ta šance. Naprosto přirozeně tedy vznikly agentury jen za účelem žádání a chytré přerozdělování těchto fondů a také aktivity, které by bez možnosti finanční odměny neměly dostatek motivace. Žádná z těchto podpor nepřináší více svobody ale naopak oficiálně smluvní a podvědomé závazky. Většinou hrajete kašpara ve hře, které ani moc nerozumíte nebo plníte cíle a prospěchy, které jste museli do kolonek žádostí vylhat. Vaše podvědomí ale ví, že jste lůzr, protože ten milion jste si nevydělali prodejem ropy ani viagry na internetu a nenechá vás s ním udělat to, co byste skutečně chtěli. „Lůzr si nedovolí“ je charakteristikou ubožáka dnešní společnosti.
Když se s průběžnou možností získávání financí z fondů ještě sejdou kulaté oslavy změny státního systému, nasype se do nich o něco víc, aby kultura předvedla, jak jí změna prospěla. Očekává se, že čím víc peněz získá, tím větší respekt z vysokých obnosů bude mít a loajalita bude zajištěna. A skutečně to funguje. Herci a umělci vlastně vždycky chtěli, aby jim vládly bezpečnostní agentury se zástupci selektivně nekontrolovaného byznysu a finančnictví. Do ulic proto chodí a zlobí zástupci méně kultivovaných oborů. Nudnou reportáž z takové dobře placené kulturní taškařice přináší v následujícím článku Boris Ceko z rakouského uměleckého seskupení God’s Entertainment.
Vedle sacích agentur právníků, ekonomů a europraktiků, schopných legálně poslat miliony z veřejných fondů do spřízněných kapes, nemá často nezávislý a skutečně hodnotný projekt šanci. Chybí mu odborníci na komplikované žádosti a také silný žaludek reagovat na měnící se tematické výzvy a politické objednávky. Taková praxe je ale dnes již v mezích norem i zákonů a jediná legitimní otázka visí nad hodnotami se kterými systém financování kultury pracuje. Na vrcholu nyní stojí formulářová virtuozita a vžívání se do úřednických kulturních očekávání.
Zatím vzácné jsou prokázané kurátorské podvody kombinující veřejné finance a bezmeznou naivitu umělců. Slyšeli už jsme sice o festivalech, výstavách a kongresech, které existují jen ve vyúčtování a na facebooku, Alena Boika se ale stala náhodným účastníkem příběhu, jenž by mohl být po uveřejnění předán rovnou policii.
Ivan Mečl


Tato koprodukce vznikla díky dvouletému grantu, kterým evropské kulturní instituce podpořily projekt 68/89 — Divadlo.Doba.Dějiny. v roce 2008. Tento projekt předpokládal spolupráci několika uměleckých skupin, která měla vést (v umělecké rovině) k odstranění hranic mezi Východem a Západem.

Na začátku považuji za důležité vysvětlit termín „politická performance“, aby bylo jednodušší později pochopit všechny okolnosti „nevydařené koprodukce“.

Umělecká performance jako politické vyjádření

Dle RoseLee Goldberg je performance ze zásady něco nedefinovatelného, protože díky své otevřené formě představuje liberální médium nabízející nekonečné množství variací. V případě našeho uskupení God‘s Entertainment (GE) je performance přece jen částečně definovatelná, a to hlavně jako politická performance. Předpokládejme, že performance je liberální médium, ve kterém se mísí čtyři základní prvky: čas, prostor, tělo umělce a vztah mezi umělcem a divákem. Pro GE zůstávají tyto prvky přesto sporné. GE vychází z toho, že v performanci nemusí být nutně všechny přítomné, respektive že jejich absence neznamená nutně neúspěch – vnímáme performance spíše jako politickou situaci, která reflektuje „slepou stranu reality“. Tento politický komponent může být samostatnou součástí performance. Pro GE je performance nutně politická, protože se jejím prostřednictvím obracíme nejen na diváky, ale hlavně na občany. Zpochybňujeme jejich vnímání aktuálních politických konfliktů a jejich stanoviska k nim. Členové GE tomu nemusí být fyzicky ani duševně přítomní, není zapotřebí žádných prostor, ani není nutné, aby vzniklo propojení mezi performerem a divákem. Může například vzniknout propojení mezi diváky samotnými, ale někdy ani to ne. Divák si má jen klást otázky. Snažíme se o všeobecnou reflexi definice slova „performance“. Kdo si však myslí, že chceme naší prací udělat performanci definovatelnou, ten je na omylu — jedinou její charakteristikou je nedefinovatelnost. Realita, a tím pádem i performance, je proměnitelná. Z této pozice vychází GE při své práci. Do jaké míry bylo toto východisko možné naplnit při projektu, o který se zde jedná, zachycuje následující protokol. Není v žádném případě ironický, ale přece jen bohatý na detaily. Hodně zábavy!

Jak se GE stali součástí herecké spolupráce — první setkání

Projekt 68/89 — Divadlo.Doba.Dějiny1 byl jako dvouletý projekt finančně podporován Evropským kulturním programem. Účastnilo se ho šest koprodukčních partnerů: Centrum pro výzkum dějin Potsdam (Německo), Kampnagel (Hamburg, Německo), Sophiensäle (Berlín, Německo), Divadlo Husa na provázku (Brno), Divadlo Archa (Praha) a Stanica (Žilina).
Ve druhém roce projektu, dvacet let po pádu železné opony, chtěli partneři v rámci 68/89 — Divadlo.Doba.Dějiny vytvořit divadelní produkci s titulem Svoboda! Svoboda?, ve kterém by jedna jediná umělecká skupina představovala na jejich domovských scénách všechny koprodukční partnery. Během několika setkání hledali účastníci konkrétní umělecké uskupení, které by se tohoto úkolu ujalo. Zástupci Kampnagel a Sophiensäle doporučili God‘s Entertainment. Hlasovali pro nás z různých důvodů: jednak pochází naši členové z různých východních a západních zemí, takže můžeme lépe rozeznat a poznat poetiku východního a západního divadla a performancí. Také estetikou naší experimentální práce jsme ideálně naplňovali estetické nároky všech partnerů.2 Kromě toho nabízela naše účast zjednodušení organizační a logistické stránky společných vystoupení na různých místech, což mělo vést ke kvalitativnímu zlepšení uměleckého výkonu.
Na konci léta 2008 nás oslovil András Siebold, dramaturg skupiny Kampnagel, jestli si umíme představit spolupráci s výše jmenovanými partnery, a pozval nás na jejich podzimní setkání do Prahy, abychom si navzájem představili své dosavadní projekty. Tak jsme se dostali do hry.

Po našem seznámení v Praze vyšlo najevo, že kolegové z pražského divadla Archa, stejně jako kolegové z brněnského divadla Husa na provázku, chtěli do projektu zapojit vlastní soubory a režiséry, což znamenalo, že koprodukce s GE jako jedinými aktéry zahrnutými do grantového rozpočtu se nemohla uskutečnit. Kampnagel, Sophiensäle a žilinská Stanica přijali ale GE jako koprodukční partnery. Jen Stanica chtěla svou spolupráci s GE omezit, protože už měli naplánované divadelní představení pod vedením jednoho mladého slovenského režiséra. Každému ze zúčastněných souborů bylo přiřknuto 25 000 Euro.

Představy o projektu — druhé setkání

Druhé setkání se konalo následující měsíc u nás ve Vídni, současně s naší novou produkcí Passantenbeschimpfung (Spílání kolemjdoucím) podle předlohy Spílání publiku od Petera Handkeho. Na tomto setkání jsme se měli dále bavit, či dokonce „přít“ o vývoji konceptu, konkrétních představách o projektu a spolupráci, stejně tak jako o datech představení, financích, turné a jiných organizačních záležitostech. Kolegové měli také příležitost shlédnout v návaznosti na toto setkání Spílání kolemjdoucím na vídeňském Karlově náměstí, aby si udělali představu o naší práci.
Krátce před setkáním ve Vídni navštívili GE Stanici v Žilině a divadlo Husa na provázku v Brně, aby tam vyhledali vhodná sociálně-politická témata pro společnou performanci.

Setkání se zúčastnil Stephan Kruhl, koordinátor projektů Centra pro výzkum dějin Potsdam, Ondřej Hrab, ředitel a umělecký vedoucí Divadla Archa, Jana Svobodová, režisérka a scénografka Divadla Archa, Martina Filínová, umělecká ředitelka Stanice, Fedor Blaščák, dramaturg ze Stanice, Ján Šimko, mladý slovenský režisér, Eva Yildizová, intendantka Divadla Husa na provázku a brněnský režisér Jiří Jelínek. Protože bylo dohodnuto, že Kampnagel a Sophiensäle budou zastupováni GE, nikdo od nich na setkání nepřijel. Zúčastnění představili celkem tři divadelní kusy a dvě performance. Tyto byly také v rámci Svoboda! Svoboda? uvedeny:

Jana Svobodová a Ondřej Hrab nám představili své nově naplánované divadelní představení Šance 89 aneb Window of Opportunity. Jedná se o fiktivní rozhlasovou show, ve které německo-československý manželský pár vypráví na jevišti o tehdejším komunistickém režimu. Příběh samotný je smyšlený, ale obsahuje celou řadu realistických detailů a událostí, například dobrodružný útěk občanů NDR vrtulníkem do Západního Německa, který se odehrál v roce 1975 na jihočeském Lipně.3 Aby tento fiktivní příběh mohl být v rámci projektu představen jako „dokumentární divadlo“, přistoupilo se k následujícímu řešení: při každém uvedení bude do hry zapojeno deset až dvacet mladých lidí z místních škol. Jejich role měla spočívat v tom, že se nechají během představení zpovídat herci, aby byl znázorněný příběh z minulosti simuloval přítomnost.

Eva Yildizová a Ján Šimko nám představili jejich koncept groteskní divadelní momentky, mimicky znázorněné třemi mladými umělci, která bude formou loutkového divadla vyprávět o „životě a tvorbě Karla Gotta s přihlédnutím k historickým událostem českých dějin od roku 1969 do dneška”. Přelomové bylo otevření muzea Gottland v roce 2005, z něhož se stal oblíbený výletní cíl jak pro Čechy, tak pro Němce. Dílo bylo nazváno THE GOTT VARIETY SHOW or Do We Live in Gottland? (THE GOTT VARIETY SHOW aneb Žijeme v Gottlandu?)

Martina Filínová, Fedor Blaščák a Ján Šimko nám představili plánované divadelní představení s názvem Poslední historická úloha mladé generace. Vypráví o revoluci roku 1989, především o studentských protestních akcích. Už v letech 1988 a 1989 se v Československu konaly zásadní ilegální protesty a protirežimní shromáždění. Byla to fáze, během níž se hledal nosný symbol, který by dokázal zaktivovat masy. Nakonec se jím stala mládež a studenti. Dále byla plánována společná produkce GE a Stanice, kterou měla Stanica financovat částí svého rozpočtu.

Protože GE často vybírají témata svých performancí v závislosti na místě jejich konání, představili jsme dva koncepty, které odrážely aktuální politickou situaci v Čechách a na Slovensku, stejně jako tamní historický vývoj.

První návrh: Úvodní část slovenské performance tvoří celostránková reklama v žilinských novinách, která propaguje velkorysost Slovenska vůči Maďarsku. Vzhledem k politickému stanovisku pravicové vládní strany Jána Sloty (SNS) a jejím veřejným, rasistickým, protimaďarským výrokům, především proti maďarské menšině na Slovensku4, se jedná o pokus zfalšovat obraz slovenského politického života. Tato reklama v novinách — iniciativa Stanice Žilina,5 podporovaná Evropskou Unií a slovenskou vládou — informuje obyvatelstvo o darování Stanice a kruhového náměstí kolem ní Maďarsku a maďarskému lidu. Tento velkorysý dárek je symbolem moderní slovenské demokracie a ukázka porozumění mezi národy.
Jako další část darovacího aktu se má na místě uskutečnit slavnostní ceremoniál. Reklama by tedy byla zároveň pozvánkou na slavnost. Toto takzvané umělecké obsazení Stanice a okolí by bylo politicky a geograficky výhodné, protože Stanice leží uprostřed kruhového náměstí, což je optimální forma scénografického obrazu obsazení území.
Aby se této ceremonie mohl návštěvník zúčastnit, musí se u vchodu prokázat pasem, protože aktem darováním se dostane na území jiného státu.
Kromě toho bylo mimo jiné v plánu: pozvat hosty z Maďarska, případně slovenské maďarské menšiny (organizovaný příjezd autobusem), deklarovat maďarštinu jako hlavní a angličtinu jako druhý úřední jazyk, vyvěsit maďarskou vlajku za doprovodu maďarské národní hymny, pronést pozdravení a proslov, podávat maďarské klobásy, hrát maďarskou hudbu, zapojit dvacet komparsistů v rolích maďarských vojáků včetně několika vojáků Spojených národů (patronů ceremoniálu a územních kontrolních orgánů) a podobně.

Druhý návrh: Druhá plánovaná performance se měla odehrávat v Brně a Praze v podobě demonstrace proti rozdělení Československa v roce 1992, respektive demonstrace za znovusjednocení České a Slovenské republiky. I přesto, že se názory na téma rozdělení mezi obyvatelstvem obou zemí liší, trpí kvůli němu většina mladých obyvatel. Například hodně mladých Slováků studuje v Česku a naopak. S rozdělením Československa vznikla pro zájemce o studium v sousední zemi povinnost žádat o povolení k pobytu, zvýšily se jejich životní náklady a zanikla některá jejich práva. Dalším důležitým impulsem pro tuto performanci byl náš výzkum demonstrace jako řeči revoluce, výzkum politických shromáždění, cílů, energie a manipulace masy, výzkum hesel a transparentů jako identifikačních kódů, historických souvislostí apod. Chtěli jsme na těchto aspektech vyzkoušet nový formát performance.

Emailová korespondence jako důkaz politické a estetické rozepře mezi partnery

Kvůli „politickým obavám“ kolegů ze Slovenska a Česka, které bychom mohli zjednodušeně nazvat „různé názory na vyjadřování politických názorů v divadle“, následovala po setkání ve Vídni rozsáhlá e-mailová korespondence.6
Kolegové z českého divadla se jednohlasně distancovali od nápadu uspořádat realisticky inscenovanou demonstraci za československé znovusjednocení. Tento nápad jim přišel nezajímavý, prý by v České republice nikoho neoslovil. Dle Ondřeje Hraba se oběma národům žije lépe odděleně a tato performance by proto z jeho pohledu postrádala jakýkoli smysl. Jako odpověď navrhli GE uspořádat obdobnou demonstraci s romskou minoritou.7 Protože mnoho romů v Česku žije ve špatných existenčních podmínkách, zorganizovali by GE spolu s nimi a dalšími dobrovolníky demonstraci za zlepšení tohoto stavu. V návaznosti na demonstraci plánovali GE zinscenovat společně se všemi zúčastněnými velkou oslavu jako symbol možného soužití a vymýcení diskriminace. Ani o toto téma neprojevili ale naši kolegové žádný zvláštní zájem.
Zajímavé je, že se v mezičase nikdy nediskutovalo o projektech a estetických pozicích ostatních zainteresovaných souborů. Narozdíl od nich nechtěli GE pracovat s minulostí, protože dnešní doba skýtá dostatek látky a problémů, která umožňují vytvořit paralelu k roku 1989.
GE nakonec zůstali bez realizovatelného projektu, zato ale se spoustou nápadů. Oproti tomu naši kolegové vymysleli realizovatelné projekty, ale bez originálních nápadů.

Koprodukce Stanice a GE byla po několika telefonátech a emailech s konečnou platností ukončena.8 Původně plánovaná spolupráce spojená s finanční podporou 10 000 Euro od Stanice se nevydařila, což v tomto případě otevřelo novou otázku: na co budou použity peníze, které Evropská Unie vyčlenila na tento projekt? Následují citace z e-mailové korespondence z konce léta 2009, které ilustrují, jak došlo k ukončení spolupráce:


Martina Filínová ze Stanice napsala:

„…myslím, ze vám Martin poslal návrh rozpočtu, který chceme na produkci použít, zvedli jsme to na 10 000 Euro€. Chceme zkompletovat náš příspěvek ke společnému večeru pomocí „pódiové diskuze“ o tématu, kterým se ve vašem projektu budete zabývat (demonstrace za sjednocení Česka a Slovenska, případně ten německý koncept, nebo nějaký jiný). Už jsem mluvila s Fedorem Blaščákem — chtěli bychom, aby byl z naší strany jakýmsi projektovým konzultantem/dramaturgem. Velmi dobře se orientuje ve slovenské historii a jejích politických konotacích, je to dramaturg a filosof. Bude také autorem pódiové diskuze…“

„Už jste se rozhodli, jestli s námi budete kooperovat, a máte nějakou představu o konceptu? Doufám, že se naše spolupráce uskuteční a že spolu vytvoříme dobrý projekt…“

Lena Wicke z GE napsala:

„…udělali jsme další výzkum o Slovensku a jeho politické situaci a získali jsme informace o diskriminaci maďarské menšiny na Slovensku, jejím vývoji, o tom, že lidé ztrácejí práci kvůli své národnosti, o skutečnosti, že Maďaři musí platit za možnost úředně používat jejich rodnou řeč, a především o politiku Jánu Slotovi, který označil Maďary na Slovensku za „rakovinu národa“. S přihlédnutím k tomuto politickému tématu navrhujeme následující projekt:
Evropská Unie se společně s žilinskou radnicí rozhodla darovat Stanici a přilehlý rondel maďarskému národu na znamení přijetí a respektu k maďarské menšině. Je to další gesto Slovenska jako evropského státu s demokratickými hodnotami. God’s Entertainment, umělecká skupina z Vídně/Rakouska, byla pověřena organizací národního festivalu na oslavu tohoto absolutního daru: všichni jsou zváni oslavit tento důležitý moment a moderní slovenskou demokracii.

(…)

My budeme organizátory této národní slavnosti. Každý divák se stane účastníkem. Proměníme celé místo (Stanici i přilehlý areál) a performantivním způsobem ho využijeme pro vytvoření scénografie…“

Dramaturg Fedor Blaščák ze Stanice odpověděl:

“…tento nápad není jen trochu, nýbrž úplně politický. Ano, je to jasné. Říct, že tento nápad otvírá „možnost zpracovat tento politicko-sociální konflikt a klade otázky po smyslu demokracie“ je pro mě příliš abstraktní paušalizace vašeho záměru. Můžete specifikovat způsob (ve smyslu průběhu), jakým pojmete daný politický konflikt, a vaše osobní důvody, proč to dělat?

Jestli je důvodem ten vámi zmiňovaný výzkum (doufám, že se nesestával jen ze čtení novin, čemuž se normálně neříká „rešerše“), jehož výsledkem je vaše vyjádření o Maďarech ztrácejících práci kvůli používání maďarštiny, tak to NENÍ pravda. Není to realita, je to smyšlený problém, který vznikl kvůli přehnané pozornosti věnované propagandistickému žurnalismu o tomto tématu a malou pozorností věnovanou relevantním pramenům (právním, historickým).

Pokud vím, neexistuje žádný takový případ. Pokud o nějakém takovém víte, specifikujte ho a uveďte relevantní prameny.

K Jánu Slotovi — odmítáme se stát jakoukoli součástí debaty (politické, osobní, umělecké) o tomto nacionalistickém idiotovi. Já ho považuju za fašistu. Naštěstí nemusíme reagovat na věci, které hodnotíme jako totální blbost. Jestli se vám zdá tato osoba jakkoli zajímavá, něco s tím udělejte, ale ne tady. S tímto člověkem žijeme už více než 20 let. Stejně jako jste vy v Rakousku žili s Haiderem. Příliš rychlá auta vyřeší tento problém efektivněji než jakékoli umění. To je odsouzeno k tomu, stát se ztraceným časem — postavte před fašistu zrcadlo — jen ho to zveličí.

Námitka vůči originalitě: Toto léto jsem viděl už tři konceptuální kusy zabývající se stejným tématem virtuálního věnování kusu země někomu, případně privatizování někým. Pokud vím, tak tento nápad pochází z hnutí nového realismu šedesátých let — Pierre Restany — a jeho konceptu „societé trouvée“. Inteligentní formou to bylo zpracováno slovenskými umělci Stanem Filkem a Alexem Mlynarčíkem už v roce 1965 (Happsoc I). Od té doby se to několikrát opakovalo. Dnes je to nudné. Kromě toho je to to, co společnosti s horkovzdušnými balóny prodávají svým zákazníkům jako „jejich území“ (s certifikáty apod.), což znamená, že tento nápad je už i komerčně využitý a má tedy velmi daleko k tomu být originální.

(…)

Co se mi ale na vašem návrhu líbí, je myšlenka, že by nějací Maďaři přijeli do Žiliny a měli jsme společně nějaké debaty a festivaly. To je to, co by mohlo „takzvaný“ spor posunout dopředu. Říkám takzvaný, protože je to jen politická agenda. Na Slovensku neexistuje žádný sociální konflikt mezi Maďary a Slováky. Tohle považuju za zajímavou a inteligentní odpověď na hrubý politický nacionalismus, který obě strany používají.

Co se mi opravdu nelíbí, je ten mediální cirkus okolo, OSN vojáci apod. Připadá mi to jako primitivní, prvoplánová PR provokace, věnující se sporu způsobem, který ho jenom eskaluje.

Jestli byste na tom trvali, tak s námi nepočítejte. Nebudeme riskovat pověst Stanice kvůli stupidní, politické, nacionalistické agendě.“


Simon Steinhauser z GE odpověděl:

„…jako odpověď na vaši hlavní kritiku, kterou jste napsal, se v krátkosti pokusím vysvětlit náš pohled: Píšete o Jánu Slotovi a smyslu performancí, které se věnují tomuto tématu. Myslíme si, že právě tito lidé by měli být předmětem umělecké debaty, a především jimi prezentované myšlenky musí být prodiskutovány a umělecky zpracovány. To je pro nás velmi důležité. Opravdu tím můžete dosáhnout nějakých reakcí. Je velmi těžké, skoro zbytečné, začít diskuzí o imigraci, kulturních rozdílech a s tím spojených problémech atd. Takovéto diskuze bývají většinou nudné a neužitečné. V konečném výsledku „lidé, kteří už jsou na dobré straně, půjdou domů zase na dobré straně”. Je smysluplné, snažit se ovlivnit lidi, kteří už na dobré straně jsou? Není to ztráta času ve srovnání s tím, čeho byste mohli dosáhnout, kdybyste do toho zapojili normální lidi?

To, co jste napsal o Jánu Slotovi, jen těžko chápu. Je to jen můj osobní názor, ale zdá se mi velmi nebezpečné tvrdit, že „… rychlá auta vyřeší ten problém efektivněji…“. Můj osobní názor je nepřát nikomu nic zlého, i když má on nebo ona jiné politické smýšlení než já. Tedy ani Jánu Slotovi. Chci proti němu bojovat jinými způsoby.

Nemyslíme si, že my, God’s Entertainment, stavíme zrcadla před fašisty bez toho, abychom je kritizovali. Metafora se zrcadlem se mi moc líbí. Je důležité stavět zrcadla lidem jako je Haider (nebo Ján Slota) a reflekovat je umělcům, divákům, opravdovým lidem — proletariátu. Když postavíme zrcadlo před Jána Slotu, vidím já spíš lidi okolo něj, žijící mezi námi, ne jeho tvář. Samozřejmě je jeho tvář přítomná — ale nedostal se snad k moci díky lidem, kteří ho zvolili? Není to zrcadlo společnosti? To je to důležité! Zrcadlo postavené ve správném úhlu může někomu otevřít oči. Možná daleko víc než debaty a performance.

(…)

Píšete o originalitě. Nebyl bych tak dogmatický. Vždy uvidíte některé produkce víc než dvakrát. Z vašeho mailu se dá vyčíst, že je to pro vás velmi zajímavé téma, když už jste navštívil tři obdobné produkce. Není to tak, že všechny byly alespoň trochu zajímavé? Nebo byly alespoň zasazené do jiného kontextu? I když, jak říkáte, začaly podobné performance v šedesátých letech, mohou se pořád měnit a vyvíjet, protože politické kulturní systémy se mění a vyvíjí neustále. Takže je těžké souhlasit s tím, že je to nudné téma. Není to spíš způsobem, jakým jsme ho zpracovali? Nebo že to udělali Rakušané — přijít na Slovensko a vysvětlovat, jak se řeší problémy? Ale nestává se, že lidé ze zahraničí vidí podobné věci jasněji? Není to tak, že obyvatelé té konkrétní země problémy vidět nechtějí? Nevidí vzrůstat nacionalistickou sílu, protože to vidět nechtějí, protože to nenávidí?

(…)

Píšete, že nechcete riskovat pověst Stanice kvůli takové stupidní, politické, nacionalistické agendě. Je nám to líto. V případě, že jsou naše vnímání a představy takto daleko od sebe, si myslíme, ze byste měli angažovat uskupení nebo osobu z vašeho divadla a udělat ten 89 projekt způsobem, který vyhovuje vám…“


Vídeň, Györ, Bratislava jako výsledná performance

Po této neúspěšné komunikaci nenavrhli GE už žádnou další performanci, nýbrž se definitivně rozhodli pro nový projekt ve formě virtuální prohlídky města. I když ostatní partneři měli i vůči ní své výhrady, nezbylo jim nic jiného než spolupracovat, nebo od projektu odstoupit. Buď, anebo.9

Žilina byla návštěvníkům města představena jako maďarské město Györ, Brno a Praha se staly Bratislavou. Pro Žilinu angažovali GE turistického průvodce z Györu a pro Brno a Prahu průvodce z Bratislavy. Ti provedli účastníky Žilinou, Brnem a Prahou, jako by šlo o jejich rodná města.
Prohlídka se opírala o stejné téma jako původní performance, tedy o politicko-kulturní a společenské změny, které se odehrály od během naší evropské svobody, v jejíž historii lze revoluční rok 1989 chápat jako nástup „post-evropské éry“. Svoboda jako výsledek rozdělení Česka a Slovenska. Svoboda jako nové sousedské vztahy mezi Slovenskem a Maďarskem. Svoboda prostřednictvím grantů Evropské Unie.
Nakonec byli kolegové ze Stanice s „performativní prohlídkou“ spokojeni. Kolegy z Brna ale žilinská prohlídka zklamala natolik, že ani nechtěli zveřejnit data konání této akce v jejich domovském městě, prý z respektu vůči jejich divadelnímu publiku, které si proti sobě nechtěli popudit. Po důsledném protestu z naší strany a ze strany našich producentů Kampnagel a Sophiensäle musela být prohlídka nakonec přece jen avizována. Bohužel k tomu došlo až těsně před jejím uskutečněním, pouhý den předem!
Podobná situace se odehrála v Praze, a výsledkem bylo, že se jí nezúčastnili ani kolegové z Divadla Archa, ani jeho pravidelní navštěvníci. Po první z celkem tří performancí přesunuli GE výchozí bod na pražské Staroměstské náměstí a rychle změnili svou reklamní strategii: z malého oznámení na webových stránkách a letáčku Divadla Archa se stal velký transparent s nápisem „GUIDED TOUR FOR FREE — NOW“ (Komentovaná prohlídka zadarmo — právě teď!)
Díky tomuto transparentu a interakci s kolemjdoucími získali GE pro prohlídku dostatek účastníku a završili tak úspěšně performanci i bez podpory Divadla Archa!

Kunstschmuggel (Pašované umění) v Kampnagel a Sophiensäle jako závěrečný projekt

Pro Kampnagel a Sophiensäle vytvořili GE nakonec performanci s názvem Kunstschmuggel. Šlo o to, propašovat v přímém přenosu divadelní představení vysoce subvencovaných divadel do alternativních, relativně nízkorozpočtových uměleckých prostor Kampnagel a Theaterdiscounter.
Do hamburského Kampnagel jsme dne 4. 12. 2009 dostali Sofoklovu hru Oidipus tyran v režii Dimitra Gotscheffa z divadla Thalia. Z berlínského Deutsches Theater (Německého divadla) jsme 8. 12. 2009 pro Theterdiscounter ukradli Konec hry od Samuela Becketta v režii Jana Bosse.10



Z němčiny přeložila Zuzana Magurová.

1 Zipp — německo-české kulturní projekty
2 Protože koprodukční partneři v uplynulém roce 2008 z důvodu zásadně rozdílného estetického vnímání nevytvořili žádný dobrý společný projekt, mělo to být řešení/kritika
3 Všechny použité komentáře naleznete v programu projektu 68/89 — Divadlo.Doba.Dějiny
4 Například „Maďaři jsou rakovina v těle slovenského národa“, www.spiegel.de
5 GE se tímto nechtěli od akce distncovat, spíše chtěli volbou těchto institucí dosáhnout nejreálnějšího efektu.
6 Jako „důkazní materiál“ jsou v tomto protokolu citovány emaily.
7 Romové jsou v Česku nejpočetnější menšina. Více k tématu na: http://www.romove.radio.cz/de/artikel/21436
8 GE chtěli zpracovat emaily do formy manuskriptu a vypracovat na jejich základě performanci o politických obavách, zastaralém levicovém uměleckém vnímání, levicové stagnaci atd.
9 Kolegové z Prahy, Brna a Žiliny se pokusili na posledním setkání v roce 2009 performanci stornovat. Nakonec bylo ale nekompromisně rozhodnuto: performance se uskuteční.
10 Např.: http://www.sophiensaele.com/archiv.php?IDstueck=718

01.01.2011