Časopis Umělec 2002/3 >> Brány postmoderního očistce | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Brány postmoderního očistceČasopis Umělec 2002/301.03.2002 Ivan Mečl | umělec | en cs |
|||||||||||||
Jak jsme jeli autem a tak vůbec
Poprvé jsem Štěpánku Šimlovou potkal letos v Galerii MXM večer před tím, než jsem odjížděl do Francie. Už týden jsem sháněl spolujezdce, ale ten den už jsem to vzdal a smířil se s tím, že to nějak zvládnu. Když jsem se jí tedy jen tak zeptal, bral jsem to spíš jako vtip, protože takhle rychle už se dnes lidé nerozhodují. Ihned nadšeně souhlasila, druhý den ráno ji prý mohu vyzvednout. Byla to od ní odvaha, neboť jsme spolu nikdy moc času nestrávili. Možná pár vernisáží a večírků. Někdy jsem měl i dojem, že se společnosti vyhýbá, ale byla to spíš moje chyba. Štěpánka si s sebou na cesty moc věcí nebere. Bylo tomu tak možná také proto, že jsem jí nedokázal říct, kdy se budeme vracet. Dokud jsem nepustil Štěpánku k řízení, myslel jsem si, že jezdím poměrně rychle. Ani zdaleka. Usínal jsem úplně vyčerpán sledováním zběsilé jízdy. Několikrát jsem se i přistihl, jak jí napovídám, “Hele, tady je šedesát” (jeli jsme sto devadesát), “Ježiš, kamion” (předjížděli jsme smykem na dálnici). Taková jsem ostuda. Až na cestě zpět jsem se dozvěděl, že by nejraději silniční motorku nebo závodní auto. Harleye už totiž zkusila a zdál se jí pomalý. Do diskusí o umění se moc nepouští. Stěží jsme se dostali alespoň k tomu jejímu. Ještě jsem sice netušil, že budu tenhle článek psát, ale věděl jsem, že jednou se v Umělci objevit musí. Nerada svá díla interpretuje, ale lehce se jí mluví o tom, jak vznikla. Nepopírá, že dobře ví, co dělá. Málokdy jde o náhodu, hru. Ví, co chce říct, ale neřekne vám to. Třeba jen utrousí, “Bavilo mě dělat tohle takhle…” a to musí stačit. Žádný výklad snů, mystické zkušenosti nebo umělecká kombinace, ačkoli byste takovou řeč čekali. Kresby a osvobozené graffiti… Dalo by se říct, že kresby, které jsem viděl, byly pop-artové. Ten styl však vycházel spíše z východoevropské reklamní grafiky osmdesátých let. Kontura není tučná a hladká, ale trochu akademická, a pop se odráží ve stylizovanosti tváří. Poptimismus, když už máme rádi nová slova. S “graffiti” jsem si zpočátku nevěděl rady, a to se mi vždycky stává u věcí, které mám pak nejraději. Povědomé situace ze života, stříkané pomocí šablon na bílé igelitové plachty. Stylizovaná šablona dokončená volnými tahy sprejem působí svobodou projevu. Technika sprejů láká i umělce, ale o to víc si jich na ní natlouklo kokos. Dá se snadno rozpoznat samoúčelnost, nezáměrně nezvládnutá technika nebo přímo zdánlivě dobrá technika. Do něčeho vás nutí a když se hodně bráníte, zacházíte s ní jako se štětcem nebo tužkou, a to rozhodně není ono. Štěpánka nad technikou zvítězila, ale nezůstala u ní dlouho. Jejím cílem bylo zvládnutí technologie. Oduševnělá a oduchovnělá realita Nikdy nechtěla měnit realitu. A nikdy to neměla být ani virtuální realita. Ani kdyby mohla technicky vytvořit iluzi, nevyužila by toho. Zásah musí být vidět. I když se výsledek iluzi zdánlivě blíží a je znát náročnou počítačovou práci, vždycky je něco jinak, než by mělo být. Celek má jinou perspektivu, je zde neuměle vložený prvek nebo zapomenutý detail. Chyba nebo programové chybování jako součást rukopisu. V kombinaci se zobrazovaným výjevem působí jako ilustrace k manifestu avantgardní ideologie, na kterou je dnešní svět tak chudý. První byly scenérie vzniklé opakováním několika krajinných motivů. Otisky prvků v řadách nebo v zrcadlové opozici — i když velmi zřejmé — působí přirozeně. Jako bychom si je spíše přáli, než že by jejich existence byla přípustná. Touhu po altruistickém městě ještě více připomínají metropolitní panoramata, jejichž neony oslovují obyvatele poklidnými výzvami nebo záblesky zdánlivě nelogických dějů. Vždycky jsme si přece přáli, aby něco bylo jinak. Změnit svět? Soukromá sbírka Nejhorší slovo používané v charakteristikách umělecké tvorby je přídavné jméno “znepokojující”. Kritik ho užívá v případech, kdy recipientovi připadá všechno v pořádku, harmonické a krásné, ale… safra… Co to tam v rohu? ...nebo ta barva? Většinou je to berlička, nerozumíme-li symbolu nebo ději obrazu. Ale chtít všemu rozumět, není vůbec dobré. V některých časopisech odnepaměti nacházíme vedle sebe obrázky stejného čehokoli, přičemž na jednom z nich něco chybí nebo je něco změněno. Je to už taková tradice. Kdo najde všechny rozdíly, vyhrává. A tradice jsou jen generacemi zažitá opakování skutků herojů, ne-li bohů. Není v tom kus magie? V tom běžném životě křížovkářů? Jediná rada zní. Najděte si svůj opakovaný skutek nadčlověka a stanete se postavou mezi umělcem a obrazem. Až se váš skutek — i cokoli zbytečného — stane dokonalejším než je ten opakovaný, budete již zobrazovanou bytostí. Iniciační tance Úkolem současného umění je zničit diváka nebo alespoň jeho podstatu. Divák je již desítky let do umění vtahován prostřednictvím interaktivních technik nebo performancí. Je to však násilná forma a divák se brání. Ve většině případů se ho nepodaří přesvědčit, že je svět umění i jeho svět. Zobrazované se mu zdá cizí, nemůže v něm najít byť jen kousek své všednosti a nevšednosti. Ale když se známé situace z exteriéru představí jako umění, například dálniční zácpa nebo noční město, je divák ochoten zabývat se filozofickými sděleními směrovníků, ukazatelů nebo billboardů a neonů. Stává se řidičem v autě na fotografii a přestává být loven uměním. Jak prosté, říkáte si. A přece ne hloupé, myslím si já a tak by to mělo být. Je to totiž reklama. Že lidé přepínají program, když běží v televizi reklama, je jen zbožné přání autorů Katovny. Iluze štěstí vměstnaná do prchavého okamžiku má hodnotu drogy. Celek je tak dokonalý, že výrobek už často ani nevnímáte a nemusíte o něj ráno prosit trafikantku. Chcete ho jen vidět znovu. A znovu. Šťastní chlapi pijí pivo a hned po nich šťastné ženy Bailey’s a Metaxu, šťastné děti oblečené v čistě vypraném prádle pojídají to nejlepší a hrají si se šťastnými zvířaty, kterým člověk vymyslel Kitekat a Whiskas. Zkuste si v duchu přehrát poslední reklamní blok. Není to vize ráje? Žít tak tam, v krajích z barvotisků našich babiček, toulat se s rodinami, v kapse čokotatranku a vědět, že všechny životy i vše kolem, co za něco stojí, je pojištěno od Allianz. Probuďte se! Chybí tomu svatost. Není tam Ježíš a Panna Maria. Zázraky dělají pračky a ledničky, a to jsou falešní proroci. Stačí pár kroků ven ze sladké iluze, pár jinak míněných rad a sebezpytujících pobídek a jsme v očistci. Je to očistec vytvořený transcendentální reklamní agenturou. Nemučí tělo, ale v prostředí civilizované scenérie a muzikálových hrdinů vytváří pocity ohrožení ukolébané psychiky euroamerického člověka. Je to jakoby jeho město, jakoby dálnice tak známá z cest do práce nebo na dovolenou a téměř si vybavuje jména muzikálových herců a názvy představení, ve kterých hráli. Ale tohle je jiné místo. A přece by si přál, aby k tomu došlo, přál by si tam být. Předcházející dvoustrana: More Than My Future, 2001, digitální montáž, c-print Na protější straně: Private Pictures, 1999, sprej na igelitu
01.03.2002
Doporučené články
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář