"Pro" nebo "O" aneb otázka "Kdo jsem?"

„Kdo jsem?“ Tato otázka bude rámcem diskuze, kterou bych ráda otevřela při příležitosti posledního Istanbulského bienále. Důvodů, proč ji pokládám, je víc. Nejenže se týká tématu lokální identity a kritického regionalismu, ale v hlubším slova smyslu se zaobírá procesem transgrese kulturních forem a situací bez hranic, v níž se tyto formy objevují a koexistují.

Současná kulturní dynamika se vyznačuje přivlastňováním myšlenek, významů, hodnot z určitého kontextu, jejich přenosem a recepcí v kontextu jiném. Přenos kulturních komodit je běžnou metodou, jak vstoupit do diskuzní zóny, a idea relokace je běžnou strategií, jak reagovat na různé společenské jevy, politické neshody, kulturní selhání či proměny urbánních identit. Zároveň mám však pocit, že jak debaty nad lokální/globální spoluprací pokračují, dosáhla intelektuální hra „pohyblivých situací“ nebo „pohyblivých konceptů“ jistého bodu, kdy se začala opakovat. Nastává určitá únava a vyčerpání. Musely být rozvinuty nové možnosti, jak sledovat a tematizovat naši situaci.
Ale vraťme se k úvodní otázce „Kdo jsem?“ Taková byla moje reakce poté, co jsem dočetla podklady k 9. mezinárodnímu bienále v Istanbulu. Nemohu popřít, že jsem se mě zmocnily dva protikladné pocity. Na jedné straně mě frustrovalo, že na svou otázku nemohu najít okamžitou odpověď. Na druhé straně mě dráždil konceptuální rámec bienále, založený na provokativní představě „proměnné identity“. Na cestě od jednoho ke druhému jsem musela přijmout dočasnou identitu a zaujmout pozici „člověka odněkud“.
Zkušenost s mapováním identity a mapováním kontroverzních geografií klidně mohla být jediným scénářem, který by nám kurátoři navrhli. Ale nebylo to ani tak mapování samé jako spíš pokus vytvořit dialog mezi díly a městem s jeho různými aspekty. Tematizovaným městem byl Istanbul a celá událost vnikla speciálně „pro něj“ a „o něm“. Kurátoři se snažili vypozorovat novou organickou strukturu města a navrhli nám alternativní vnímání významu slovesa „zažít.“
Scénografie celého bienále byla pokusem o umístění umění do města a o set- kání s vnitřním městem pomocí interakčního bodu, který měl mezi obojím měl vzniknout. Měla se vyhnout formálním frázím o některých z lokálních či g(lokálních) otázek. Proto se sloveso „zažít“ zdá vhodné pro celé bienále.
Kurátoři hledali akci a reakci u publika i u místní komunity. Zamýšlená interakce ale nedosáhla rozměrů, jaké bychom čekali. Charakteristickým rysem celé akce byl nedostatek agresivity a nejisté balancování mezi myšlenkou „bytí in situ“ a „konání in situ“. Jen v některých částech celé výstavy jsem měla pocit, že se obě složky vzájemně skloubily, a tím přesně určily, co může být vnitřní zkušeností města.
Ovšem v současném uměleckém kontextu s nespočtem různých bienále je nutné mluvit také o etickém postoji kurátorů, a položit si otázku, zda bienále může skutečně určovat postoje, jež by v budoucnosti mohly ovlivnit společenské kontexty. Ke komu dnes kurátor promlouvá a jak a co z toho lze považovat za relevantní? I když by tyto otázky mohly být chápány jako zjednodušování, je důležité si je položit, abychom mohli pochopit různé teoretické přístupy, praktiky a vnitřní logiku výběru kulturní perspektivy i uměleckých děl, jež jsou její součástí.
Kurátorský diskurz může být přímým následkem problematiky vznikající v kontextu. Lokální měřítka se tedy jeví jako důležitý základ, z nějž diskurz vychází. V našem případě je základem Istanbul, živé město, konfrontované s různými politickými, společenskými, etnickými a urbánními otázkami.
Domnívám se, že nejméně zvládnutou částí kurátorských představ byla jejich snaha vytvořit místa, jež by byla v rozporu se strukturou města, a proto by mohla být vnímána jako pokus oddělit diváka od zbytku městského kontextu. Riziko představovala i prezentace nových, méně ověřených umělec-kých pozic, nebo vytváření kontrastů tím, že do bienále zařadili díla, která se přímo netýkala předložených témat.
Mnohá z nich se snažila odpovědět na otázku „Kdo jsem“. Například videa Jakupa Ferriho, skladby z alba The Smiths The World Won’t Listen nahraná Philem Collinsem s hudebníky z Bogoty, remake dokumentu Hon na Unabombera vytvořený Ola Pehrsonem, kopie Michelangelova Davida od Serkan Özkaya nebo videoinstalace Scéna pro nové dědictví Davida Maljkovice.
Některá díla znovu promýšlela okolnosti, díky nimž se mísí kultura a městská struktura – topografii, kontext, světlo a tektonické formy. Další popisovala charakter města nebo zdůrazňovala dvojznačný poměr mezi „otevřeným“ a „uzavřeným“ regionalismem. To byl případ Halila Altindere s videem Miss Turecko, práce Karla-Heinze Klopfa Pozor schody a instalace Nedko Solakova Umění & život (v mé části světa).
V některých případech byly výzvy adresované umělcům úspěšné – díla měla potenciál začlenit do své vize intimní rozměr identity města a tradice. Dlouhé citace či jednoduché vizuální dokumentace městské existence ovšem nenabídly povědomí o vnitřním městě.
Někteří umělci se soustředili na popisování současného stavu destrukce tradičních kultur, jiní znovu probírali minulost (video Billboard Istanbul Biennial 1995 od Marie Eichhorn). Zajímavá díla se týkala myšlenek kulturního odporu (video Yaela Bartany Divoké sémě) nebo politických a společenských změn, jimiž město prochází (Dan Perjovschi, Istanbulská kresba).
Pokud „pro“ a „o“ ustavuje příčinné vztahy vytvářené mezi novou urbanitou města, společenským životem a uměleckou reakcí, jeví se otázka po identitě jako hlavní idea, jíž kurátoři chtěli zdůraznit. Jejich myšlenka se nezakládá na abstraktním pojetí kontextu, ale na specifickém, dynamickém kontextu. Osobní reakcí je hledání postoje k němu. V tomto směru pojem „posunu identity“ provokuje k lepšímu pochopení paradigmatických procesů, jež se odehrávají v „planetárním městě“, o němž něm hovoří kurátoři.

01.01.2006