Le Dernier Cri a černý penis v Marseille

To člověk neustále poslouchá, že by s ním chtěl někdo něco společně udělat, uspořádat, zorganizovat ale, že… sakra, co vlastně... nám se to, co děláte, tak líbí, ale u nás by to mohlo někoho naštvat. Je sice pravda, že občas z nějaké té instituce nebo institutu někoho vyhodí, protože uspořádal něco s Divusem, ale když oni byli vlastně hrozně sebedestruktivní… Vlastně potřebovali trpět a jen si ověřit, že se tak skutečně stane.
Ivan Mečl

„Já vám přivezu opravdu pořádnej francouzskej komiks a ne to, co se tady předvádí na festivalech — Le Dernier Cri z Marseille. Slyšeli jste o nich někdy?“ byla moje nabídka na konci roku 2009. „Ano, ano, chceme, ty divnej fousáči“, křičely děti z francouzského institutu, „něco opravdu pořádného! Už nechceme mainstrým!“.
Le Dernier Cri ale není jen o pár komiksech. Je to halda knih mnohdy ručně tištěných autory samotnými s tiskařskou asistencí Pakita nebo jeho kolegů, vydaná za více než deset let.
„To mi ale musíte dát ňáký prachy, abych tam za nima zajel a všechno to dobře vybral.“ „Ano, ano! Jeď, rychle“, křičely zase děti z institutu, aby měly utrpení brzo za sebou. A tak jsem se vydal autem po okreskách do Marseille, abych ušetřil a mohl přivézt rovnou velkou výstavu a k ní hodně knih.

Mezi Prahou a Marseille postupně vzniklo v posledním desetiletí několik set kruhových objezdů. Byly postaveny, aby odradily krasojezdce, jako jsem já, a ti se zase rychle se zamotanou hlavou vrátili na hnusodálnici.

Marseille je upadající přístavní megapole obydlená především obyvateli semitského vzhledu, z nichž většina si myslí, že jsou Francouzi. Hrstka původních Francouzofrancouzů se vystrašeně tísní kolem přístavní laguny — poslední bašty bílé buržoazie ve městě — kde každé léto čekají, až se rozrostou o skupinky turistů, aby se s nimi vydali do ulic.
Je také jedním z měst označených takzvaným „černým penisem“ za ztracené město. Mezinárodní měnový fond tak neoficiálně cejchuje města určená k ponechání svému osudu. V Marseille jde o kancelářskou věž Zaha Hadid z roku 2007, pojmenovanou po její architektce.Černá dominanta uprostřed města je vidět z přistávajícího letadla, a pro ekonoma, bankéře, manažera nebo podnikatele je majákem, který varuje: „Tady neinvestuj, toto město jsme obětovali bohům zmaru. Potřes si třeba rukama s místními zatracenci, slib jim co chceš a radši už se sem nevracej.“ Bohové ekonomického zmaru přijímají tyto oběti a nedotýkají se na oplátku měst vybraných k prosperitě, naopak v nich akumulují neúspěšné a neflexibilní občany s nedostatky inovativního myšlení. Stavba černého penisu většinou začíná jako projekt revitalizace skomírajícího regionu formou investic do nového kancelářského komplexu ze strukturálních fondů EU, MMF nebo jiných neprůhledných a komplexních finančních zdrojů. Pokud ale v centru města začne růst temná výšková budova, pro zasvěcené to znamená vzít nohy na ramena. Taková kancelářská věž vznikla například v sedmdesátých letech minulého století v Bělehradě a stačilo jen patnáct let, aby se její stigma projevilo. Černá Beogradjanka byla od roku 1974 chloubou Jugoslávie a dlouho nejvyšší budovou na Balkáně. Málokdo tehdy tušil její pravý význam.
Právě proto je nyní už v Marseille víc malých špinavých, olejem páchnoucích opraven automobilů bez opravujících se automobilů, než všech různých restaurací dohromady. Nad městem se vedle „černého penisu“ ještě tyčí několik betonových mostů, které s městem vlastně ani nijak nesouvisí. Velký, kdysi možná rušný, mezinárodní přístav, blokuje celému městu přístup k moři a dnes je proměněn v pustý přívoz do Afriky. Marseille se stala díky svému nevyhnutelnému osudu jedním z nejúžasnějších míst na světě.

Ve zkrachovalé továrně na cigarety tam má své nakladatelství a malou sítotiskovou manufakturu ďábelsky vyhlížející umělec a hudebník Pakito Bolino. Svou image přizpůsobil své pověsti. S lidmi, které považuje za povýšené ignoranty, se odmítá bavit, ty, co kopírují jeho manufakturní projekt, jako je například berlínský Bonogut, veřejně proklíná, online z něho dostanete úhrnem tři věty za rok — ty jsou součtem slov „yes“, „no“, „let’s do it“ a „let’s fuck it“. Od roku 1997 kolem sebe nashromáždil většinu světových nepublikovatelných nebo z finančních důvodů nepublikujících autorů komiksů, kreseb, koláží a různých dalo by se říci „současných umělců“. Ve své dílně jim na vlastní náklady vytiskl a vydal jejich nepřijatelné příběhy, série, ilustrované teorie nebo je zařadil do některé ze svých rozsáhlých kompilací nazvaných Hôpital Brut (Brutální nemocnice). I jeho zásluhou se mnozí z nich stali slavnými umělci a hranice toho, co se dá vydat (a prodat) se zas posunula o kus dál, blíž k peklu. Pakito sám se ale moc nezměnil. Žije ve svém malém domku uprostřed té chudší Marseille, jí pečená žebra a své hosty ubytovává v temné kobce bez oken vedle garáže, která je částečně i knihovnou.
Před odjezdem s autem plným knih a grafických listů mne Pakito odradil od zpáteční cesty přes Švýcarsko, kde policie již několikrát zabavila vracejícím se kupcům a přátelům závadné knihy, které si u něho vybrali. Někteří se o ně tahají se švýcarskými úřady dodnes.

Než jsem dorazil zpátky, někdo z dospělých francouzských instituciánů se podíval na stránky Le Dernier Cri a výstavu v instituční budově zakázal. Nakonec sice mohla být symbolicky zahájena v instituční kavárně, ale výstava samotná se konala v opuštěném sklepě pod rozpadající se uměleckou továrnou, odkud jsme rychle vyházeli naplaveniny z povodní, tesknící opuštěné umění a ruiny uměleckého provozu, spálili nalezené hnijící mrtvoly selhavších kurátorů i zneužitých umělců a natahali jen potřebné osvětlení proti všem bezpečnostním předpisům, aby zabíjelo na vzdálenost třiceti centimetrů. Francouzský prezident ani ředitel pobočky jeho kultury v Čechách nepřišli. Ty děti už u nich ale pracovat nemohou. Dětská práce je už zakázaná. A taky ty děti přece nemají rozum.

01.02.2011