Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem

„Musíš člověku třikrát potřást rukou a přitom mu upřeně hledět do očí. To je způsob, jak si s jistotou zapamatovat jméno. Takhle jsem si postupně pamatoval jménem pět tisíc lidí, kteří kdy přišli do Horse Hospital radil mi naposledy Jim Hollands, autor experimentálních filmů, hudebník a kurátor. Dětství prožil v těžké sociální situaci a často žil na ulici. Živil se také jako dětský prostitut a kameník. Jeho hudební talent a fascinace filmem ho přivedly k radikální kulturní scéně. Stal se kurátorem a inspirátorem dění v kulturním centru Horse Hospital, kde zůstal pět let. V poslední době se jeho nejznámějšími filmy staly Bear Circus, dále We want the boy Dead a mnohovrstevnaté dílo halucinogenní poezie, deklamace a rytmu Here. Pracoval na něm průběžně deset let. Ke sledování jeho posledního filmu jsou nezbytné 3D brýle. A není to v tomto případě trik, ale dobrá rada. Původně se k nim měly nabízet halucinogeny, ale po premiéře bylo ihned jasné, že to vůbec není potřeba. Hollands je příkladem nebezpečné všestrannosti. Nedává své znalosti ani schopnosti na odiv a mluví spíše o tom, jak skvělí jsou ostatní. Poskytne ale vyčerpávající analýzu, dostanete-li se s ním do debaty o poezii, hudbě, literatuře nebo radikálních kulturních proudech. Několikrát jsem shlédl vystoupení jeho hudebního seskupení Patricide, které produkuje symfonický hiphop s využitím postupů ebm a grime. Není to taneční hudba. Lidé většinou v tranzu poslouchají a hledí na pohlcující projekce nad hudebníky povalujícími se po jevišti mezi mnoha svými nástroji. „V tomhle typu hudby se instrumenty a týmová práce moc nevidí. Většinou přijde na pódium jeden člověk s laptopem. Tohle je úplně jiná energie, zmínil se nedávno Allon, majitel hudebního vydavatelství, které nabídlo skupině vydání desky. Jim je zvláštní člověk s uhrančivým pohledem. Když nedávno poprvé navštívil Čínu, chvíli se tam na něho dívali a pak řekli „Jime, ty jsi Číňan!“ A nebude to asi to jediné, čeho jsme si v Evropě nevšimli.

Rozhovor s Jimem Hollandsem

Film Here je remakem staršího filmu. Proč sis vybral zrovna tenhle film?

Jak to začalo: pěkně jsem se ožral, ze Special Brew, což je opravdu dost silné pivo – pěknej hnus – a taky jsem byl na extázi s jedním kámošem, řekl jsem mu: „Nebylo by to super, kdybys mohl jednoduše škrtnout něco, co někdo napsal?“ A vzal jsem z poličky náhodně knihu, otevřel jsem ji a černým fixem jsem udělal takhle čáru (dělá pohyby jako při škrtání) a přitom jsem vybral knihu Joe Ortona a na stránce, kde jsem otevřel, byla hra s názvem The Erpingham Camp, a já jsem škrtl jednu řádku v tomto textu, takže jsem začal s přepisováním. Vymazal jsem všechny původní řádky spisovatele a vložil jsem vlastní dialog do struktury hry, kterou jsem nazval Here. Když jsem to udělal, National Film Theatre právě uváděl filmovou verzi této hry, a tak jsem nahrál reakci diváků na tento film. Během přepisování jsem dostal práci jako kurátor rádia Horse Hospital a díky zdejším konexím se mi podařilo získat kopii filmu. Ale celá ta věc začala tím, že jsem se ožral a dal si extázi...

Tvůj film pak trvá hodinu. A původní film je podle knihy?

Ano, původně ji napsal Joe Orton, homosexuální britský dramatik. Orton by enfant terrible šedesátých let a „rozhněvaných mladých mužů“. Nejznámější je zřejmě tím, že jej ubil kladivem jeho milenec. Jeho publikované deníky jsou velmi sexuálně explicitní, takže jeho život je známější než jeho dílo. Mohl bych opakovat, že jediným důvodem pro tento projekt byl náhodný čin, ale pak jsem se podíval na různé významy toho, co dělám a jak se to vyvíjí. Ortonovo dílo si lidé tak moc nepamatují; bylo vykastrováno a když jej hrají v divadlech, působí velmi reakcionářsky. Vždy se to odehrává v šedesátých letech a vždy to má pevný časový rámec – a to opravdu není nutné. Vždycky se to bohužel spojuje s šedesátými léty. Tím, že jsem jeho práci vzal a předělal ji, dostává se zpět do experimentální tradice, z níž vycházel.

Film je založen na hře, kterou napsal. Jaká byla původní zápletka?

Příběh je předělávka Euripidovych Bakchantel. Ortonova verze se odehrává v Butlinově prázdninovém táboře, kam jezdí pracující lidé z Británie na prázdniny. Vedoucí prázdninového tábora zaměstná mladého muže jako vedoucího zábavy a volného času poté, co původní úředník, který tuto pozici zastával, zemře. A tento mladší muž, Riley, nemá moc zkušeností a nakonec se mu podaří vytvořit dokonalý chaos. V táboře dojde k revoluci a vedoucí, Erpingham, je nakonec zabit. Je to film o smrti otce, jak tomu tak už ve filmech bývá.

O smrti otce? Myslíš otce tohoto tábora?

Otce obecně.

On sám se prezentuje jako otec tábora? Ptám se, protože neznáme originál a dokážeme zachytit jen jeho záblesky, dohadujeme se, o čem by to mohlo být.

Originál není vůbec důležitý, je to jako příběh v pozadí, ani pro mě to není důležité. Důležité bylo vymazání původního příběhu do té míry, kam až to šlo, abychom byli schopni jej přepsat. Je to snaha vytvořit něco nového z něčeho, co už máme. Rád bych si myslel, že je to společnost, lidé, že můžeme vzít to, co máme a předělat to v něco, co by mohlo fungovat – protože tomu tak očividně není.

A ty jsi chtěl tento význam přenést do svého remaku?

Přesně tak. Přepisování bylo kvůli způsobu mé práce dlouhodobý proces. Používal jsem nalezené věty – cokoliv, co mi řekli ti druzí; nebo když jsem někde něco viděl nebo slyšel větu ve filmu, napsal jsem si ji. Takže jsem měl databázi asi 7000 vět, které jsem se potom pokoušel přestavět a vyzískat z nich formy významů, měl jsem databázi vět na podobná témata. Pokud se objevilo konkrétní slovo, dal jsem je do jistého rámce a pak jsem je vložil zpět do textu, a boj o nalezení nových významů byl dlouhý a složitý a poměrně těžký. Rozhodně bych to nedoporučoval každému.

Taky to není zábava. Nechceš, aby tomu diváci věnovali pozornost? Nedoporučíš jim, aby si to zkusili?

Nedoporučím jim, aby si prošli stejným procesem jako já. Sledování filmu by mohlo být považováno za zábavu. Je to niterná zkušenost, jako akční film, a tak byste mohli zacházet s každou prací z experimentální literatury jako se zábavou – film je dílem experimentální literatury na videu. Doufám, že lidé s tím budou zacházet jako s každým experimentálním vyprávěním; můžete si z toho něco vzít, můžete číst poezii pro její krásu nebo se v ní můžete pokusit najít nějaký význam. U Here můžete vidět i naslouchat a také číst, můžete si z toho vzít víc než jen z tištěné knihy. Snaží se dostat k bodu, kdy se vyprávění ve skutečnosti stane synestetickým médiem a kde je film sám synestetickým médiem, a to si myslím nemůžete dokázat bez literatury, beze slov, bez čtení.

Když sledujete film, musíte projít mnoha rovinami. Je tu vizuální rovina, to je původní film, pak je tu druhá vizuální rovina tvého remaku, či jak bychom mohli nazvat výsledek tvého přístupu, a pak třetí rovina – titulky, a čtvrtá, to jsou hlasy...

Což jsou hlasy titulků.

Ale titulky a hlasy nejsou totéž...

Ne vždy, někdy se vrátí a setkají se a zase se rozejdou. A navíc je tu hudba, zvuk.

Takže je tu pět úrovní?

Ano, jako na každém jiném DVD. Mají svoje efekty, zvuky a podtitulky; ve filmech se všechny obvykle rozvíjí k vytvoření kohezního celku a tím já měním způsob toho, jak to zde funguje. Používám tyto úrovně jako plány spíše než jako lepidlo.

Mohl bys srovnat své dílo s některými z knih, co máš rád?

Ne, to ne! To bych rozhodně nemohl!

Není to snadné sledovat. Člověk to musí vidět nejmíň třikrát, aby se do toho dostal. Jako Nerval nebo symbolisté – lidé si často říkají, že je četli, a přitom se dostali jen na třetí stránku. Stejně tak by tomu mohlo být u filmu, protože celý svět je o zábavě.

Myslím, že je jednodušší se na něco dívat než to číst, a proto bych to nechtěl dělat jen jako text. Myslím, že musíte používat média, která jsou kolem vás, musíte používat moderní média. A pokud by byl v současnosti někde poblíž Nerval, určitě by seděl u počítače v nějaké zaprášené místnosti, kolem samí humři a iPody. Byli to modernisté a Nerval byl jejich mistrem. Byl to první člověk, který použil frázi “Je suis l‘autre,” kterou Rimbaud později převzal jako “Je suis un autre,” ale Nerval přesně řekl “Je suis l‘autre” což značí „já jsem TEN druhý“. Byl to první člověk, který se identifikoval spíše s objektem než se subjektem. Rozhodně měl obrovský vliv na mou práci. Pracoval jsem a před sebou jsem měl na stole výtik Aurelie a obrázek Omara1 z The Wire. Co se týče experimentální literatury, proces, z nějž jsem vycházel, měl méně společného s Nervalem, i když očividně on byl klíčovou postavou. Máte dadaistická díla, lettristická díla a zároveň je tu britský spisovatel jménem Ronald Firbank. Pro mě byl Ronald Firbank prvním spisovatelem, který spojil myšlenku psaní s myšlenkou útržků, záběrů, vět, které jsou zachyceny izolovaně. Psal na pohlednice a nakonec měl velkou sbírku pohlednic, a pak je sestavoval – často v British Library – do různých pořádků, a snažil se přijít na to, jak je sestavit do nejlepšího pořádku, aby je mohl napsat. Když čtete jeho dílo, je to jako procházet místnosti a slyšet při tom útržky konverzací, a pak vám dojde, že jsou to útržky vět, jen umístěné na různá místa. Tristan Tzara vytahoval slova z klobouku. Náhodnost prosazoval i Burroughs, i když to byla technika Bryona Gysina. Posunuli to mnohem dál do náhodných mezí. Orton byl hodně ovlivněn Firbankem a já jsem se vrátil k myšlence ne-náhodné formy sestaveného díla, protože náhodnost proběhla už při výběru knihy, kterou jsem k práci zvolil. Už jsem ji nechtěl víc zatěžovat náhodností, protože pak je velmi těžké získat nějaký význam. Je to pořád ten stejný happening dokola. Je to jako číst tarot z karet, a to pro mě tentokrát nebylo zajímavé.

Ve svém díle zmiňuješ chudé podmínky, z nichž pocházíš, a také svou činnost gay aktivisty...

Moje rodina je v pohodě, jen já těžko udržím peníze. Pocházím ze středostavovského prostředí, máma byla dělnického původu a táta byl emigrant. Z obou se stali novináři a oba hodně pracovali, ale bylo to trochu divné. Oba moji rodiče zemřeli, když mi bylo 19, takže jsem zůstal sám. Já a peníze spolu nevycházíme dobře. Za svou chudobu si můžu sám, nikdo jiný na tom nemá zásluhu. Když mám peníze, vždycky si to dobře užiju, a chci mít to nejlepší, co si mohu zrovna dovolit. Hlavně když se pracuje na filmu nebo videu. To je nákladné médium. Abychom měli na kamery k filmu Sweet (Hollandův první film), skončili jsme u krádeží aut, vydělávali si orálním sexem a tak podobně. U Here jsem se snažili vyjít s domácím vybavením, abych zjistil, kolik toho dokážu udělat. Nevěděl jsem, jak jinak bych mohl natočit film, než pozměnit něco už existujícího. Chci říct, odkud se ty peníze měly vzít? Pochybuju, že bych díky své povaze práce získal nějaký grant; těžko se vysvětluje, co dělám. Nevím, jak to bude teď. Uvidíme.

A co tvé aktivity v gay komunitě...

Když mi bylo 18 nebo 19, zapojil jsem se do britské formy ACT-UP, což byla AIDS Coalition to Unleash Power (AIDS koalice k odpoutání moci). Byl to boj za práva HIV pozitivních, aby mohli sbírat peníze na léky, aby měli právo experimentovat sami na sobě, právo získat drogy zdarma, když je potřebují – a podobné věci, které nutně nemusí platit v Británii, protože máme systém národní zdravotní péče. Jel jsem do New Yorku, abych se podíval na tamější větev v roce 1987 a úplně mě to smetlo. Nikdy jsem neviděl tak rozzlobené homosexuály. Tihle chlapíci a drag queens (mužský homosexuál, který se obléká jako žena) byli jako pitbulové. Na pochodech doslova plivali policistům do tváří. Bylo to neuvěřitelné. A jejich umělecká kampaň byla také úžasná: „Mlčení=Smrt.” Obecně v homosexuální literatuře, umění a kultuře dochází k objektifikaci mladých mužů. Dochází k tomu díky ideálu nenažraného pederasta (Greed pederast ideal), starších mužů, kteří si idealizují mladé muže. A když se vrátím ke Gerardu de Nervalovi, pro Here jsem převzal myšlenku I am the Boy, I am The Other; I am that thing that doesn’t have a voice (Jsem Chlapec, jsem ten druhý; jsem ta věc, která nemá hlas). Chlapec byl formou jako objektem, idolizovaný v sochách, ve filmech, v literatuře, který však nikdy nemluví. Je to hlas staršího muže, který mluví za chlapce a obvykle je to z úhlu pohledu spisovatele. Každý od Alana Hollinghursta až po Dennise Coopera – vždy je to hlas staršího muže. Here je hlasem Chlapce, je to Chlapec, který bojuje a říká ne, my už nebudeme dále mlčet. Je čas odplaty. Není to ve skutečnosti hlas, který dostává v kultuře takový důraz. Když jsem to psal, bylo mi tak 27 až 29, a bylo to asi tak naposledy, kdy jsem to mohl říci a pamatovat si všechny tyto hlasy. Jsem teď už moc starý, než abych z této pozice hovořil, takže jsem rád, že jsem to nahrál tehdy, protože si myslím, že je to dost důležitá věc.

Když o té kultuře mluvíš teď, mohl bys mi říct, co se ti líbí na výtvorech kolem tebe, co je k ničemu a co doslova lidem „škodí“?

Co je špatně na „škodlivých“ věcech? (Směje se.)

Jednou jsi mi řekl, že bys chtěl rozbít Diamantovou lebku Damiena Hirsta.

No, to je jen logická reakce na takové dílo. Co bys s tím chtěl dělat ty? Vlastnit ji? Dívat se na ni? Ani jedno z toho nechceš, tak to ji taky můžeš rovnou rozbít. Ale to rozbití byl beztak nápad Aryana Darziho. Já jsem ji chtěl unést a pak ji poslat zpět za výkupné diamant po diamantu. Chtěl jsem taky unést roboty od Kraftwerku. Odříznout ruku a chtít výkupné.

To by mohl být umělecký čin...

No a to je důvod, proč bych to nikdy neudělal, ale zas bych rozhodně podpořil druhé, ať to udělají. Miluju lidi, kteří na umění reagují takto! Jako Jubal Brown, který vešel do galerie a pozvracel celého Mondriana – to se mi líbilo! Skvělé, když to lidi dokážou. Nic pro mě, ale podporuju to. Pokud má někdo prostor, aby něco řekl a neřekne nic, pak bych jejich práci řekl: rozbít. Vemte je od toho, zastřelte je. To by byl umělecký čin, zastřelte jich hodně. Zastřelte Damiena Hirsta.

Jsi taky hudebník. Co je nového v království v poslední době?

Londýn je skvělý. Vytvořili jsme čtyři nové hudební žánry během posledních 15 let: jungle/drum ‘n bass, garage & 2-step, grime, a dubstep. Jmenuj mi jakékoliv další město, které to dokázalo. Jamaica dělá dancehall, Amerika pořád hip-hop. A my jsme v téže době vytvořili čtyři různé typy hudby. Zkus to dohnat. Žiju v Brentu v Lodnýně a to je snad nejvíc multikulturní místo v Evropě. Je tu 85% šance, že když potkáš na ulici člověka, bude z naprosto jiné země, etnika a bude mluvit jinou řečí než ty. Londýnská mládež mluví žargonem, už to tak pokračuje 20 let. Vyrovnává to hranice národností. Všichni spolu mluví stejně, když slyšíte někoho po telefonu, nedá se odhadnout, jestli je to černoch, Pákistánec, Číňan nebo běloch. Všichni mluví stejně a to je na tom to nejdůležitější. Po kulturní stránce je to neuvěřitelné, i hudba je neuvěřitelná. Hudba mě ovlivňuje mnohem víc, než cokoliv jiného. Každý by si měl poslechnout Rinse FM, hlavně Newham Generals shows o nedělích. A to vše jsem se snažil dostat do Here. Bylo mi 11 a 12, když vyšly Bufallo Gals (Malcolm McLaren) a The Message (Grandmaster Flash & The Furious Five), takže jsem vycházel z hip-hopu spolu s další hudbou, kterou jsem posbíral cestou. Ale tehdy člověk slyšel hip-hop neustále v pozadí. Když jsem poprvé viděl scratching, když jsem viděl práci Keitha Haringa – to byly moje první setkání s uměním. Myslím, že samplová kultura měla opravdu velký vliv na mou práci, i když ne z pohledu experimentální hudby/noise music/homosexuality, ale všechno to spíš bylo z pohledu hip-hopové kultury.

Ale ve tvé kapele Patricide děláš jinou hudbu než hip- -hop?

Jo, ale myslím, že je to stejně hip-hop.

Vážně?

Rozhodně. Z pohledu Zulu Nation, pokud věříš hlavním zásadám hip-hopu, tak je to všechno hip-hop. Chci říct, že hrajeme spoustu různých věcí, jsou v tom hip-hopové rytmy, grime beaty, garage beaty, dubstep beaty, housové beaty, ale pořád jsou to beaty a vokály. Patricide pro mě byla experimentem v hraní současné beatové hudby a k tomu se přidal free jazz. Ale free jazz se hraje přes počítače a syntetizátory oproti saxofonům a trombónům.

Jak jste se dali dohromady?

Bylo to z pořadu z rádia Horse Hospital. Dělával jsem pořad na Resonance FM a hodně z toho dělal chlapík jménem Orrin Hare. Opravdový nadšenec do rádia a ten vlastně zodpovídá za všechny, komu mě představil v tom pořadu. Po čtyřech letech jsem z toho vycouval, protože už mě to nebavilo a měl jsem dojem, že už jsme v tom pořadu dosáhli momentu, který se nedal překonat. Ostatní čtyři lidi v Patricide jsou Aryan Darzy, Ze Soundtexture, GazCloud a CJ Johnson. Dopadlo to tak, že jsme spolu hráli i když pořad skončil. Je to pořád stejný nápad, jen teď hrajeme vlastní beaty místo abychom používali hudbu druhých.

Když posloucháš koncert Patricide, když se díváš na některé z nich, uvědomíš si, že jsou tam písničky, ale většinou to vypadá jako improvizace.

Ano, je to improvizace na téma, jako u každého jazzu. Vytváříme si vlastní beaty a cvičíme je, abychom se dostali k bodu, kde se opakují témata. Vlastně bych to ani jinak nechtěl. Nevidím smysl v neimprovizaci, a proč by to také neměla být zábava, proč by sis na to nemohl zatancovat, nemusí to být zastaralé AMM názory na to, co je improvizace, podle nich je to dost nudné a nezajímavé, celý ten formát byl převzat z něčeho úžasného a aplikován na něco hodně nudného. A my se to snažíme trochu oživit.

Jak tedy máme chápat tvou práci?

Bude turné, ale pokud ji chcete pochopit, lidé to obvykle dělají tak, že mi jednoduše napíšou. Máme promo první edici Here která teď vychází, a na ní jsou PayPal adresy, pokud k tomu nebo k mojí práci chtějí lidé něco říct (směje se). Podobné je to s hudbou. Můj e-mail je jim@chantdownbabylon. com.

Plánuješ teď něco jiného?

Ne, zatím nic. Teď jezdíme s tímhle. Ale dostal jsem svolení k adaptaci jedné z knih RM Vaughana jako scénáře, a teď to zatím odkádám během turné s Here. Bylo by docela fajn jednou dělat film, když máš na něj peníze.

Jakou roli máš tady, píšeš pro někoho?

Ne, chtěl bych to režírovat.

Bude to film s herci a se vším všudy?

Ano, Sweet byl film s herci a se vším všudy, ale moc se mi ta zkušenost nelíbila. Mohl bych říct, že Here byla reakce proti režii jako konceptu, proti jakékoliv kontrole lidí tímto způsobem. Myslím, že v Here jsem našel způsoby, jak bychom se mohli vyhnout Hitlerovi, to totiž většinou režiséři jsou a nemyslím, že by to někomu prospívalo. Chtěl bych mít prostor s větším rozpočtem, ale ještě uvidíme. Pokud budu muset, obejdu se bez peněz, vždycky jsem to nějak zvládl.

Možná je to na půl cesty ke kurátorství, když říkáš umělcům, co mají dělat? Umělci, kteří přejdou na kurátorství, aby mohli říkat druhým umělcům, co mají dělat?

Jasně, je to všechno trochu dogmatické. Když kurátoruju, připadá mi to spíš jako role poradce. Je to takový mocenský trip... Citace na začátku Here je od Roberta Glucka – řekl to na nějaké přednášce. „Jako anarchista by člověk měl říct, že by se měl zříci moci, poslat ji dál, převrátit ji.“ Říkat lidem, co mají dělat, to není vzdávání se moci. Je to její pojímání pro sebe samého. Myšlenka, že umělec může ekonomicky sdílet práci tím, že dá peníze někomu jinému, aby ten udělal práci, kterou pak on nazývá svou vlastní, to mi nepřipadá jako sdílení. Připadá mi to spíš jako prosazování zatraceně mizerných struktur. Tak jsem šel na univerzitu a udělal jsem si základní kurz Umění na počítači na Tower Hamlets College, pak jsem pracoval a šel jsem na Thames Valley University a dodělal si MA, magisterský titul. Většinu jsem se toho naučil od skvělého chlapíka, Adrew Greavese na Tower Hamlets College, ten mi ukázal, jak používat počítač. Takže jsem se čtyři roky věnoval digitální práci, musel jsem s celou tou prací začít od začátku. Nakonec jsem to pak dal dohromady za devět měsíců, ale to učení trvalo čtyři roky.

A Čína? Jel jsi do Číny a tam si našel sám sebe?

Můj otec byl zčásti Číňan. Vychovali ho v Hong Kongu, a on a máma umřeli, když jsem byl dost mladý. Hodně vzpomínek na dětství mám zamlžených a nemám rodiče, abych si je mohl nějak potvrdit. Když jsem přijel do Číny, sám sebe jsem rozpoznal v jiných lidech. Někteří vypadali jako já, to se mi v Anglii nestane. Vyrůstal jsem s těmihle odkazy, ale nebyl jsem si jistý, jestli je to v mé paměti skutečné, a když jsem jel do Číny, uviděl jsem, že je to tak. Škoda, že jsem se tam nedostal dřív, myslím, že by se můj mozek vyvíjel jinak. Nikdy jsem si nemyslel, že by kořeny byly tak důležité, ale teď už si to myslím. Rozhodně to doporučuji, zajet si tam. Jídlo je úžasné, je to nejlepší na světě. Snad kromě Jamaiky. Kdybych jel na Jamaiku, vrátím se o sto kilo těžší. Letadlo by havarovalo. Narazilo by do Big Benu.




Když přemýšlím o filmu Here, nemohu si pomoci, abych se nepozastavoval spíše nad jeho tvaroslovím než obsahem, nad prostým fyzickým aspektem jeho sdělení. Vzpomínka na film je pro mě spojena s vjemem ostrých hran kartonových 3D brýlí za mýma ušima a s přemítáním, kdy je ta správná chvíle je nasadit.

Jeden z hlasů, přítomných ve filmu, který někdy vystupuje silně do popředí, jindy je méně evidentní, je hlas ztráty, zoufalství, zlomeného srdce. Je komplexním protikladem hlasu dravosti a soutěživého postoje, jež jsou charakteristické pro vizuální efekty a sexuální nestoudnost filmu – tyto dvě polohy se vzájemně reflektují, vyrůstají jedna z druhé a jsou na sobě závislé. Nejsilnější citová katarze pro mě nastala v jednom prchavém momentu zhruba uprostřed filmu, kdy se různé narativní proudy (textový, hudební, vizuální) propojily a tlačily se ven z plátna do všech tří rozměrů, aby položily naléhavý dotaz: Co kdyby se můj život ubíral jiným směrem? Vzájemná juxtapozice této otázky v různých grafických a studu zbavených zpodobněních touhy má za cíl oslabit odtažitost a tvrdost tohoto hlasu. Hlas raněných citů je ve filmu zjevně přítomen právě tak jako hlas, který je zamilován do idey totální, sjednocené a jednotné identity stejně silně, jako si je vědom nedosažitelnosti tohoto ideálu.

Zdá se mi, že Hollands je filmařem apokalyptické filmové školy. Here je zjevením absolutna, nekonečné tlaky hledání identity se hroutí do okamžitého. Takový je nakonec i název filmu: film se stává místem, kde je přítomno všechno z podivné zkušenosti tvarování identity, aniž by redukoval tento prožitek do jediného hlasu. Pro mě to byl naprosto srdcervoucí a hluboce dojemný zážitek.

Výňatek z poznámek Jamese Butlera k filmu Here Jima Hollandse.
Plné znění na adrese jimhollands. blogspot.com

01.01.2008