IBCA – Prague Biennale 2: Dvě návštěvy najednou

Na začátku roku si švýcarský nakladatel Oliver Kielmayer domluvil schůzku v redakci Umělce. Chtěl se poradit. Přijal nabídku Národní galerie v Praze ke kurátorskému hostování na Mezinárodním bienále současného umění (IBCA). Neměl prý ponětí, že vstupuje do chaotické roztržky mezi IBCA a Prague Biennale 2.
IBCA pořádá tým Národní galerie v čele s generálním ředitelem Milanem Knížákem. Prague Biennale 2 připravuje nakladatel italského časopisu Flash Art Giancarlo Politi a jeho manželka Helena Kontová. Před dvěma lety si všichni tři rozuměli. Dnes si nemohou přijít na jméno. Několikrát o tom promluvili do médií a kulturní veřejnost na to zareagovala rozdělením na sympatizanty a oponenty jedné či druhé strany.
Protože Kielmayer vydává samizdat We Are The Artists, zvážil situaci a rozhodl se další číslo věnovat výhradně Praze a oběma bienále. Přispět smí kdokoli a vytištěný časopis se stane Kielmayerovým kurátorským příspěvkem k IBCA.
Druhá návštěva dorazila do Umělce přibližně před měsícem. Člen české skupiny Guma Guar Richard Bakeš nás chtěl informovat o projektu pro Prague Biennale 2. Je jím samizdatová tiskovina Bie2nale, která se ve všech hlavních rysech se shoduje s tou Kielmayerovou.
Co se děje, že v lidech sílí potřeba usilovat o vstup do sváru mezi dvěma velkými institucemi?

Analyzovat události okolo pražských bienále nelze bez toho, abychom zároveň nesledovali, jakým způsobem se na sebe nabalují nesouvisející informace a předsudky. Kdo se pokusí o analýzu, brzy narazí na uzavřenou skupinu zástupců kulturní veřejnosti, na jejich představy o dialogu a také na pochybnou úlohu domácích masmédií.
O koncepcích, o zastoupených umělcích a kurátorech nebo o přínosu pro domácí kulturu se v případě obou bienále nediskutuje. Mluví se především o tahanicích mezi několika lidmi a o jejich osobních charismatech. A ze všeho nejvíc o generálním řediteli NG Milanu Knížákovi.
Milan Knížák je vděčným materiálem české mediální scény. S oblibou zasahuje do odborných diskuzí o umění a kulturní politice, ale vyjadřuje se i k nejvšednějším otázkám každodenního života společnosti. Je zárukou diskuze napříč společenským spektrem: není upjatě intelektuální, naopak dokáže okouzlit prostotou nebo horkokrevně zaútočit na protivníka. V médiích si drží svou pozici od počátku 90. let a zdá se, že ji hned tak někdo neohrozí.
Ke Knížákově pozici ovšem patří i úloha obětního beránka. Protože je jeho jméno magnetem na problémy, je čas od času obviněn i za to, co má širší souvislosti. Jeho obskurní výroky o Romech nebo nepoučené charakteristiky fotografií Josefa Koudelky vyvolaly oprávněné rozhořčení, ale například v kauze nečekaně zrušené výstavy Tapiserie – Sladké zboží v Malé dvoraně Veletržního paláce se mediálních útoku dočkal nezaslouženě. Ačkoliv se zachoval neobvykle a zrušil výstavu až po vydání katalogu a rozeslání pozvánek, zabránil dalšímu úpadku již tak slabého a namátkového galerijního programu Veletržního paláce. Média příznačně skloňovala Knížákovo jméno. Vynechávala ale ředitele Sbírky moderního a současného umění a kurátora výstavy Tapiserie - Sladké zboží Tomáše Vlčka. Jenže právě Vlček byl kompetentní vysvětlovat záměry kurátorů Veletržního paláce, celkovou koncepci, využití finančních zdrojů z rozpočtu státní instituce a také pravděpodobné nedostatky v komunikaci uvnitř jedné části Národní galerie. Reakci na zrušení Tapiserie – Sladké zboží proto lze považovat za ukázku přenosu pozornosti od jádra problému k příliš vyzdvihované osobnosti Milana Knížáka.
Média se o konkrétní zodpovědnost za problémy Národní galerie a o její vnitřní hierarchii zajímají málo. Za příklad si můžeme vzít nejrozsáhlejší stať o Knížákově osobě, co se za poslední dobu v médiích objevila. Uveřejnil ji prestižní týdeník Respekt (10/2005) a její autor, Petr Třešňák, se na mnoha místech situace v Národní galerii dotýká. K pozicím Knížákových zaměstnanců se ovšem vyjadřuje sporadicky. Na adresu jmenovaného Tomáše Vlčka například směřují pouze negativní dojmy nakladatele časopisu Umělec Ivana Mečla. Chybí jim věcný charakter a Třešňákovi slouží jen jako oslí můstek k tezi o autoritativním chování generálního ředitele.
Jelikož se Milan Knížák vytrvale brání jakékoli kritice NG, zbytek týmu se může spolehnout, že jakoukoli kritiku vezme jako osobní útok. Lze říci, že kromě občasných snah zastat se svého generálního ředitele, nemusí vyvíjet žádnou aktivitu a veřejnosti vysvětlit své neúspěchy. Má výhodu, protože média o to ani neusilují. Jednala by s lidmi, jejichž jména zná pouze úzký okruh odborníků.
Je vcelku pochopitelné, že žurnalisté kopírují u kulturních témat vzory z jiných oblastí a zužují okruh zodpovědnosti na minimum. Zarážející ale je, že se tomuto zúžení přizpůsobili i představitelé kulturní obce.

Ti, co mluví
Milan Knížák je aktivní umělec. Svá díla si cení, a proto je zařadil i do expozice ve Veletržním paláci. Protože byl rektorem Akademie výtvarných umění a na stejné škole stále vyučuje, udržuje si silné vazby k představitelům současného umění. A umělci a teoretici současného umění jsou také jeho největšími kritiky ve funkci generálního ředitele NG. Dialog se stáčí zejména ke Sbírce moderního a současného umění. Do pozadí ustupuje, že Knížák vede rozsáhlou instituci s několika sbírkami.
Nabízí se připomenout akci studentů vysokých uměleckých škol, kteří svůj nesouhlas s působením generálního ředitele NG vyjádřili kálením v expozici Veletržního paláce. Ke stejnému zúžení se uchyluje i největší Knížákův masmediální oponent: výtvarný umělec Jiří David.
Davida zajímá mediální pole a využívá ho k co nejzřetelnější formulaci chyb Milana Knížáka a jeho okolí. A přestože se Davidova umělecká i intelektuální stanoviska odlišují od Knížákových, v mediálním prostoru zaujímají stejné místo: jsou horkokrevná, osobní, nesnášenlivá, a proto vhodná pro publikování.
Poslední Davidovou eskapádou se stal otevřený dopis adresovaný Petru Lysáčkovi a Jiřímu Surůvkovi poté, co Surůvka přijal kurátorskou úlohu na IBCA. Jeho vyčítavý tón se však obracel i k dalším umělcům – jmenovitě k Michalu Pěchoučkovi, který Národní galerii prodal své obrazy.
Jak pro kálející studenty, tak pro horkokrevného Davida představuje Knížák osobu, která poškozuje podobu kulturního života. Jejich názor má svá opodstatnění, nicméně postrádá celostní analýzu aktivit generálního ředitele. Z Národní galerie sleduje především fungování Sbírky moderního a současného umění.
Ke kultivovaným protestům, které jsou založeny na zhodnocení ekonomických, sbírkových a výstavních aktivit, sice dochází, ale nebývají vedeny v duchu politické kampaně. K těm nejlepším patří text Sám sebe chválím i vystavuji teoretičky Martiny Pachmanové. Pachmanová jím inteligentně a přehledně vstoupila do loňských knížákovských diskuzí v příloze deníku Mladá Fronta Dnes. Po textu v Respektu se zase ozval teoretik umění a kurátor galerie Display David Kulhánek a snažil se dokázat, že kultura funguje i bez Knížáka. Šlo o zcela nový, neotřelý a klidně pronesený názor. Jenže erudovaný rozbor a rozvážné přemítání hrají v masmédiích marginální roli. Větší ohlas vzbudí radikální gesto. Z těchto důvodů se hlavní proud debaty se točí v kruhu.

Bienále neúcty
Také v případě IBCA a Prague Biennale 2 je pranýřován především Milan Knížák. Přitom Giancarlo Politi zatížil vysvětlení trapných tahanic na předloňském bienále rétorikou, která si s tou Knížákovou v ničem nezadala. Větší část textu pro loňskou tiskovou konferenci k Prague Biennale 2 sice věnoval vztahům mezi oběma stranami, ale ani tehdy neposkytl podklady, které by jeho tvrzení potvrdily. Z veskrze emotivního textu naopak zbytečně vyčnívalo nekorektní titulování Milana Knížáka „mistrem K.“, „panem K.“ a „Milanem K.“.
Politiho text se dal v první řadě považovat za propagační materiál Prague Biennale 2. Českým prostředím byl ale přijat jako dlouho očekávaná třaskavina. Vypadalo to, že i cizinci začali reagovat na to, s čím se doma potýkáme. Naneštěstí šlo o další iluzi a z třaskaviny byla prskavka. Politimu chyběla odvaha nudit čtenáře a vnutit jim nepochybné důkazy o Knížákových pochybeních. Proto stačilo pár podobně nejasných názorů generálního ředitele NG, aby celý střet skončil remízou. „Politi a Kontová byli moji přátelé, ale v okamžiku, kdy jsem jim nedovolil zneužít Národní galerii pro jejich osobní cíle, stal jsem se jejich nepřítelem,“ prohlásil Knížák a mělo to stejnou váhu jako titul „mistr K.“.

Trucovat za oponou
V dubnu přijela do Prahy běloruská redaktorka Umělce Alena Boika. Se vší upřímností se na mě obrátila s problémem, kterému nerozumí: „Jiří, mohl by mi povědět, jaké bienále je to hlavní?“ Zmatek po rozchodu organizátorů Prague Biennale 1 zpropagoval Prahu přinejmenším v evropském měřítku. Politiho akce zdědila jméno a zázemí časopisu Flash Art, jenže nejde jednoduše říci, jestli přívlastek „hlavní“ souvisí s dědickým právem. „Hlavním“ se nejspíš stane to bienále, které zásadněji pohne se situací v Čechách.
Seznamy kurátorů a umělců na obou bienále jsou přitažlivé, monstrozita obou akcí srovnatelná, podtituly bienále (Druhý pohled u IBCA a Between New Painting and Political Action u Prague Biennale 2) zeširoka obkružují budoucí výstupy. Samotné kurátorské sekce obou bienále si nekonkurují. Lze tudíž očekávat, že veřejnost navštíví obě bienále a trucování znesvářených vůdců si ani nevšimne.
Pátrání po „hlavním“ bienále bude moci pokračovat pouze v rovině umělecké kritiky. Noviny Olivera Kielmayera a skupiny Guma Guar s tím už začínají a spoléhají na účin „kvantity“ a „mozaiky“. „Hlavní“ nahradí „lepší“ a „úspěšnější“. Záležet bude na nových mediálních konstrukcích. Za současného stavu veřejného dialogu zůstává otázkou, zda analýzami bienále neprosáknou potíže s nalezením pozic, jež by nepodléhaly navyklým vzorcům masmediálního chování. Jinak se za dva roky dočkáme podobně neproduktivních válek beze zbraní.

01.02.2005